Jak se dva kamarádi na závěr své sportovní kariéry potkali v Dukle Liberec

Letos se naše UNIQA volejbalová extraliga mužů 2017/18 nese ve znamení návratů "krajánků". Nejzajímavější dvojice, která se nyní ukazuje v české nejvyšší soutěži, je dozajista Honza Štokr a Aleš Holubec. Velcí volejbaloví kamarádi, kteří se znají již od kadetských let. Poprvé si spolu, mimo národní mužstvo, zahrali až letos v Liberci. Kluci si na mě udělali čas a trochu zavzpomínali, jak to všechno vlastně bylo.

 

Kluci, vzpomínáte si ještě, kdy a kde jste se poprvé potkali?

Honza: Tak to si pamatuji přesně. Bylo to na prvním soustředění kadetů, bylo nám 13, možná 14 let. Soustředění bylo pod vedením trenéra Maliny na Lužinách. Já tam byl sám a hradecká parta Tomáš Lilko, Tomáš Matuška a tady Aleš mě vzali mezi sebe.

Aleš: Jo, jo to je pravda, mě bylo 13 a Honzovi 14 (smích). Spalo se ve školních třídách ve spacácích. Drobek byl obrovský, tak jsme ho radši vzali mezi sebe, než abychom se s ním pasovali (usměv).

A před vašim odchodem jste se už v jednom mančaftu nepotkali?

Honza: No, vlastně potkali, ale mám pocit, že jsme spolu nehráli. To bylo na Odolce, ale mám pocit, že jsme spolu absolvovali pouze dvě přípravy. Po první šel Aleš ještě na rok do Hradce a po druhé na Kladno.

Aleš: Ano, na Odolce jsme se potkali, ale zrovna se Odolka "stěhovala" na Kladno a bylo potřeba nějak rozložit síly a Kladnu pomoci. Takže jsem, myslím s Ferem Ogurčákem, šli na Kladno a na Odolku šel za mě Borek Fokt.

Nějaké veselé historky z doby, kdy jste objížděli kadetské, juniorské soutěže?

Honza: Tak sranda byla, když mě ta hradecká klika vzala mezi sebe. Na to se vzpomíná moc dobře, takový Majda (Tomáš Matuška), ten uměl s Tomem Lilkem vymyslet ptákovin (smích).

Aleš: Jasně, byly to takové bezstarostné roky, jen když se vždycky po soustředění vyřazovalo, tak jsme měli " stažíno" jestli vydržíme všichni, ale vydrželi jsme pohromadě až do konce.

Pak jste šli svými volejbalovými cestami, ty Honzo do Itálie, ty Aleši do Francie. Byli jste dál v kontaktu?

Honza: Ano, šli jsme "ven", ale co tady musím říci, je věc, kterou málokdo ví. V Trentu jsme hledali blokaře a já tvrdím, že italská A1 by pro Aleše byla jako dělaná. To mě mrzí do dneška, že to nevyšlo. Potkat se s takovým kámošem v týmu italské ligy by bylo super.

Aleš: Ano, je pravda, že ta možnost byla. V té době jsme měli v "nároďáku" italského kondičního trenéra, takže o mě něco věděli a zapadal bych do jejich systému. (úsměv). Nakonec to nedopadlo, protože jsem měl ve Francii smlouvy a vyvázání z ní by bylo složité. Škoda, zahrát si italskou A1 je snem asi každého volejbalisty.

Honza: ........ on tvrdí, že by se neprosadil, že jen zapadal do konceptu, ale já jsem přesvědčený, že v Trentu by se prosadil.

Nakonec to vyšlo v Dukle Liberec, zahrajete si zase spolu. Jak velká váha této informace byla ve vašem rozhodování při návratu?

Aleš: Věděl jsem, že "Drobek" koketuje s Duklou a že ho to táhne nejvíce tam. Taky jsem věděl, že kvalitních střeďáků má Dukla dost, ale souhra okolností (vznikla Dukla Liberec žen, kde hraje Alešova žena) mě sem nakonec přivála. A že tady bude hrát Honza byl mimo jiné jeden z těch faktorů, že jsem skončil v Dukle.

Honza: No, já jsem ho tady moc nechtěl a ještě jako kondičáka ....... (smích), to je samozřejmně ironie. Je to fajn, že si po těch letech můžeme zahrát zase spolu.

A co dál, až skončíte svoji aktivní kariéru, už o tom přemýšlíte?

Honza: Přemýšlím, přemýšlím, ale zatím nevím. Spíš si zvykám na novou situaci, kdy mám více času se věnovat rodině, synovi. Ale je jasné, že něco vymyslet musím (úsměv). Kdybych zůstal u volejbalu, tak spíš u mládeže.

Aleš: Jak jsem již říkal, dělám kondičního trenéra na Dukle a tomuto bych se chtěl věnovat i dál, třeba i po ukončení kariéry, ať už někde v klubu nebo fitku, ale všechno ukáže čas.

Dík klukům za jejich čas a přeji jim, ať jim co nejdéle vydrží zdraví a časem předají své bohaté zkušenosti i mladší generaci.

 

Autor: Jiří Carba