Červencová jubilea významných osobností ČVS roku 2017

Po sólovém medailonku Josefa Musila, který 3. července dožil 85 let, věnujeme dnešní ohlédnutí dalším z jubilantů tohoto měsíce. Přednostně dvojici osobností žijících (bývalé reprezentantce a významnému svazovému funkcionáři), kterým současně přejeme mnoho dalších pohodových let bez zdravotních a jakýchkoliv jiných problémů. Závěr je věnován trojici osobností „zapomenutých“ a většině dnešních čtenářů pravděpodobně neznámých. Řadu let již nejsou mezi námi, ale jejich přínos našemu volejbalu je nezpochybnitelný. První dvě oblékaly reprezentační dres ČSR, poslední patří do kategorie zasloužilých funkcionářů ze Síně slávy českého volejbalu.

65 let Vlasty Němcové roz. Fabikovičové

(*4. 7. 1952)

dlouholeté opory brněnských týmů Techniky a KPS a v 70. letech minulého století juniorské a seniorské reprezentantky ČSSR se ziskem bronzové medaile na MEJ 1971.

Valtická rodačka s dětstvím prožitým v Břeclavi. Zde se již na ZŠ zásluhou tělocvikáře Svatopluka Fučíka seznámila s volejbalem a své hráčské aktivity zahájila v družstvu žákyň Lokomotivy Břeclav. V roce 1967 byla zařazena do RD dorostenek, vedeného trenéry Vilémem Košťálem a Antonínem Kyndrem a absolvovala svůj první zahraniční zájezd do Vídně se startem na mezinárodním turnaji. V roce 1969 podala přestup do KPS Brno, ten však nebyl schválen se zdůvodněním, že dorostenky Lokomotivy Břeclav hrají stejnou soutěž (dorosteneckou ligu) jako Královopolská a že tedy není k přestupu důvod. Po dosažení plnoletosti v roce 1970 ji ligový rozhodčí Karel Pavlík vyjednal přestup do extraligového týmu žen Techniky Brno, vedeného trenéry Zbyhněverm Ondráčkem a Milanem Kafkou. V letech 1971 a 1973 s nimi vybojovala bronzové medaile za 3. místo na M-ČSSR. V roce 1971 byla nominována na ME juniorek do 21 let v Itálii, na kterém náš výběr pod vedením dvojice Jaroslav Hykel – Vilém Košťál obsadil 5. příčku. Po skončení soutěžního ročníku 1973/74 přešlo kompletní družstvo žen Techniky Brno do KPS, kde bylo v roce 1973 zřízeno Středisko vrcholového sportu s cílem soustředit v něm nejlepší brněnské volejbalistky. Za KPS Brno hrála pod vedením trenérů Milana Kafky a Josefa Hrazdíry do roku 1979 se ziskem titulu vicemistra v sezoně 1976/77. S ženskou reprezentací ČSSR startovala na MS 1974 v Mexiku (17. místo), ME 1975 v Jugoslávii (5. místo), ME 1977 ve Finsku (5. místo) a MS 1978 v SSSR (12. místo).
V roce 1978 se vdala, v roce 1979 se přestěhovala za manželem do Uherského Hradiště (kde žije dodnes), tam se jim v roce 1980 narodil syn Tomáš a Vlasta se rozloučila s vrcholovým volejbalem. V roce 1981 ještě přestoupila do druholigového celku žen TJ Gottwaldov (trenér Luboš Jakubíček), za který odehrála několik sezon již pouze „pro potěšení těla i duše“.

Na prvním vloženém snímku z roku 1975 družstvo žen ČSSR v přípravě na ME. Nahoře zleva první trenér Richard Bőnisch, Bartošová, Součková, Hübnerová, Vandráková, Moulisová a druhý trenér Václav Raban, dole zleva Klímová, Fabikovičová, Moskalová, Svobodová, Pařízková, Mifková a Vlasáková.

Na druhém volejbalistky KPS Brno v úspěšné sezoně 1976/77 (2. místo v extralize za RH Praha). Zleva stojí Z. Korčeková, Ibermajerová, Jorníčková, Nováková, Fabikovičová, Hübnerová, Králíková a trenér Milan Kafka, sedící zleva Pětová, Povolná, Kočová, Bláhová a Konečná.

---

85 let Ing. Romana Leszczinského

(*22. 7. 1932)

prvního porevolučního předsedy ČSVS se zásluhami o jeho federalizaci, jednoho z předsedů České Asociace BV, funkcionáře a člena SR CEV, Čestného člena ČVS a osobnosti Síně slávy českého volejbalu.

Pražský rodák, v mládí všestranný sportovec, který začal sportovat hned po válce v obnoveném Sokole Smíchov I., za který hrál v letech 1947-1950 závodně českou házenou a volejbal. V letech 1951-54 byl členem ligového družstva basketbalistů SK Staropramen a v letech 1952-53 jedním z prvních basketbalistů a volejbalistů nově ustavené Slavie VŠ Praha. V letech 1955-90 hrál volejbal za TJ Banka Praha v nižších soutěžích pražského přeboru a organizoval odborářské soutěže resortu financí (MF, SBČS resp. ČNB). Od roku 1980 byl také přes 30 let aktivním rozhodčím a od roku 1986 funkcionářem Mezinárodní komise ČSVS s aktivitami při přípravě a organizaci ženského MS 1986 v Praze. V letech 1987-90 této komisi předsedal a byl současně členem výboru svazu. Po sametové revoluci v roce 1989 se zasloužil o federalizaci svazu, v roce 1990 byl předsedou ČSVF, do roku 1992 členem federálního výboru svazu a současně členem Správní rady CEV. V evropské volejbalové konfederaci pracoval s přestávkami více jak 20 let jako člen Pohárové komise a technický delegát (supervizor) při pohárových soutěžích (mj. při finále Poháru CEV 1993 v Itálii a 1995 v Řecku) nebo při juniorských a kadetských evropských šampionátech. Významné byly i jeho funkce pracovní, pro které byl nucen působení v orgánech ČVS i CEV na čas přerušit. Po promoci na VŠE pracoval v letech 1954-57 ve SBČS a po revoluci do roku 1997 v ČNB. V roce 1998 byl vedoucím Úřadu vlády ČR a v letech 2000-05 velvyslancem ve Spojených arabských emirátech.

Na vloženém snímku společně s dvojicí dalších z předsedů České ABV – stojícím Milanem Purnochem a Josefem Benešem starším. Snímek vznikl v květnu 2016 při setkání zakladatelů a všech dosavadních předsedů ABV, které uspořádal ČVS v Praze u příležitosti 25 let existence našeho beachvolejbalu.

---

Nedožitých 90 let Aleny Čadilové

(*19. 7. 1927, †18. 9. 1959)

hráčky Sparty Praha a Slavie VŠ Praha, akademické a seniorské reprezentantky ČSR – stříbrné na ME 1949, osobnosti Síně slávy českého volejbalu.

Osud byl k této smečařské opoře naší první poválečné reprezentace žen krutý. Přestože vrcholová sportovkyně, zemřela na srdeční selhání ve věku pouhých 32 let v době, kdy byla hrající trenérskou družstva Slavie VŠ Praha.

Narodila se na pražském Žižkově a až po válce mohla dokončit studia Pedagogické fakulty jako středoškolská profesorka tělocviku a zeměpisu. Po kantorských začátcích na ZŠ v Dolních Chabrech nastoupila v roce 1953 jako asistenta na KTV své „alma mater“, tedy PF UK. Od dětství byla členkou Sokola Žižkov, kde se seznámila také s volejbalem. Po obnovení činnosti Sokola po válce se stala smečařskou oporou žen Sokola Žižkov a neunikla pozornosti reprezentanta Josefa Svobody, v té době současně trenéra volejbalistek AC Sparta, který Alenu přivedl v roce 1948 na Letnou. Za Spartu, resp. již Spartu ČKD Sokolovo hrála do roku 1952. V tomto roce byla ustavena DSO Slavia VŠ Praha, kam v duchu reorganizace tělovýchovy musely povinně přestoupit všechny pražské vysokoškolačky. Prvním trenérem družstva mužů i žen se stal Josef Polívka, pod jehož vedením Alena hrála v letech 1953-56 a kterého v letech dalších (1957-59) v roli hrající trenérky vystřídala. Družstvo pendlovalo mezi první a druhou nejvyšší soutěží, tj. I. ligou a oblastním přeborem (později II. ligou) a vystřídalo se v něm několik dalších reprezentantek: Lútočková, Šindelářová-Tolarová, Špelinová a Ulmonová-Benešová. Reprezentační dres oblékla Alena již v roce 1947, kdy byla nominována na první poválečné Světové akademické letní hry (SALH) v Paříži, kam odcestovaly oba naše výběry. Muži se stali akademickými mistry světa, ženy si zahrály pouze přátelák s Racingem Paris, protože na hry nedorazila kromě našich a domácích volejbalistek žádné další týmy. Zahrála si až na dalších dvou SALH (v Budapešti 1949 a ve Východním Berlíně 1951) se ziskem dvou stříbrných medailí. Mezi další úspěchy lze započítat vítězství na Balkánsko-středoevropských hrách v Sofii, kde naše ženy (bez účasti SSSR) všechny své soupeřky porazily.

Na prvním vloženém snímku stříbrný tým ČSR na Štvanici při ME 1949. Zleva Batková-Holá, Cigrová-Donthová, Čadilová, trenér Miroslav Rovný, Hroudová-Brožová, Valášková a Marynčáková, dole zleva Bernovská, Cvilinková-Hajtmarová, Mathauserová, Zaplatílková-Jílková a Krimlová.

Na druhém volejbalistky Sparty ČKD Sokolovo na MR 1952 ve Zvolenu, kde skončily na 3. místě. Zleva stojí Holá, Ženíšková, Nečasová-Ursínyová, Štěpánková a Černá-Šafářová, dole zleva Zaplatílková-Jílková, Břinková, Čadilová a Svobodová-Příhodová.

---

Nedožitých 105 let Ing. Františka Pácalta

(*20. 7. 1912, †3. 11. 2001)

hráčské opory VS Marathon, Sokola Vysočany a SK Philips, sedminásobného Mistra republiky a sokolského reprezentanta ČSR.

Je pravděpodobné, že osoby s širším sportovním rozhledem a zvláště pak fandové ledního hokeje, budou mít o existenci tohoto všestranného sportovce povědomí. Tento pražský rodák se proslavil především ledním hokejem. Původně byl útočníkem, ale později vynikajícím obráncem LTC Praha (4x mistrem ČSR v letech 1936-39) a I. ČLTK (mistr republiky 1941). Startoval na třech předválečných MS v letech 1937-39 se ziskem bronzové medaile na MS 1938 v Praze, a s reprezentací se rozloučil na MS 1947 (hraném opět v Praze) jako kapitán mistrů světa. Později trénoval a byl členem Trenérské rady čs. hokejového svazu. V roce 2010 byl uveden do Síně slávy českého hokeje.

Již málokdo ví, že František byl také vynikajícím volejbalistou a že v roce 1938 reprezentoval s týmem Sokola Vysočany čs. sokolský volejbal na přeboru Svazu slovanského sokolstva (PSSS) v Praze v rámci X. Všesokolského sletu. Naši přebor vyhráli po výhrách nad přeborníky Jugoslávie (Maribor) a Bulharska (Sofie). S hokejem i volejbalem začínal v pražském Vysokoškolském sportu (VS) v době studií na Stavební fakultě ČVUT - hokeji se věnoval přes zimu, volejbalu ve zbývajících měsících. V roce 1934 se stal s týmem VS Marathon volejbalovým mistrem ČSR a v roce 1935 přešel se spoluhráči Josefem Češpivou a Vladimírem Janouškem do Sokola Vysočany (za který již hrál Františkův mladší bratr Miroslav). Po jejich příchodu vznikl v Sokole Vysočany mimořádně silný celek, který získal v letech 1937, 1938 a 1940 tři mistrovské tituly a v roce 1938 titul Přeborníka ČOS s právem reprezentovat na PSSS, jak již bylo uvedeno. Po zrušení Sokola nacisty v roce 1943 přešli volejbalisté Vysočan do SK Philips s areálem v nedalekém Hloubětíně, se kterým získali další 3 tituly v letech 1941, 1943 a 1945. Františkovu volejbalovou kariéru přerušily poválečné pracovní povinnosti a vyslání do Teplic k obnově poválečných Sudet. V letech 1945-60 byl náměstkem a později ředitelem místního Stavebního odboru, letech 1960-64 pracoval na Krajském vodohospodářském a investičním středisku se sídlem rovněž v Teplicích. Do Prahy se vrátil v roce 1964 do funkce ředitele Vodohospodářských strojíren, kde pracoval až do roku 1995 (tj. ještě dlouho po odchodu do důchodu v roce 1972). Nejdříve v truhlárně a v závěru pomáhal při mapování pražských vodovodních sítí. V době působení v Teplicích hrál volejbal pro zábavu za Lokomotivu Teplice a s veterány Sokola Vysočany na turnajích pro „dříve narozené“ v Praze, Liberci aj. V Teplicích přivedl k volejbalu i svého syna Františka ml. (*1946), jinak držitele 1. VT ve sjezdovém lyžování, dcera Milada pr. Kovářová (*1948) byl držitelkou 1. VT v moderní gymnastice a po absolvování FTVS působila jako asistentka na KTV VŠE v Praze.

Na prvním vloženém snímku kapitán volejbalistů Sokola Vysočany František Pácalt přijímá gratulaci za vítězství na Mistrovství ČSR 1938 v Praze. V tomto roce reprezentovaly Vysočany ČOS na PSSS s právem nosit na dresech státní znak.

Volejbalisté SK Philips po zisku titulu mistra Protektorátu Čechy-Morava v roce 1943 v Pardubicích. Zleva Vlháček, Reicho, Češpiva, Pácalt, Janoušek, Švarc a Fiala.

Veteráni Sokola Vysočany na jednom z turnajů, pořádaných TJ Zelená Liška na pražské Pankráci začátkem 60. let minulého století. Zleva stojí Češpiva, Těšitel, Reicho, Čihák, Vlháček, Bulena, Pučelík a Pácalt.

---

Nedožitých 105 let JUDr. Aloise Zyky

(*30. 7. 1912, †12. 5. 1986)

nestora slavkovského volejbalu, hráče, trenéra a funkcionáře Sokola a Slavoje Slavkov, předsedy Jihomoravského KVS, Čestného člena ČVS a osobnosti Galerie funkcionářů Síně slávy českého volejbalu.

Narozen v Brně v rodině živnostníka a jednoho z radních nedalekého Slavkova, po maturitě na gymnáziu v Bučovicích vystudoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně s promocí v roce 1938. Za války se zapojil do protifašistického odboje, byl zatčen gestapem a odsouzen na doživotí. V koncentračních táborech strávil 4 roky, po osvobození se vrátil do Slavkova, kde pracoval do důchodového věku jako soudce a později prokurátor.

Od mládí byl vášnivým sportovcem, před válkou reprezentoval Sokol Slavkov v atletice a gymnastice s úspěchy na župních i celostátních přeborech a již v této době začal hrát volejbal. Sportovní aktivity přerušila válka a koncentrák, po válce se okamžitě zapojil do činnosti obnoveného slavkovského Sokola jako cvičitel, člen výboru jednoty a pracoval v oddílech atletiky, ledního hokeje, basketbalu a volejbalu. V roce 1947 stál u zrodu myšlenky na svépomocné vybudování sportovního stadionu, stal se vedoucím stavebního odboru jednoty a byl ostatním příkladem v počtu odpracovaných brigádních hodin, kterých byly tisíce. Jeho zásluhy na vybudování areálu jsou uvedeny na mramorové pamětní desce na budově u vchodu. Nejvíce volného času pak věnoval volejbalovému oddílu jako funkcionář, rozhodčí a trenér družstev žáků, dorostenců, mužů a pod jeho vedením vyrostly ve Slavkově dvě generace volejbalistů. Dvacet let byl předsedou Jihomoravského KVS a současně vedoucím krajských školení trenérů a rozhodčích. Ještě krátce před smrtí byl místopředsedou KVS, předsedou krajské a členem celostátní Disciplinární komise. Za zásluhy mu byl udělen in memoriam titul Čestný člen ČVS s uvedením do Síně slávy českého volejbalu.

Na snímku z 60. let minulého století Alois Zyka (první stojící zleva) ještě jako hrající trenér družstva mužů Sokola Slavkov v KP, dole uprostřed Leopold Jebáček, později známý mezinárodní rozhodčí.

Druhý snímek vznikl v roce 1977 při v pořadí 27. ročníku školení jihomoravských trenérů III. třídy v Blansku pod taktovkou Aloise Zyky. Je na něm kompletní a mimořádně kvalitní lektorský sbor. Zleva Josef Hrazdíra, Vladimír Schejbal, Karel Láznička, „Polda“ Jebáček a Alois Zyka.

 

Autor: Zdeněk Vrbenský