Teď je v Rakousku euforie z postupu na ME, ale aby to vydrželo, říká Zdeněk Šmejkal

Do Příbrami dorazil na přípravný předligový turnaj rakouský vicemistr Waldwiertel, kde je již tři roky lodivodem Zdeněk Šmejkal a kde vede našeho reprezentačního nahrávače Pavla Bartoše. Zeptali jsme se Zdeňka, jak se mu v Rakousku líbí a jak vidí volejbal nejen u nás, ale i u jižních sousedů.

Zdeňku, než si začneme povídat o současném volejbale, musíme trochu zavzpomínat. V českém volejbale jsi toho jako trenér prožil hodně, můžeš nám to přiblížit?

(Smích) Jo, jo, prožil, ale je to už dávno. Když to shrnu, dva tituly mistra ČR (Ostrava, Kladno s Jindrou Lickem), dvakrát jsme s Ostravou vyhráli Český pohár, jednou Československý pohár a u „nároďáku“ jsem byl dva roky asistentem Stewarta Bernarda a dva roky jsem měl tu čest, a to myslím v pravém slova smyslu, trénovat národní tým v pozici hlavního trenéra. Dobře se na to vzpomíná, hlavně na titul s Ostravou, který jsme udělali vlastně s „neznámým“, podceňovaným mančaftem.

Jak dlouho už jsi v Rakousku?

Teď to bude tři roky a v dobách minulých jsem tady „odkroutil“ šest let.

To znamená, že můžeš porovnat český a rakouský volejbal. Kde vidíš zásadní rozdíly?

Tak zásadní rozdíl je, že prioritou pro rakouskou federaci je beachvolejbal. „Šestky“ nemají takovou základnu jako u nás a liga je pouze osmičlenná. To komunikuje s šíří základny, takže dle mého názoru, pouze tři až čtyři družstva by byla schopna hrát českou extraligu. Tyto týmy si ovšem vynahrazují nižší kvalitu některých utkání účastí v evropských pohárech a především účastí v poháru MEVZA (Ljubjana, Kamnik, Záhřeb).

Nicméně Rakousko se po dlouhé době dostalo na ME a podle sociálních sítí tím celé volejbalové hnutí v zemi pod Alpami žije…..

Ano, to je pravda, je to jeden z týmů, který využil rozšíření účastníků ME a na ME se kvalifikoval. Volejbalové Rakousko postupem žije a já věřím, že  tím „šestky“ trochu resuscitují. Vidím to už u nás v klubu na větším zájmu ze strany dětí, rodičů a hlavně diváků. Jsem ale trochu zdrženlivý, teď je to euforie, ale až čas ukáže, jestli se kvalita hráčů zvedá dlouhodobě nebo je to jenom souhra okolností, jenž pomohly družstvu nahoru. Doufám, že tento postup bude impulsem pro další práci v „šestkách“ a neusne se na vavřínech.

Kdo vlastně hraje v Rakousku ligu a kde hrají reprezentanti?

V Rakousku v těch nejlepších týmech hrají cizinci a je to ze dvou důvodů. Jak jsem řekl, Rakousko neumí vyprodukovat tolik kvalitních hráčů a také domácí hráči si kolikrát řeknou o plat, který není vůbec relevantní k tomu, co volejbalově umí. Proto se volí cesta vyšší kvality za méně peněz v podobě zahraničních volejbalistů. Jinak národní tým je složený z kvalitních hráčů, který má v sestavě i opravdové hvězdy. Alex Berger, Peter Wohlfahrtstätter nebo Paul Buchegger, nemusí nikomu nic dokazovat právě proto, v jakých soutěžích působí. Ostatní kluci jsou roztroušeni po jiných evropských ligách a samozřejmě také v rakouské BL.

Vrátím se k české extralize. Stále se mluví o tom, zda už není „přecizincováno“ a jestli neomezit jejich počet. Jak to vidíš ty?

Stále je třeba vidět dva aspekty. Jeden je kvalita extraligy, druhý šance nadějných juniorů (smutný úsměv). Já to vidím jasně, extraligu bych nereguloval. Příchod cizinců její kvalitu a prestiž jednoznačně zvedl, ale apeloval bych na větší odvahu trenérů a v mnoha případech i majitelů klubů, aby nepodléhali tolik auře výsledků, myslím v hlavní části soutěže, a dali těm mladým šanci nejen, když se někdo zraní. Mě se to osvědčilo s Ostravou, kdy jsme s týmem bez hvězd, titul uhráli. Letos Ostrava vsadila na mladé a byl z toho bronz. Stále se u nás klade důraz na výsledek i v základní části a tomu nerozumím. Přece nechat „žehlit“ lavičku juniorskými reprezentanty je kravina. Ti kluci musí hrát. Nemáme pokaždé takovou úspěšnou generaci, abychom mohli s těmito hráči tímto způsobem zacházet. Stačí se podívat za hranice, jak začleňují úspěšné mládežníky do nejlepších týmů.

Kde vidíš základ úspěchů našich mládežnických týmů? Vozíme pravidelně medaile z Evropy, slušná umístění z mistrovství světa…..

Určitě velkou zásluhu na tom má svaz, který do Čech přivedl velké světové soutěže a šampionáty, spustil se minivolejbal, uskutečnilo se množství seminářů pro trenéry. To vše byly důležité impulsy, ale jsem přesvědčen, že za vzestupem je především kvalitní práce mládežnických trenérů v klubech, protože tam ten hráč stráví nejvíce času a tam se učí základy. Do trenérských řad mládeže přišli noví trenéři, často odvážnější, a ti jsou otevřenější moderním věcem. Myslím, že konečně začínáme vylézat z české „konzervy“, podívali jsme se, jak volejbal dělá svět, vzali si z toho věci, se kterými se ztotožníme a nebáli se je aplikovat, i když to často bolelo. Teď je důležité, aby se ti kluci, kteří vozí medaile z mládežnických šampionátu, adaptovali v seniorské kategorii. Je pravda, že medaile se přivezly, jen je potřeba se podívat, jak se na úspěších podílel také volejbal, jaký tým hrál a do jaké míry převládly ve výsledku momentální výkony některých hráčů. Tím chci říct, že volejbal musí již nést hlavně v juniorské kategorii základní prvky dospělého volejbalu, aby se poté hráči lépe začleňovali do seniorských týmů. V tom mají mládežnické týmy určitě rezervy. Otázka zařazení pipe, agrese v servisu, důraz na techniku (především u HČJ, které jsou úzce navázány na souboj s časem), dodržení taktiky, podpořené prací se statistickým programem Data Volley, disciplína, to vše je třeba pilovat již od mládežnického volejbalu. Později už musíme hráče do těchto „povinností“ lámat a nemůžeme pokračovat v jejich rozvoji, protože nemají potřebné věci zautomatizovány. Myslím si, že mnohé se v tomhle změnilo po příchodu Honzy Svobody k mládežnické reprezentaci. Bez jeho mužského pohledu na věc, větší zařazení statistiky a v neposlední řadě jeho vliv na složení družstva (zařazení L. Vašiny), bychom tyto úspěchy možná neměli.

Tím jsme se přehoupli k seniorskému „nároďáku“. Jak vidíš naše šance na ME 2019 jako odborník?

Odborník…….no, to je slovo…..(smích). Ale vážně. Na takovémto turnaji potřebuješ k výkonu i spoustu štěstí, ne vše máme pouze ve svých rukách. Víme, jak se skupiny dokáží zamotat. Předloni v Polsku klukům ta „chemie“ sedla a byl z toho super výsledek, který jsme moc potřebovali. Myslím, že se podařilo generačně ten tým dobře doplnit a bude vše záležet opět na tom, jak si vše „sedne“ na místě. Fakt, že kluci volejbal umí, je jasné, ale jak vidíme, Evropa je strašně vyrovnaná a rozhodují maličkosti v dodržení týmové taktiky, disciplíny…, proto je důležité být trpěliví (trpělivost nemají šéfové často rádi) a pokračovat v nastoupené cestě. Trenér Nekola pokračuje v práci, kterou s týmem započal trenér Falasca a je vidět, že ta cesta má dobrý směr. Šance postoupit z této skupiny je myslím slušná a potom se uvidí. Přeji klukům, aby se jim především vyhýbala zranění, hodně té pozitivní chemie v krvi a zmiňovaného štěstí!

Se „Šmejkym“, jak se Zdeňkovi mezi volejbalisty říká, jsem odehrál několik sezón v Nymburce. A přesto, že jsme se několik let neviděli, nezměnil se. Stále usměvavý a nad volejbalem přemýšlivý borec. Děkuji za čas, který si mezi zápasy v Příbrami udělal a přeji mu zdraví a mnoho dalších volejbalových úspěchů nejen pod Alpami.

Autor: Jiří Carba