Metodický dopis č. 6 - učení herních činností v beachvolejbalu

Cílem dopisu je zaměření se na oblast postupů při učení beachvolejbalových dovedností, které jsou významnou částí tréninkového procesu.

Trénink je možné definovat jako proces zaměřený na osvojení beachvolejbalových dovedností, které je možné uplatnit v utkání. Při učení nové dovednosti by se mělo začít stručným a jasným popisem provedení zvolené činnosti, kdy se zaměřujeme na tyto části:

1. činnost hráče před odbitím – postavení a polohu nohou, polohu trupu a horních končetin, přenesení hmotnosti těla, směr a způsob pohybu;

2. činnost těsně před dotykem s míčem – změny postojů a poloh;

3. provedení vlastního odbití – polohu trupu a končetin v okamžiku odbití, polohu míče vzhledem k hráči, jak a čím je zasažen;

4. činnost po odbití – dokončení pohybů, polohu trupu a končetin, postoj či pohyb.

Následuje praktická ukázka, která napomáhá vytvoření představy o provádění pohybu. Vhodné je i použití názorných pomůcek (např. obrázků, videa, DVD, internetu).

Důležité body učení:

• Při učení beachvolejbalových dovedností je třeba řadit cvičení od jednodušších ke složitějším. Pokud bychom zařazovali obtížná cvičení, která by nebyli schopni hráči zvládnout, mohlo by to vést ke vzniku chyb. Provádění těchto cvičení by se hráčům většinou nedařilo, postupně by o ně ztráceli zájem a prováděli ho se sníženou intenzitou.
• Při cvičení je nutné upozorňovat na chyby a vhodným způsobem je odstraňovat (zpětná vazba). Zabraňujeme tak vzniku chybných návyků, které se velmi obtížně napravují, pokud vůbec.
• Cvičení řadíme tak, aby po obtížných a namáhavých následovala cvičení s malou složitostí a intenzitou (např. po odbíjení po pohybu zařazujeme odbíjení v postoji či polohách). Hráči tak mají možnost částečně obnovit své síly a intenzívně provádět další cvičení. Navíc tím zabráníme vzniku chyb způsobených únavou.
• Dlouhé provádění jednotlivých cvičení má do určité míry monotónní charakter, který může mít za následek snížení zájmu hráčů o pohybovou činnost. Proto je vhodné cvičení po určité době obměnit a pak se k němu opět vrátit.

Trénování má za cíl vyvolat v organizmu hráčů určitou odezvu. Je skutečností, že řada trenérů naplánuje a zrealizuje s týmem určité zatížení, řekněme např. cvičení, v němž se opakovaně provádí vybraná herní činnost jednotlivce a věří, že takto provedené cvičení vyvolá v organizmu hráčů změny, které povedou ke zlepšení techniky procvičované herní činnosti.

Celá záležitost ovšem není tak jednoduchá. Odezva hráčova organizmu na realizovaný tréninkový podnět se mění v čase. V souvislosti s typem použitého cvičení bývá někdy nejvyšší okamžitě po konci cvičení (okamžitý efekt) a postupem času, v průběhu intervalu odpočinku, se snižuje. Okamžitě po skončeném cvičení se tak může zdát, že hráči tento pohyb již do jisté míry zvládli, ale například v další tréninkové jednotce se může ukázat, že provedení buď zcela, nebo částečně „zapomněli“.

V některých případech je tomu spíše naopak, zpočátku po skončení cvičení obvykle nalézáme u hráčů jen malá nebo dílčí zlepšení techniky, která se však vícenásobným opakováním v dalších tréninkových jednotkách vylepšují (opožděný efekt), až dojde k zafixování takového provedení, jaké očekáváme. I v tomto případě však dochází k tomu, že i jednorázově naučené dílčí změny mohou s postupem času (do příští tréninkové jednotky) zcela nebo jen částečně vymizet a my musíme navazovat na to, co „zbylo“.

V průběhu času si organizmus na absolvované tréninkové zatížení přivyká, vyvolávané odezvy se zmenšují nebo zvětšují (podle typu a cíle tréninkového zatížení), stávají se trvalejšími a dosahuje se odezvy, která je relativně trvalá – organizmus se adaptuje a vzniká trvalý tréninkový efekt.

V následujícím Metodickém dopise se zaměříme na oblast rozvoje pohybových schopností

Autor: PhDr. Rostislav Vorálek, Ph.D.

Editace: Petr Sixta, foto: FIVB