Neprodali jsme to, co umíme, hodnotí vystoupení českého týmu na mistrovství Evropy hlavní trenér Jan Svoboda

Evropský šampionát mužů je za námi. Česká republika se s Rakouskem prezentovala vynikající organizací, zaplněnými halami a skvělými zápasy Final Four ve Vídni. Jedna věc šampionátu chyběla – úspěch domácího týmu. Od českých reprezentantů se čekalo více, cíl umístění do šestého místa nebyl splněn, Rakušané nevyhráli v základní skupině ani set.

Největší zodpovědnost za výkon svých svěřenců má hlavní trenér. S Janem Svobodou jsem se sešel týden po skončení šampionátu v jeho novém působišti v Českých Budějovicích. Bylo na něm vidět, že ho porážka s Polskem stále ještě trápí. Analyzovali jsme vystoupení českého národního týmu na evropském šampionátu, rozhodující zápas s Poláky, bavili se o blízké budoucnosti.

Emoce opadly, nastává čas na věcnou analýzu. Proč český tým neuspěl na mistrovství Evropy?
Zatím jsem se snažil získávat odstup, ale myslím si, že ten čas pomalu nastal, snažím se evropský šampionát vyhodnotit jak pro sebe, tak samozřejmě pro svého zaměstnavatele. Základní odpovědí na to, proč jsme na šampionátu neuspěli, je, že jsme nepředvedli to, co umíme. Mě to samozřejmě mrzí, protože vím, jaké výkony družstvo předvádělo v přípravě. Já jsem se na to vědomě připravoval, věděl jsem, že v nedůležitějších zápasech, ať už v osmifinále nebo ve čtvrtfinále, narazíme na silného soupeře, protože v Evropě slabí soupeři nejsou. Nakonec to bylo Polsko, proto jsem chtěl hrát přípravné zápasy pouze proti silným soupeřům a bohužel mi to dalo za pravdu. Dokážeme v dobré konstelaci porazit v přípravě Poláky i Italy, ale dlouhodobě porážet týmy první čtyřky neumíme. Na šampionátu jsme však neprodali to, co umíme.

Můžeme hledat příčiny neúspěchu ve volejbalových schopnostech nebo psychice hráčů?
Rozhodně v psychice. Já bych to nazval psychická odolnost. Myslím si, že dnešní volejbal je o dvou věcech: o rychlosti, ten kdo dokáže hrát volejbal v rychlosti a nechybuje v něm, vyhrává. K tomu je třeba psychické odolnosti, kdo ji nemá, ve volejbale prohrává.

Vedli jsme ve třetím setu vysokým rozdílem, měli jsme několik setbolů, dva vítězné servisy spadly soupeřům na zem o pásku. Přesto jsme nezvítězili. Jak jsi ty viděl rozhodující momenty utkání s Poláky?
Ten okamžik je právě o té psychické odolnosti, o které jsem mluvil. Zaprvé si myslím, že zápas mohl dopadnout všemi výsledky: 3:0, 0:3, 3:1, 1:3, nebo také 3:2 a 2:3. My jsme si dvěma chybami prohráli dobře rozehraný první set, Poláci vedli ve druhém setu 22:17 a ten set ztratili, také by se jim to nemělo stát. My jsme vedli ve třetím setu 20:14 a stejně jsme ho nedohráli do konce. To jsou ty okamžiky, kdy se „láme chleba“ a kdy ta psychika začne působit. V osmi z deseti zápasů bychom to dohráli, tady se nám to nepodařilo, tím se samozřejmě zlomil i vývoj utkání. Kdyby ta koncovka skončila 25:23, tak by se hrálo dál, ale takhle jsme se přetlačovali ve vedení, oba týmy měli několik setbolů. Poláci byli odolnější, a proto zápas vyhráli. Přesto si myslím, že v určitých momentech byli Poláci hodně pod námi a ten rozdíl mezi vítězstvím a porážkou je strašně malý, ale tak to bohužel ve sportu je.

Umí naši hráči hrát pouze, když se od nich tolik nečeká, tak jako to bylo na mistrovství světa, byl psychický tlak příliš velký?
Mně se zdálo na mistrovství světa, že družstvo je odolné. Ať hrálo proti silným Bulharům, Brazilcům nebo Američanům, vždy hrálo svoji hru. Na tomto šampionátu se nám to nepovedlo, i když vím, že začátek na světovém šampionátu také nebyl jednoduchý. Trápili jsme se s Francii, Čínou, nakopl to až vítězný zápas s Bulharskem, kde jsme začali hrát dobře. Možná, že by nás tady nakopl zápas s Polskem, protože jsme po celou dobu turnaje, kromě utkání s Estonskem, nezahráli v top formě a ani v jednom utkání jsme nezahráli komplexně dobře. Bylo to vybojovaný, upracovaný, nemohu hráčům nic vyčíst, bojovali, makali, ale nám to evidentně nehrálo jako celek. Čekali jsme, že v zápasech proti těžkým soupeřům ve skupině se, jak já říkám, stavidla uvolní, ale to se nestalo.

Udělal bys dnes něco jinak?
Těžko říci, já si myslím, že ne. Znovu mi to potvrzuje, že bylo správné připravovat se pouze se 14 hráči, kondiční příprava byla velmi dobrá, nezranil se nám ani jeden hráč, to je jasná známka toho, že družstvo bylo dobře připraveno. V herní přípravě jsme proti silným soupeřům měli pozitivní bilanci. Byl jsem spokojen s přípravou a nemyslím si, že bych chtěl v tomto směru něco změnit. Pak jsou tu samozřejmě jednotlivá utkání, jednotlivé rozehry, národní tým má dvanáct hráčů, takže bychom mohli diskutovat o tom, jestli měl některý hráč přijít dříve, některý později. Hráče znám, věděli jsme, co je naše priorita a mohlo se stát, jako tomu bylo s Ondrou Hudečkem, že střídající hráč tomu pomůže, ale myslím si, že hlavní příčinou neúspěchu bylo to, že nám v jednotlivých utkáních zahráli dobře maximálně dva hráči. Odpověď tedy zní, že v zásadních věcech bych rozhodně nic neměnil.

Spoléhal jsi na vyrovnanost kádru českého týmu jak v základní sestavě, tak i na lavičce, přesto si myslím, že z hráčů lavičky dostal dostatečnou příležitost pouze Ondra Hudeček. Petr Zapletal, David Konečný, Jirka Bence nebo Michal Hrazdíra nebo Radek Čech se na hřišti objevili pouze sporadicky….
To už je samozřejmě akademická debata. Jestli jsme v některém zápase měli změnit základní sestavu, jestli mohl na hřiště jít někdo dříve, nebo dříve odejít. Obecně bych řekl, že Ondra, který dostával příležitost nejvíce, družstvu pomohl. Mně se zdálo, že tomu pomohl i David Konečný v zápase s Ruskem, ale na druhou stranu ho nahrávač Ticháček dostatečně nevyužil. Každý z hráčů měl na šampionátu nějakou roli, my jsme vsadili na základní sestavu, tím netvrdím, že je neomylná, nevystřídatelná, ale jsou věci v týmu, které známe jenom my, kteří jsme s tím týmem tři měsíce.

Chyběl v týmu lídr, který by vzal odpovědnost na sebe? Očekával jsi v tomto ohledu Honzy Štokra a Petera Pláteníka více?
Netajím se tím, že osa našeho týmu byla tvořena Ticháčkem, Pláteníkem, Štokrem, Veselým a Kryštofem . Tak jak jsem říkal, v každém utkání nám zahráli pouze jeden nebo maximálně dva hráči, ale takové osobnosti typu Miljkovič, Savani, Michajlov, které na sebe vezmou tíhu utkání nebo všechny koncovky setů, ty nemáme. My na ně ovšem nechtěli hrát, protože to víme, že je nemáme, spoléhali jsme na základní osu týmu.

Máme hodně hráčů přes třicet let, zkušenost je důležitá, ale máme pro český volejbal následovníky? Druhým vrcholem reprezentace v letošním roce je olympijská kvalifikace do Londýna 2012. Počítáš se stejnými hráči, kteří hráli na evropském šampionátu? Chtějí reprezentovat Českou republiku na druhém letošním vrcholu?
Myslím si, že do olympijské kvalifikace nastoupí stejné družstvo. Co se týče věku, na mistrovství světa v Itálii jsme byli nejstarší, jestli jsme byli nejstarší i na evropském šampionátu, to nevím, protože žádnou statistiku k dispozici nemám. To nijak nevylučuje, ani nepotvrzuje, že by mělo družstvo hrát dobře nebo špatně. Na druhou stranu máme dost hráčů, kteří mohou hrát ještě spousty let za národní tým, ať je to Kryštof, Ticháček, Štokr, Konečný, Veselý. Nemyslím si, že je družstvo přestárlé, Pláteník s Hudečkem jsou v nejlepším smečařském věku, možná se to týká dvou až tří hráčů, kteří uvažují po skončení sezóny o ukončení reprezentační kariéry a budou nahrazeni jinými hráči. Pak nastává otázka, jestli nám je zahraniční ligy nebo česká extraliga nabízí. A jestli chtějí hráči hrát za reprezentaci na olympijské kvalifikace, tak odpověď je jednoznačná: Ano.

Kam jste zařazeni do olympijské kvalifikace? Mělo na nasazení vliv umístění na evropském šampionátu?
Ano, konečné umístění na mistrovství Evropy má vliv na nasazení pro olympijskou kvalifikaci. První tři týmy šampionátu budou hrát účast na olympiádě ve Světovém poháru v Japonsku. Divokou kartu možná obdrží Rusové jako čtvrtý tým mistrovství Evropy. Všechny ostatní týmy v Evropsi ě se rozdělí do tří šestičlenných skupin. Je otázkou, kdo to bude pořádat, protože o to budou usilovat silné federace. Pouze vítěz pokračuje dál, ve druhé fázi kvalifikace se hraje již s týmy, které nepostoupí na olympiádu přes Světový pohár a opět jde vítěz dál. Určitě nejtěžší kvalifikace ze všech turnajů.

Po celou dobu šampionátu jste byli v Karlových Varech. Jak jsi byl s celkovou organizací, halou a fanoušky spokojen?
K organizaci nemohu mluvit, to si vyhodnotí Evropská volejbalová federace. Co se týče nás, organizace klapala na vynikající úrovni. Měli jsme halu k dispozici pět dní před začátkem šampionátu, pořadatelé nám vyšli ve všem vstříc. Divácká kulisa v hale byla výborná a myslím si, že nás vynikající domácí prostředí trochu „semlelo“, v prvním zápase proti Portugalcům byla nejlepší, tři tisícovky diváků, děti z minivolejbalu, estonští fanoušci. Věděli jsme, že to bude těžké utkání, bylo to z naší strany velmi nervózní.

Byl jsi na semifinálových zápasech ve Vídni? Viděl jsi nějaký pokrok v evropském volejbalu?
Nebyl jsem, přiznám se, že jsem si chtěl od volejbalu odpočinout, získat odstup a vyhodnotit si pro sebe náš výkon na šampionátu. Nedalo mně to, zápasy jsem sledoval v televizi. Do finálové čtyřky postoupili aktuálně nejlepší týmy Evropy. Všichni týmy hráli na hranici rizika, rychle, s rizikem na servisu. Každý tým měl svou osobnost v podobě Miljkoviče, Savaniho, Kurka či Michajlova. Myslím si, že to byl pravý svátek volejbalu.

Děkuji za upřímné odpovědi a přeji hodně štěstí při olympijské kvalifikaci

Radek Krpač