Partnerské školy Den D – čtrnáctý (ZŠ Třebíč)

Předání diplomů Partnerským školám se nezadržitelně chýlí ke konci. Celkem je 15 škol a ZŠ Třebíč je 14. Zbývá již jen ZŠ Znojmo a budu si moci odškrtnout splnění jednoho úkolu, který mě stál hodně sil a času.

ZŠ Třebíč, relativně neznámá škola, která se do velkého volejbalu sice zapojila již před lety prostřednictvím juniorského klubu Velké Meziříčí, ale v souboru  klasických sportovních škol nikdy nefigurovala. Proto jsem byl docela napnutý, co mě v Třebíči bude čekat.

Tradiční cesta měla opět svůj dominantní znak. Dal se nazvat zatáčky a zatáčky a zase zatáčky. Po dvou hodinách na cestě po dálnici, to bylo docela divoké, ale přestože dle některých, nejsem zrovna excelentní řidič, zvládl jsem to.

Školu jsem docela lehce našel a musel hned v úvodu konstatovat, že vypadá velice moderně a upraveně. Ovšem tělocvična již tak hezky nevypadala, jako nově opravená fasáda. Klasický typ tělocvičny 70 let, kde plánovači plánovali a není mi ani jasné  co se jim  tehdy honilo v hlavě. Udělat pro školu, která má dnes přes 400 dětí (a měla i 900) jednu TV o rozměrech 24 m x 12 m, je děs a běs. Ještě, že takové tělocvičny oživují a využívají děti.

Tělocvična byla plná dětí a příjemných hostů, hráčů všech možných  generací a také učitelů a učitelek, které toto prostředí vymyšlené architekty 20. století nádherně oživovaly a dělali ho  zajímavým.

Přivítal jsem se s trenérem Velkého Meziříčí Petrem Vašíčkem, který je v těchto končinách garantem SpS a samozřejmě s hlavní organizátorkou a moderátorkou v jedné osobě RNDr. Miroslavou Hedvábnou.  Bylo to fajn, byl jsem mezi svými, tělocvikáři na obyčejné škole, kteří žijí a pracují a radují se z maličkostí, které by jinde vypadaly trochu jinak. Dozvěděl jsem se, že vyhráli Olympiádu všech škol, ač nejsou specializovanou sportovní školou (v Třebíči je oficiální škola fotbalová a atletická) a samozřejmě o hráčích, kteří se v této škole naučili hrát volejbal. Po příchodu oficiálních hostů,  mohl program začít. Mezi oficiálními hosty nechyběl zástupce zřizovatele Ing. Jindřiška Pánková, vedoucí odboru školství a kultury. A samozřejmě jsem byl představen řediteli školy Mgr. Jaroslavu Abrahámovi, zástupkyni ředitele školy Mgr. Dana Zapletalové a také  trenérům žáků a žákyň: Mgr. Heleně Dobrovolné, Jiřímu Kraclovi.

Program v naplněné tělocvičně byl ryze volejbalový:

1. set žáků a žákyň školy
2. set juniorů Velkého Meziříčí
3. předání diplomu
4. set bývalých žáků školy

Pronesl jsem několik vět o významu projektu, poděkoval a předal diplom.  A tak trochu si opět uvědomil jak různorodá je základna volejbalu v Čechách. Jak na té pomyslné mapě jsou velká centra, s trenéry, sofistikovanou přípravou, relativně dobrými podmínkami na trénování volejbalu a  zároveň malá města, malé školy. Všichni mají  jeden společný jmenovatel. Všude jsem se setkal s obětavostí, ochotou pracovat a dělat s dětmi. Někde to dělají lépe, někde hůře, někde mají desítky dobrých hráčů, někde mají jen jednoho či dva, ale celá ta různorodost je potřebná a jedna nesmí žít na úkor té druhé. Všichni dělají mládežnický volejbal a ve všech se občas najde hráč perla a ti ostatní jen a jen „sportují“ což je také dobře.

Jiří Zach,
svazový trenér mládeže - chlapci