Novodobí srdcaři volejbalu – 1. díl – Jirka Goro Čermák

Dva roky jsme vám v seriálu Volejbalové klany představovali generaci volejbalistů, kteří se nezapomenutelně zapsali do historie českého volejbalu. Když jsem vymýšlel téma dalšího seriálu, napadlo mě, že by se hodilo v roce, kdy český volejbal slaví 100 let své existence, připomenout „srdcaře“ volejbalu. Hráče, trenéry, funkcionáře, rozhodčí, kteří možná nejsou tak mediálně vidět, ale jejich srdce se volejbalu upsalo navždy. A kým začít? Těch osob jsou desítky, možná stovky, nicméně na koho jsem si vzpomněl, na „první dobrou“, byl Jirka Goro Čermák. Tak jsem za ním vyrazil do Liberce, kde zrovna mával čtvrtfinále UNIQA extraligy mužů Dukly proti Ostravě.

Jirko, nikdo z volejbalové rodiny ti neřekne jinak než Goro, kdy jsi k této přezdívce přišel?

Jjo, těch volejbalových přezdívek bylo víc. Nebudu je tady všechny publikovat, i když by to bylo možná zajímavé a každá měla svůj příběh. Ta „moje“ od kamarádů z Chemičky Ústí mi zůstala po odvysílání japonského TV seriálu Goro bílý pes z 80. let, kdy hlavní hrdina – právě bílý pejsek běžel za svojí paničkou Raikou Kitamoriovou přes všechny čtyři japonské ostrovy. Z té doby je taky hádanka: Je to bílý a věrný. Co je to? Goro bílý pes. A bylo to…….. (smích)

Jak ses k volejbalu dostal a proč volejbal? Sportů je mnoho….

S volejbalem jsem začínal v dobré společnosti mého tatínka, strýčků, tety v mých cca 8 letech a společnost mi dělali moji bratři. Učarovala mě Dřevěnice, kam jsme se dostali v deseti letech s tetou, hrající za Textilanu Liberec extraligu. Pořád jsme si pinkali, okukovali nejlepší a hráli jeden na jednoho přes klepač na sídlišti. Je legrační, že ze začátku jsme hráli ještě celokoženými šitými míči (takový červený byly), než začaly krásně bílý Galovky. Kecky za 40 korun, na který jsme si pod vánočním stromečkem dodělávali tři Adidas pruhy. To byly naše úplné začátky.  

A kdo byl ten, kterého bys označil jako „nej“ učitele?

Jasně, že táta. Táta volejbal miloval, ale začal ve třiceti, tedy pozdě, a tak nás v tomto alespoň všemožně podporoval. K pořádnému volejbalu jsem se dostal v tehdejší Chemičce Ústí v žákovských a juniorských kategoriích. Měl jsem štěstí na trenéry, kdy nás na základce totálně zblbnul jako první Honza Pivko a na Chemičce pak S. Třešňák a P. Javůrek. Štěstí jsme měli také v tom, že jsme měli chalupu ve Sklenařicích, kde se hrály a hrají nejlepší debly v republice.

Myslel jsi na „hvězdnou“ kariéru profesionálního volejbalisty?

Tak na to myslí asi každý kluk, když začíná. Ale protože jsem moc nenarostl, na velkou extraligovou kariéru to nebylo. Rozhodl jsem se věnovat spíše vysokoškolskému studiu na liberecké textilce a volejbal si ponechat jako svého „koně“. To se spíš povedlo bráchovi Vlastíkovi, který hrál extraligu.

Když někdo řekne debly, tak se hned vybaví Sklenařice a jak jinak opět i Goro. Co, že tě tam zavál vítr?

To bylo štěstí, měli jsme ve Sklenařicích chalupu. Hrály a hrají se tam nejlepší debly v republice. A to je taky jeden z důvodů, proč jsem se sem přestěhoval. Dalším faktorem byla láska k horám a lyžím. Tady jsme o prázdninách trávili léta na kurtech a pilovali detaily. Každoročně se tradičně scházíme celé rodiny na deblech ve Sklenařicích. To je srdcovka a volejbal je naše velké téma stále.

Vy jste velká volejbalová rodina. Vedeš i svoje děti k volejbalu?

Jasně, oba bráchové hrají volejbal. Já s Vlastou už za superveterány, ale nejmladší brácha Aleš ještě válí „kápé jedničku“ za Vysoké nad Jizerou. A děti? Mám tři dcery (z toho dvě již dospělé) a všechny jsem vedl ke sportu a volejbalu zvlášť. Volejbal hrají rády, ale hrají ho na amatérské úrovni, nejmladší Anička zatím dělá gymnastiku a chodí na přípravku volejbalu. A začínají se ke slovu hlásit i vnoučata (šššš). Tak uvidíme… (úsměv)

Nesmím zapomenout na tvoji rozhodcovskou kariéru a začal jsi taky „bafuňařit“. Co tě k tomu vedlo?

No, rozhodcovskou kariérou bych to nenazval. Pískám šestky, beachvolejbal, dělám praporkáře na extralize a někdy na mě vyjde i ta lajna při mezistátních utkáních. A že jsem „bafíkem“……… (smích). No, to vyplynulo před lety, když byla na liberecké kraji potřeba generační změna. Řekl bych takto, slovo dalo slovo a byl jsem předsedou (smích). Ne, teď vážně. Bez funkcionářů a lidí kolem organizace, marketingu, PR, atd. to nejde. Jsem předsedou Libereckého kraje čtyři roky a myslím, že jsme udělali dost práce, i když víme, že jsou rezervy, ať už na poli sportovním nebo organizačním. Sice nám do toho „skočil“ před rokem covid, ale i ten přejde a věřím, že budeme tu podještědskou volejbalovou „káru“ moci i nadále vylepšovat a pořádně rozjet.

Covid, to je téma, které teď vládne společností. Jak jste se s tím poprali vy?

Loni to nebylo jednoduché. Nikdo pořádně nevěděl, o co jde. Informace jsme z ČVS měli celkem včas, ale bylo jasné, že v epidemiologické krizi je i ČVS „malý pán“ a bude rozhodovat Ministerstvo zdravotnictví. Soutěže jsme dohráli, a protože byly rozhodnuté, mohli jsme udělit tituly přeborníků kraje. Horší to bylo a je u dětí. Minivolejbal skoro, až na výjimky, nic. Ještěže alespoň přes léto jel beachvolejbal. Letos, to vidíš…, sport nula. Vymýšlíme, jak hned, co to půjde, děcka zapojit. Budeme se snažit, abychom hned naskočili do tréninků a přidat i nějaké turnaje, protože hlavně herní výpad bude u těch dětí markantní. Nějaké konkrétní plány se už rýsují, ale musíme počkat, co nám po rozvolnění dovolí hygiena. Venku – na antuce, na písku, by to snad mělo jít.

Budeš i nadále pracovat pro liberecký volejbal?

Určitě budu, jak jsem říkal, rozvoj volejbalu je práce nekonečná. Liberecký kraj je historicky baštou volejbalu a já bych rád přispěl, aby tomu bylo i v budoucnu, protože vím, jakou může volejbal dávat radost, chci pomáhat jeho rozvoji na všech postech - hráč, rozhodčí, fanda, „bafuňář“ i jako trenér mládeže v našem klubu.

Nezbývá nic jiného než Gorovi a všem libereckým volejbalistům popřát, ať tuto těžkou dobu překonají „bez ztráty“ kytičky a volejbal pod Ještědem jenom vzkvétá.

Autor: Jiří Carba