Partnerské školy Den D – první (ZŠ III, Kolín)

Den D má výrazné válečné souvislosti. V den D začala invaze spojeneckých vojsk na území Francie v roce 1944. Dlouho očekávaný den pro miliony lidí na celém světě. Lidé si do tohoto dne soustřeďovali a i projektovali svoje představy a očekávání. Využiji z tohoto srovnání pojmy očekávání a představy. 

Den D projektu Partnerských škol (dále PŠ) byl naplánován na 9. 10. 2012 na 11:00 hodin. V tento den měl být předán první diplom s titulem Partnerská škola ČVS. Školou, která měla mít tu čest, byla Základní škola II, Kolín.

Pojem očekávání nechám na závěrečné pasáže tohoto krátkého pojednání. Z pojmů, které bych měl tedy ozřejmit jako první, je pojem „představy“.

Myšlenka, která později dala vzniknout projektu PŠ, se začala rodit zhruba před dvěma roky. Tím místem, kde se poprvé formulovala, byla základní škola v Českém Krumlově, v kabinetu Oldy Záhoře, kterému tímto vzdávám hold.  Myšlenka byla jednoduchá. Školy pomáhají volejbalu, oddíly se školou spolupracují, ale zřizovatel a veřejnost někdy ví a někdy neví, že právě tato škola nad rámec svého ŠVP (školní vzdělávací program) úzce a úspěšně pracuje s volejbalovými dětmi. Stojí jí to nemalé úsilí, komplikuje jí to vztahy mezi učiteli na škole, přináší jí to problémy s tělocvičnami, musí čelit atakům jiných sportů. Je toho hodně, co škole, která takto pracuje na poli žákovského volejbalu, komplikuje život. ČVS nemá moc změnit legislativu MŠMT, jediné co může udělat… a tady právě vznikla myšlenka. A teď k tomu očekávání.

Klíčovým bodem a hlavním smyslem projektu PŠ je dát dohromady do jednoho místa či bodu, místnosti: ředitele školy, zástupce oddílu a hlavně zřizovatele školy a pak samozřejmě ČVS. Není problém dostat na předání zástupce oddílu (je přímo zainteresován a je chválen), většinou není problém dostat na předání ředitelku či ředitele školy (spolupráce je vždy zavedena a není možná bez vzájemného respektu a ochoty si vyhovět). Tím hlavním problémem je vždy zřizovatel. Vyslyší naši výzvu, nebude to pro něj marginální, je pro něj nějaký zástupce ČVS pro mládež partner pro jednání, jaké jsou vztahy oddíly versus starosta, má oddíl v tom kterém městě sílu lobovat a udělat z předání diplomu událost? Spousta otazníků a spousta otázek. 

Jsem rád, že první den D v Kolíně dopadl přímo snově a naplnil ty nej… představy. Rád sním a modeluji a vytvářím představy o věcech budoucích, ale abych pravdu řekl, jsem také docela slušný skeptik a pragmatik. To, co se odehrálo v Kolíně, byl zhmotnělý sen. Pokusím se ho zprostředkovat, i když je známo, že sny se neinterpretují zrovna nejlépe. Zkusím vylíčit samotný akt předání trochu jinak a použiji arsenál prostředků z žánru reportáže.

měsíc  před dnem D:

• telefon od Petra Šotoly, kdy bude předávání diplomu
• odpověď zněla, jakmile budeme mít diplom a bude schválen seznam Správní radou
• seznam schválen a uveřejněn

14 dní před dnem D:

• telefon od Petra Šotoly, kdy bude předávání diplomu
• odpovědi nic už nebrání
• rychlé jednání s Veronikou Matějkovou, Ivanou Hlaváčkovou, Robertem Urbánkem a dalšími zainteresovanými osobami
• vyrobení diplomu

 týden před dnem D:

• e-mail od Petra Šotoly s návrhem na termín dne D a zástupci zúčastněných stran, kteří budou přítomni
• zástupci zúčastněných stran: starosta Kolína Vít Rakušan, místostarosta Kolína p. Jan Pospíšil, ředitelka školy p. Hana Holcmanová, manažer SK Volejbal Kolín p. Petr Šotola, trenér Lukáš Blažek, 20 dětí - úspěšných účastníků Barevného minivolejbalu
• objednání auta, promýšlení, jak by takové předávání mělo vypadat, když navíc místem předání měla být obřadní síň města Kolína (jen mimo toto pojednání, stejná obřadní síň, kde jsem se před … lety ženil - data už  radši  tečkuji)

5 dní před dnem D:

• detailní projednání, jak diplom předat
• dokončení diplomu
• dojednání účasti fotografa
• telefonické ujištění Petru Šotolovi, že určitě přijedeme

Den D:

8.15 příjezd do práce a převzetí auta – malá komplikace, Ivana Hlaváčková má jednání ve městě, malé časové zdržení na odjezdu

9.38 vyzvednutí oficiální fotografky Veroniky Matějkově v Brandýse, kde je se Lvíčaty, a konstatování, že když už se něco nepovede, Veronika a její vzhled a oblečení obrousí všechny hrany

10.00 ztráta orientace v Čelákovicích a začíná stres, jestli dojedeme včas

10.10 telefonáty Petra Šotoly, jestli už jedeme, dostáváme informaci, že lze zaparkovat na náměstí

10.15 směr na Kolín po hrůzostrašně vypadající příhodě s kamionem nalezen

10.55 jsme v Kolíně na náměstí a parkujeme, nemůžeme najít parkovací automat a Petr Šotola na nás mává od radnice a volá “pojďte, riskneme to“, riskli jsme to, nechali auto autem

• letmá vzpomínka na okamžik před … lety, kdy jsem také vcházel do stejné budovy a byl stejně rozechvěn – co mě asi čeká?
• obřadní síň, děti v tričkách Barevného minivolejbalu, příjemná paní ředitelka, trenér Lukáš Blažek a moje omluvy, že jsme dorazili tak pozdě

11.05 přichází starosta a místostarosta, vzájemné představení a pak už jde vše v rychlém sledu

• moje úvodní řeč
• řeč pana starosty
• předání diplomu paní ředitelce
• předání dárků pana starosty dětem za oslnivých blesků oficiální fotografky Kolína a samozřejmě skvěle profesionálně působící fotografky ČVS
• předání dresů ČR představitelům města, paní ředitelce, Petru Šotolovi
• vykulené oči dětí při předávání upomínkových předmětů od ČVS

      Prostě den D byl jako z pohádky a vše nakonec jako v pohádce málem dopadlo, jenže ještě nebyl všem hodinám konec. Pokračuji v reportáži.

11.45 oficiální rozloučení představitelů města a pozvání na kávu od Petra Šotoly

11.55 vcházíme do kavárny a Veronika se odpojuje, něco potřebuje v autě a také nachází parkovací automat a konečně platí

• sedáme si a ozývá se telefon
• Veronika se do telefonu směje a bohorovně oznamuje, že máme botičku
• moc do smíchu mi nebylo a místní štamgasti mě začali chlácholit, že teď už je to jedno, platit už stejně budu a abych si v klidu vypil svou kávu
• pijeme v klidu kávu a diskutujeme na téma volejbal v Kolíně, já vzpomínám na roky, kdy jsem tady hrál za Duklu Kolín
• platíme a jdeme k autu a voláme policii, dává si na čas, ale chvála bohu jsou tolerantní a po vysvětlení nám odmontují botičku a popřejí dobrou cestu
• za volant sedá Veronika a … pohádky je konec

A teď bych se vrátil k pojmu očekávání.
Projekt Partnerská škola není projektem, který, jak správně podotkl předseda svazu Z. Haník, vyřeší problémy mládeže a kvalitu trénovaní. To nemá v popisu práce, ale pomáhá a může pomoci v celkovém povědomí o volejbale v tom kterém městě, vesnici, škole. Dává široké rodičovské veřejnosti najevo, že je tady škola, která dělá něco tak dobře, že jí stojí za to vyznamenat.

V Kolíně se to povedlo. SK Volejbal Kolín zatím nepatří k top žákovským oddílům, ale jeho každoroční růst, jeho marketingová práce, nadšení trenérů, organizace tréninkové činnosti, jeho doslova živočišnost, s jakou reaguje na podněty od ČVS, dává velké záruky, že nám vzniká budoucí opora mládežnického volejbalu. A jako pracovník svazu odpovědný za chlapce s povděkem kvituji, že se nebojí pracovat s kluky a nejdou jednodušší cestou být pouze oddíl dívčí.

Je jasné, že takto perfektně zorganizované udělování diplomu Partnerské školy nebude vždy a všude, ale Kolín slovy z dob divokého západu nasadil laťku proklatě vysoko.

 

Jiří Zach,
Svazový trenér chlapců