Ohlédnutí za Milanem Purnochem

Zásluhou rozhlasu, televize i stručné informace na našem webu se již rozletěla do světa další přesmutná zpráva. V úterý 25. dubna 2017 v brzkých ranních hodinách opustila volejbalovou rodinu po krátké těžké nemoci další z jejich legend - Ing. Milan Purnoch, jeden z aktérů „zlaté éry“ čs. volejbalu 50. let minulého století. Pro jeho relativně krátkou reprezentační kariéru lze použít slavný Caesarův výrok: Vini, vidi, vici. Také Milan „přišel, viděl a zvítězil“. V rozmezí pouhých 5 let se stal dvojnásobným mistrem Evropy (Bukurešť 1955, Praha 1958), mistrem světa v Paříži 1956 a akademickým mistrem světa v Torinu 1959. Osoby nezasvěcené, kteří jej v průběhu loňského roku viděli plného elánu, jeho odchod určitě překvapil. Osoby zasvěcené vědí, jakým fyzickým a psychickým martýriem za poslední půlrok života prošel, upoután na invalidní vozík po odstranění zhoubného nádoru na páteři a znalý lékařské diagnózy bez šancí na uzdravení. Do posledních chvil však dokázal nepřízní osudu vzdorovat optimizmem a plány na „lepší zítřky“. Jeho odchod do volejbalového nebe v domácím prostředí a v milosrdném spánku lze pro něj a jeho nejbližší nazvat vysvobozením. Rozloučení se zesnulým se uskuteční v úterý 2. května 2017 od 11 hodin v Nové obřadní síni Ďáblického hřbitova - smuteční oznámení ZDE. Zájemcům o účast doporučujeme využít spojení tramvají č. 10 (s vazbou na všechny trasy metra) do konečné stanice „Sídliště Ďáblice“ nedaleko vchodu do dolní části hřbitova s novou kaplí. Kondolence rodině mohou zájemci posílat mailem na adresu: purnochkm@seznam.cz, popř. poštou na adresu: Kurkova 1209, 18200 Praha 8.

Čest jeho památce!

Milanův nekrolog si dovolím zpracovat prostřednictvím osobních vzpomínek s vloženými fakty. Posledních 10 let jsme si byli dost blízcí a to především společným zájmem o volejbalovou historii. A možná jsem to byl já, kdo jej vyprovokoval k sepisování volejbalových vzpomínek, které mně po částech posílal k nahlédnutí a občas přišel mailem dotaz na nějakou akci, jejíž detaily mu vypadly z paměti. Rád jsem mu potřebné informace dohledal a poslal. Bohužel, své vzpomínky již nedokončí! Také jsem byl asi posledním, kdo jej z volejbalové rodiny navštívil a viděl. Bylo to 21. března a při loučení jsme plánovali návštěvu další …

Volejbalistu Milana Purnocha jsem viděl poprvé „v akci“ na Zimním stadionu pražské Štvanice při ME mužů v roce 1958 coby nezletilý divák v doprovodu otce při několika zápasech našich reprezentantů vč. rozhodujícího se Sověty. Stadion již byl krytý, s antukovým kurtem namísto ledové plochy a s tribunami zaplněnými až 10 tisíci fanoušků (kdeže jsou ty časy?). Pak ještě několikrát při ligových zápasech na Albertově a při Velké ceně Prahy na Prašném mostě. Začátkem 70. let jsme se potkávali coby trenéři v jedné ze skupin II. ligy (on mužů Pragovky, já Slavoje Praha a Dukly Rakovník) a od roku 2004 již pravidelně.
Závěrem tohoto roku mně Zdeněk Malý vzal poprvé na pivo s partou pražských volejbalových legend, která mně přijala mezi sebe. To bylo ještě v době, kdy ji tvořilo dvanáct internacionálů nejvyššího „kalibru“. Bohužel, postupně začali partu opouštět a já namísto medailonků sepisoval nekrology. Po Milanově úmrtí z této excelentní party zbyli už jenom Šorm s Tomanem, když nepočítám Josefa Musila, který je druhým rokem v péči sanatoria s Alzheimerovou chorobou a již bez verbální komunikace s okolím.

Pro volejbal Milana získal prof. Karel Hala - jeho tělocvikář na La Quardiovu gymnáziu na Strossmayerově náměstí. Jeden z průkopníků volejbalu u nás za první republiky a jeden ze svazových náčelníků. Polapen do „spárů volejbalu“ se Milan vnutil do družstva dorostenců SK Slavia Praha s kurty na libeňském Starém ostrově (narodil se a bydlel s rodiči v Holešovicích) s ambicemi dostat se po dosažení plnoletosti do ligového týmu mužů s řadou reprezentantů a jeho prvních vzorů (Krob, Mikota, Soukup, Synovec, Těšitel, Votava). Reorganizace tělovýchovy v roce 1952 se vznikem resortních DSO však jeho plány zmařila. Ze Slavie Praha se stala DSO Dynamo (určená pro resort dopravy) a Milan začal studovat Vysokou školu chemicko-technologickou s povinností hrát za DSO Slavia VŠ. Naštěstí se tam sešla výborná parta mladých talentovaných volejbalistů, kteří pod vedením Josefa Polívky již v roce 1954 postoupili do celostátní ligy a v roce 1956 vybojovali první titul Mistra ČSR. Za Slavii VŠ hrál Milan do roku 1965 se lvím podílem na zisku 5 mistrovských titulů a 4 titulů vicemistra. Kádr pražských vysokoškoláků pod vedením Břetislava Chvály a po něm Josefa Kozáka tvořil v té době základ akademické i státní reprezentace. Připomeňme si jména Milanových spoluhráčů: Zdeněk Humhal, Vláďa Chour, Mirek Kemel, Zdeněk Malý, Josef Musil, Bóra Perušič, Miloš Petr, Milan Pospíšil, Jožin Stolařík a Vašek Śmídl, z mladší generace ještě Barda, Melíšek, Pitter, Šopa či Viche.

Milanovy smečařské kvality a tělesné dispozice (193 cm se skokanskými schopnostmi) byly odměněny prvními nominacemi do reprezentace ČSR. S akademickým výběrem ČSR si v roce 1954 přivezl ze Světových akademických letních her (SALH) v Bukurešti stříbrnou medaili, v roce 1957 startoval na SALH v Paříži (5. místo) a v roce 1959 získal na první Letní světové univerziádě v Torinu „zlato“. Se státní reprezentací vybojoval pro ČSR dvě medaile na Světových festivalech mládeže a studentstva (zlatou ve Varšavě 1955, stříbrnou v Moskvě 1957), stal se Mistrem Evropy v Bukurešti 1955 a v Praze 1958 a Mistrem světa v Paříži 1956. V roce 1959 dal přednost účasti na univerziádě před Turnajem pěti kontinentů v Paříži, koncem tohoto roku se dobrovolně rozloučil s reprezentací a začal se věnovat profesní kariéře inženýra chemie s prvním angažmá „na umístěnku“ ve Spolaně Neratovice.

Bez volejbalu to dlouho nevydržel a v roce 1970 (již jako pracovník pražského Chemopetrolu) začal trénovat volejbalisty TJ Praga Praha. Prvních deset let vedl družstvo mužů, které „vytáhl“ z přeboru Prahy do II. ligy, druhých 10 let se věnoval družstvu starších dorostenců, se kterým postoupil do dorostenecké ligy. Současně zahájil úspěšnou kariéru svazového funkcionáře. V letech 1984-92 byl členem Mezinárodní komise ČSVS (s podílem na organizaci MS žen v Praze 1986) a v letech 1989-92 současně místopředsedou ČSVF.
V roce 1991 byl jedním ze zakladatelů a do roku 1992 prvním prezidentem čs. Asociace beachvolejbalu (ABV). Po rozdělení republiky a svazu pracoval dál v letech 1993-98 na postu prezidenta české ABV, současně byl členem správní rady a místopředsedou ČVS a v CEV členem Evropské komise BV. Reprezentační pár ČR Michal Palinek – Marek Pakosta doprovázel na OH 1996 v Atlantě. Milanovy hráčské úspěchy byly oceněny titulem Mistr sportu a uvedením do Síně slávy českého volejbalu, funkcionářské aktivity titulem Čestný člen ČVS a v květnu roce 2016 převzal na Galavečeru ČVS v Brně zvláštní cenu za celoživotní aktivity a přínos rozvoji českého volejbalu.

Závěrem si dovolím nahlédnout do Milanova soukromí. Dvakrát ženatý, z prvního rozvedeného manželství synové Milan, Tomáš a vnučka Agáta, z druhého nevlastní dcery Šárka, Eva a vnoučata Šárka, Martin, Honza a Míša. Postupně pracoval ve Spolaně, v Chemopetrolu a na Ministerstvu průmyslu ČR v resortu chemického průmyslu a oblasti dovozu a zpracování ropy. A ještě donedávna docházel přes zimu na ministerstvo vypomáhat „na dohodu“ s počítačovým zpracováním dat.
Po volejbalu se dalším z jeho koníčků stalo chalupaření a na vlastními silami zrenovované chalupě v jihočeském Březí u Blatné trávil od jara do podzimu většinu volného času s úspěchy při pěstování rajčat a domácí výrobě „tekutých léků“. Při pálení zahradních plodů s výhodou využil své vzdělání a znalost chemických procesů. Několik vzorků jeho „jaderničky“ z jablek jsem dostal na ochutnání a byla výborná!
Dalším z Milanových letních hobby se stalo plavání a sportovní potápění v rámci letních dovolených u moře. Pořídil si kvalitní výbavu vč. nafukovacího člunu a do tajů potápění zasvětil celou rodinu. Potápěl se s kyslíkem i bez kyslíku a svět pod vodou fotografoval. Několik zvětšenin barevných snímků podmořské fauny a flory jsem při své návštěvě zahlédl na stěnách v obývacím pokoji.
Třetím významným Milanovým koníčkem se stalo létání, kterému propadl v nezvykle pozdním věku. V roce 1990 (57 letech) objevil a začal provozovat paragliding, v roce 1995 (62 letech) úspěšně absolvoval letecký kurz, získal „papíry“ a začal létat na ultralightech. Létat a obdivovat krásy Čech z ptačí perspektivy vydržel až do roku 2013, kdy oslavil 80. narozeniny a dobrovolně se rozhodl platnost pilotního průkazu z „bezpečnostních důvodů“ již neobnovovat. O svém létání sepsal knížku, kterou jsem měl půjčenou a se zájmem prohlédl včetně desítek vložených fotografií.

Ohlédnutí končím trojicí fotografií z loňského roku. První vznikla 15. května 2016 na Galavečeru ČVS v MD Brno a je na ní spolu s moderátorem Petrem Svěceným. Druhé foto je ze setkání zakládajících funkcionářů a dosavadních předsedů ABV po 25 letech od jejího vzniku v roce 1991. Uskutečnilo se 26. června v Praze a na snímku stojí Milan nad dvojicí dalších předsedů ABV Ing. Romanem Leszczynskim (vlevo) a Ing. Josefem Benešem. Poslední fotka je ze setkání Mistrů světa 29. září 2016 ve Valdštejnském paláci, na kterém byl jediným zástupcem zlatého týmu z Paříže 1956 a u řečnického pultíku zavzpomínal na rozhodující duel se Sověty.

V archivu Volejbalových magazínů ČTsport zájemci naleznou Milanův medailonek, odvysílaný 24. října 2016. To již začal mít v důsledku nádoru na páteři (ještě neodhaleného, ale rychle narůstajícího s tlakem na míchu), problémy s chůzí a symbolické vystoupání několika schodů ke kurtům na Albertově ve scénáři ČT již pro něj bylo utrpením, jak mně později důvěrně sdělil.

Na výjimečnou osobnost, která byla „doma“ i pod vodou a v oblacích zavzpomínal Zdeněk Vrbenský.