Rok jsme doháněli, nyní se musíme utvrdit, říká kouč kadetek 00/01 Nezhoda, 2016

Ohlédnutí reprezentačního trenéra Erika Nezhody za uplynulým turnajem Olympijských nadějí 2016 i celým rokem u reprezentačního výběru kadetek 00/01.

Dovolím si celý článek tentokráte pojmout více subjektivně. Píši jej nejen proto, že chci veřejně prezentovat práci celého družstva, ale i proto, že se občas ozývají hlasy na hodnocení národního týmu nebo jednotlivých hráček na reprezentačních akcích. Na dálku tímto také zdravím tři trenéry, se kterými jsem ve více či méně intenzivním kontaktu a kteří se nejvíce zajímají o své svěřenkyně. Zmíněnými trenéry jsou Petra (Netrvalová) Konopíková z Plzně, Jana Pospíšilová z Olympu a Stanislav Václavík z Liberce. Na formální úrovni komunikujeme i  s ostatními trenéry hráček národního týmu, s nikým jiným ale častěji netelefonuji/nemailuji, než s výše uvedenými. Obdivují ryzí zájem těchto lidí o své hráčky a jejich osobní rozvoj.  

Protože tou nejintenzivnější vzpomínkou je pro nás turnaj Olympijských nadějí, vrátím se nejdříve k ní, dovolí mi to alespoň vysvětlit nadpis článku. Krátce poté, co jsme jako nový realizační tým začali přebírat práci u reprezentačního výběru, tehdy ještě lvíčat, okusili jsme první mezinárodní akci - turnaj Olympijských nadějí v Maďarsku. Dle fyzických testů jsme věděli, že máme perspektivní, somaticky dobře vybavené družstvo - koneckonců i šeftrenér mládeže Aleš Novák předával tým se slovy, že lepší se již dlouho nesešel. Hned na úvod tak přišel první, mezi řádky vyřčený, závazek. Na turnaji jsme výsledkovou ostudu neudělali. Vybojovali jsme druhé místo za centralizovanými Polkami. Na rozdíl od ostatních nás Polky přehrály ve všem. Měly lepší servis, nahrávačku, důraz v útoku i blok. Vyrovnali jsme se jim tak trochu na přihrávce, ani ta však nebyla nijak oslnivá. Videi z turnaje jsme se chtěli inspirovat i letos před turnajem Olympijských nadějí v Českých Budějovicích. Nešlo to! Naše hra před rokem neměla myšlenku, charakter, kvalitu. Pro tento sport jsem našel pojmenování „spontánní volejbal“. Hráčky tak nějak hrají, co zhruba asi umí, moc se tím ale nezaobírají. Na druhou stranu chci zdůraznit, že hráčky již uměly hrát volejbal jako takový, ať už díky práci v klubech nebo předešlé účasti na srazech lvíčat. Znaly postavení, uměly smečovat relativně správnou technikou, skákaly plachtící podání a podobně.

V Českých Budějovicích se samozřejmě naše hra nesla na vlnách. Mimo prvního utkání se lvíčaty jsme měli problémy zakomponovat do hry všech dvanáct hráček, občas jsme dobrý či dokonce vynikají výkon znehodnotili nesoustředěností v určité fázi hry - připomínám např. ztracený set s Maďarkami. To zásadní ale bylo, že naše hra měla tvář a charakter. Hráli jsme rychle a všem útočnicím to vyhovovalo. Pokusili jsme se o renesanci útoku středem sítě, zvláště Hanka Judlová v této činnosti na trénincích pracovala denně. Vrcholem turnaje tak byla úspěšná „jednonožka“ po nahrávce snad na sedm - osm metrů proti Polkám. Na turnaji jsme potvrdili obrovský výkonnostní nárůst další blokařky Veroniky Dudové a naopak nepotvrdili parametr Magdy Jehlářové.  I o tom je sport. Velkým tématem této kategorie je přihrávka. Našim smečařkám se příliš přihrávat nechce, přesto činnost ustály obstojně. Jak se ukázalo, důležitějším kritériem než přesně přihraným míčem bylo nedostávat přímé body. Na celou činnost mají velký vliv libera. Snažíme se o to, aby to nebyly hráčky do počtu. Řadu tréninků začínáme po jejich činnosti, ve hře je nutíme stále komunikovat a tvořit tvář obrany celého národního týmu. Reprezentační tým pracuje se třemi hráčkami - Danielou Digrinovou, Lucií Kolářovou a Bárou Obornou. Každá z nich má určité předpoklady, Kolářová pravděpodobně ty nejlepší. V Budějovicích ale pro finále rozhodla herní zkušenost a práce v systému Digrinové, se kterou tým jednoduše lépe bránil.

Když se krátce vrátím ke smečařkám, Klára Fomenková, Denisa Pavlíková i Michaela Ambrožová mají poměrně velký útočný potenciál, na turnaji se všechny držely na 40% úspěšnosti. V rámci koncepce družstva chyběla Lenka Knorová, která neměla vydařenou druhou půli sezóny, jak zdravotně, tak výkonnostně a Anna Bicanová, která se zranila na reprezentačním srazu v Břeclavi. To je jediná smečařka s výraznějším potenciálem pro přihrávku a obranu v poli. Taková další týmu chybí. Naopak útočnice se nabízí. Velký progres udělala Kateřina Kuníková, prosazuje se Jana Weissová, po pauze se vrací do přípravy svého klubu Terezie Pavcová.

V jednom rozhovoru jsem kvitoval naši hru na bloku. V šesti utkáních a 23 setech jsme zaznamenali 69 bodů blokem, to jsou tři body na set. Pro hru takovou, jak ji vnímáme s realizačním týmem, je zásadní zapojení Gabriely Orvošové na postu univerzálky, kde plní nejen roli výrazné útočnice, ale i výborně blokující hráčky. Tento předpoklad hledáme i u našich nahrávaček. V tom byl výrazný rozdíl mezi Petrou Vondrákovou a Sarah Jaňourovou. Obě jsou odvážné, nebojí se hrát rychle, dobře podávají. Na Vondrákové se ale projevu fakt, že na jejím vývoji v klubu pracují tři trenéři. Také má za sebou dvouletou zkušenost v základní sestavě extraligy kadetek, kde jediný výpadek byl zapříčiněn vážným úrazem kotníku. Hru vnímá více v souvislostech a hledá v ní řád. Stejný přístup budeme hledat i u Jaňourové, Kláry Dvořáčkové a časem třeba i u Terezy Grygarové. Závěrem ještě zmíním jeden neúspěch nebo spíše špatný odhad. Po celý čas přípravy výborně pracovala na postu univerzálky Karin Žolnerčíková. Na její progres a profesionalismus s jakým přistupovala k přípravě, byla radost pohledět. Bohužel jsme s Karininou nominací riskovali vzhledem k jejímu zapojení v reprezentaci beachvolleybalistek a přípravě na brněnské ME do 18 let. Karin na turnaj do Českých Budějovic, který bezprostředně navazoval na beachové ME, nedorazila v takové pohodě, aby mohla absolvovat větší porci utkání.

S tímto stručným hodnocením se mohu navrátit k nadpisu článku. Po roční přípravě, ve které jsme absolvovali 21 mezinárodních utkání (14 vítězství, 7 porážek) a 12 utkání v extralize juniorek (6 vítězství, 6 porážek, sety 21:24 a pomyslných 16 bodů) jsme nalezli vlastní tvář hry a herního chování. V utkáních jsme také vyzkoušeli přes 30 hráček a následně zúžili nejširší výběr na maximální počet 22 reprezentantek. Stále strádáme na komunikaci a řízení obrany. Nejsme zdatní na přihrávce. Máme však odvahu v útočných činnostech i na bloku. Stačilo to k tomu, abychom dohnali Polky a dokonce je i na jednom turnaji porazili. Rozhodovat však budou nadcházející čtyři měsíce, ve kterých hráčky nesmí ztratit elán pracovat a kluby důvěru v naši práci. Věřím, že se hráčky z každého srazu vrací alespoň o trochu lepší. Právě proto se musíme v závěru roku potvrdit v tom, že co děláme, děláme společně a dobře. Teprve poté budeme moci očekávat odměnu v postupu na kadetské ME. To není v žádné generaci samozřejmostí, byť se očekává.

Autor: Mgr. Bc. Erik Nezhoda
reprezentační trenér kadetek