Šest let společné kariéry českých beachvolejbalových jedniček

Nejlepší český beachvolejbalový tým současnosti nedávno oslavil šest let společného působení a slavit bylo rozhodně co. Ondřej Perušič, David Schweiner a jejich tým totiž letos odehráli svoji zatím nejúspěšnější sezonu. Jaké byly společné začátky, jak jim jde cestování, jak je v beachvolejbalu složité sehnat prostředky a jak vidí letošní sezonu a olympijskou kvalifikaci? To všechno a ještě mnohem víc se dozvíte v obsáhlém rozhovoru českých jedniček a světových šestek.

Perune, když jsme si domlouvali čas rozhovoru, ptal ses mě na to, v jakém jsem časovém pásmu. Pro mě vlastně dost nečekaná otázka, ale pro tebe asi za ty roky rutina, že?

My jsme na Tenerife, tak jsem se ujišťoval, že se o hodinu neseknu. Po tom, co jsem historicky prošvihl x rozhovorů a schůzek, tak jsem se raději ujišťoval. Přeci jen jsme díky cestování takřka neustále někde v jiném časovém pásmu.

Jak říkáte, život profesionálního beachvolejbalisty je hodně o cestování a to, jak známe z minulosti, není úplně vaší doménou. Tuhle sezonu jste ale opustili Evropu jen na dva turnaje, jak jste to zvládli? Příležitostí k cestovatelským přešlapům nebylo mnoho.

Dave: Z Evropy jsme vycestovali vlastně jen jednou. Byla to taková velká cesta, která trvala měsíc a půl. Nejdřív jsme jeli na Elite 16 do mexického Rosarita a pak přes Rio do brazilské Itapemy na turnaj kategorie Challenge. Myslím si, že přešlapů tam nebylo moc. Organizačně nám to vyšlo. Kufry jsme neztratili a nic nám neuletělo.

Perun: No, v Itapemě jsme měli namále. Vlastně se nám poprvé stalo, že jsme odbavovali zavazadla patnáct minut před odletem. Letělo se ráno, a i když jsme na letiště vyrazili s předstihem, ranní špička nás dostihla. Ve frontě na odbavení jsme si byli jistí, že ten let nestihneme a přijdeme tak o všechny navazující, ale nakonec se ukázalo, že časy odletů vnitrostátních linek v Brazílii jsou čistě orientační a my to nakonec pohodlně stihli.

Takže se lepšíte...

Dave: Hlavně jsme se poučili z těch předešlých chyb a moc dobře víme, kde se dají vyrobit ty největší přešlapy a snažíme se jim vyvarovat.

Perun: Teď jsou na řadě naši mladíci Kuba Šépka s Tomem Semerádem, kteří po zkušenostech z Itapemy budou nejspíše kráčet v našich šlépějích. Co se jim stalo, ale budou muset prozradit sami.

Už víme, že se v profi beachvolejbalu hodně cestuje, jak se vlastně tvoří plán vaší sezony a to na jaký turnaj se vydáte?

Dave: Záleží na tom, jak je poskládaný kalendář, jak hrajeme a jak se blíží olympijská kvalifikace. Díky tomu, že se nám tahle sezona povedla, tak jsme na konci roku nemuseli honit body a mohli více odpočívat, zahojit všechny bolístky a vlétnout do přípravy na další sezonu. Za normálních okolností v říjnu/listopadu začínáme přípravu. V lednu začínají první turnaje, ale ta frekvence tam není tak velká. Hlavní část sezony, kdy se konají ty největší akce, se ale odehrává mezi koncem dubna a začátkem října. Beachvolejbal se postupně stává celoročním sportem a tak se v podstatě dají hrát turnaje celý rok. Je vlastně na vás, jak si poskládáte kalendář. Do žebříčku se počítá jen osm nejlepších výsledků v turnaji, a pokud vám body stačí už po osmi z nich, můžete si dát volno. Díky tomu, že příští sezonou začíná olympijská kvalifikace, vlastně nevíme, jak dlouhé to celé bude. Pokud nezískáme dostatečný počet bodů do října, může se stát, že budeme hrát pomalu rok v kuse.

Takže čím lepší tým, tím více volna?

Perun: Měli jsme roky, kdy jsme měli všeho všudy dva týdny volna a pak už zase začala příprava na další sezonu. Myslím si, že čím jsme starší a čím se nám víc daří, tak si můžeme v uvozovkách dovolit více odpočívat. Přeci jen už nejsme nejmladší a pokud by i odpočinek nebyl kvalitní, hrozilo by nějaké přetrénování nebo únava během rozjeté sezony. Naštěstí jsou ty nejdůležitější turnaje zasazené do zhruba sedmi měsíců, a tak pokud se nám herně zadaří, nějaké volno ukořistíme. Celoroční tour se týká hlavně mladých začínajících párů, které využívají absence těch nejlepších týmů k zisku důležitých bodů do žebříčku, které v další sezoně mohou přetavit v postupy do hlavních soutěží.

Před zhruba šesti lety jste byli vy tím mladým párem a jak tak koukám, objížděli jste taky kde co. Kupříkladu váš první turnaj na světové tour byl v Iránu na ostrově Kish a v kvalifikaci jste potkali zajímavé soupeře.

Perun: To je pravda. V prvním kole kvalifikace jsme prohráli těsně v tie breaku s dvojicí Anders Mol / Mathias Berntsen, kteří v druhém kole prohráli s párem Sorum / Kvamsdal. Je to vlastně sympatické, že jsme se společně vydali na cestu světovou tour, i když Mol se Sorumem to vzali trochu zkratkou. Další pár ze světové špičky, se kterým jsme se v Iránu seznámili, byli Estonci Nolvak / Tissar. Taky hráli svůj první turnaj a tak jsme společně trénovali a trávili čas. Vtipné je, že jsme tenhle rok seděli v Itapemě před semifinále s Estonci na večeři a s Nolvakem a Tissarem vzpomínali na naše začátky a kde a v jaké situaci se zase potkáváme a kam se nám podařilo posunout.

Hrajete spolu už šest let. Baví vás to pořád jako na začátku? Jak se proměňuje pocit z beachvolejbalu v rámci přibývajícího věku, zkušeností a postavení v žebříčku?

Dave: Na začátku má člověk obrovské nadšení. Neví vůbec do čeho jde a na druhou stranu chce dokázat co nejvíc. Postupem času jsme objevovali, co to všechno obnáší, jaká jsou pozitiva a jaká negativa, protože i ta negativa to prostě má. Trávíme mnoho času v zahraničí bez rodiny, bez manželek a tak dále. Pozitiva ale pořád převládají a to ve velké míře. Baví nás to oba a asi nejvíc nás baví ten proces. Nechci říkat, že tenhle sport nemůže dělat každý, ale ten filtr jak mentálních tak fyzických parametrů je obrovský a abychom se dostali k nějakému dobrému utkání nebo turnaji, musíme každou sezonu absolvovat dlouhou cestu. Jsou to většinou dva až tři měsíce ve fitku, to je jasné. Pak tvrdý trénink, který s sebou nese i nějaké ty deprese z vlastních výkonů. Aby se člověk dostal k těm úspěšným balonům ve smyslu, že je člověk schopen zahrát 9 z 10 tak, jak si představuje, tak to stojí spoustu energie a trpělivosti jak nás, tak našich trenérů.

Perun: Asi se to hodně mění v tom čase. Jak už říkal Dave, na začátku tě to baví, protože objevuješ nové země, máš nějaké první zkušenosti ze světové tour, potkáváš se s hráči, které jsi do té doby vídal jen v televizi, a baví tě, jak rychle se zlepšuješ a kam jsi se až posunul nebo jsi schopen se posunout. Myslím si, že potom co člověk nabere nějaké zkušenosti jak v národní tak v mezinárodní špičce, tak se mu pozvolna mění náhled na ten sport jako takovej. Já si osobně myslím, že čím déle hrajete na této úrovni, tím více si uvědomujete tu zodpovědnost, která s tím přichází. Odpovědnost vůči mladším generacím, fanouškům, federaci i sobě sama.

Dave: I když nejsme influenceři, co se toho smyslu sociálních sítí týče, tak přece jen sportovci byli vždy pro tu mladou generaci vzorem a udávali směr a já doufám, že se nám aspoň trochu daří udávat ten správný v rámci té naší malé beachvolejbalové bubliny.

Na začátku vaší mezinárodní kariéry jste ve vašem týmu byli jen vy, trenér Tomatis a kondiční trenér Valerio. Jak se postupem času váš tým rozrostl, kolik momentálně čítá lidí a jak vám pomáhá v dosažení vašich cílů?

Perun: My jsme tady na Tenerife shodou okolností včera velice důstojnou formou slavili s trenéry výročí šesti let. Trenéři se shodli, že naše spolupráce začala na Mikuláše roku 2016. Takže jsme začínali takhle ve čtyřech, i když většinou byl s námi jen Andrea a za Valeriem jsme létali do Říma a brali ho na ty větší turnaje. Přeci jen nebyly prostředky na to mít ten tým pohromadě celou dobu. Momentálně je náš tým o hodně větší a je to strašně moc znát. Rozrostli jsme se o Matea, který je Andreův asistent a trenér omladiny, Jaroslava Bartoše jakožto statistika, což je velká pomoc, jelikož se moderní beach bez statistiky a následného taktického rozboru neobejde. No a pak fyzioterapeut, kterým byl nějakou dobu Lukáš Krist, ale z rodinných důvodů teď úplně nemůže cestovat po světě, tak spolupracujeme s Eliškou Čermákovou z Victoria VSC, která s námi letos objela jak mistrovství světa, tak mistrovství Evropy. Přeci jen už nejsme nejmladší a každá pomoc s bolístkami během přípravy nebo samotného turnaje se vyvažuje zlatem.

To je dost lidí. Jak složité je v této době v prostředí vrcholového beachvolejbalu ufinancovat tým, cestování a přípravu?

Dave: V téhle době jak finančních tak kovidových krizí je to náročné, ale naštěstí máme na své straně Český volejbalový svaz, resortní centrum Ministerstva školství Victoria VSC a naše privátní partnery, kteří nám tohle hodně ulehčují a my se tak můžeme plně soustředit na trénink a na samotnou hru. Bez nich by to zkrátka nešlo. Beachvolejbal možná trochu doplácí na to, že to je zatím „malý” sport. Přeci jenom ještě nejsme hokej nebo fotbal, i když se beachvolejbal rozrůstá poměrně rychle. Členská základna strmě roste a pokud můžu mluvit za Prahu, tak tady po třetí hodině odpoledne pomalu neseženete kurt. Popularita našeho sportu zkrátka vzrůstá a my doufáme, že pomůžeme k dalšímu rozvoji a generace, které přijdou po nás a budou se tomu věnovat profesionálně, tak ty podmínky budou mít ještě lepší, než jsme měli my.

Jeden ze zdrojů příjmu beachvolejbalového týmu je i prize money. Když jsem koukal zpět do historie, tak mi přijde, že už se notnou řádku let na světové tour nezvedlo. Pro řadu párů to může mít i existenční následky, jak to vnímáte vy?

Perun: Myslím, že se ohledně toho konala mezi hráči, trenéry a FIVB poměrně rozsáhlá diskuze. Ty prize money, když se na to podíváme z nějakého delšího časového úseku třeba patnácti let, tak se vlastně ještě snížily. Nejsme na okruhu tak dlouho, abychom mohli říct z jakého důvodu to tak je, ale je nutné to urychleně vyřešit. On ten problém totiž není tak úplně patrný třeba na úrovni světové desítky, dvacítky, byť i tam začíná být to minimálně nezvýšení prize money vidět. Myslím ale, že to nejvíce dopadá na ty týmy v té střední kategorii, tedy na páry v rozmezí 20-80 na světě a pak na ty týmy, které začínají a mají ty podmínky financování velice složité. Další problém je, že výše prize money pomáhá rozevírat nůžky mezi těmi bohatšími a chudšími federacemi. V tom našem sportu je spousta hráčů, kteří začínali stejně jako my, jsou stejně staří a měli potenciál se dostat mezi světovou špičku, třeba Estonci Nolvak/Tissar, ale díky minimální nebo žádné podpoře z federace se jim to strašně dlouho nedařilo. Až tuhle sezonu se Estonci, kteří začínali s námi v Iránu před šesti lety, probojovali do světové patnáctky a kupříkladu byli pátí na MS v Římě. Do té doby všichni věděli, že je to velice houževnatý tým, který je hrozně silný, ale zároveň nemá peníze na trenéry a na cestování. Takže když už někam vyrazí a nemá moc bodů, může se stát, že hned vypadne a nebude mít peníze na další turnaj. No a v tomhle začarovaném kruhu se pohybují ty týmy obecně dost dlouho a dost těžko se z něj dostávají.

Pojďme se posunout dál a přejít k tomu možná nejdůležitějšímu a to ke shrnutí této sezóny. Letos jste odehráli osm mezinárodních turnajů a z toho jste 4x skončili druzí. Jak to berete? Wow čtyřikrát ve finále nebo škoda no, mohli jsme být čtyřikrát první...

Dave: Ono to jde postupně. Do toho turnaje jdeš s tím, že se chceš dostat minimálně do čtvrtfinále, což je dělené páté místo, které by mělo zhruba odpovídat tomu, kam bychom měli patřit. Každý další vyhraný zápas je pak takový milý bonus, protože se v téhle fázi turnaje většinou potkáváme s týmy, které jsou na tom výkonnostně a výsledkově dost podobně jako my. Samozřejmě mrzí nás, že jsme prohráli čtyřikrát ve finále, ale kdyby se člověk podíval pár dní před turnaj, tak by to druhé místo rozhodně bral.

Perun: My jsme si dělali vlastní statistiku, a když vezmeme relevantní finále, do kterých jsme na světovém okruhu nastoupili, tak jsme vyhráli asi jedno z devíti, což není úplně povzbudivé. Na jednu stranu to ukazuje velkou konzistenci, přeci jen jsme letos na polovině turnajů byli druzí a i díky tomu jsme momentálně šestí na světě, na stranu druhou je to asi něco nad čím bychom se měli zamyslet a snažit se pátrat po tom, proč zrovna ty finále hrajeme takhle neúspěšně a proč semifinále naopak úspěšně. Rozhodně se ale budeme snažit tuhle statistiku do budoucna zlepšit.

Co pro vás bylo tím pověstným highlightem sezony, finále ME v Mnichově?

Dave: To samotné finále úplně né (smích), ale to že jsme se do něj dostali a že jsme uhráli výsledek na velké akci rozhodně highlight je. I když jsou na tomto turnaji v podstatě stejné týmy jako na světové tour, tak ustát ten tlak spojený s významem té akce rozhodně není jednoduché a my jsme strašně rádi, že se nám konečně podařilo prorazit brány čtvrtfinále a přivézt domů medaile.

Perun: Druhé místo z ME pro nás byl určitě obrovský úspěch, ale rozhodně nesmíme zapomenout na turnaj Elite 16 v Ostravě, který tedy taky skončil druhým místem, ale zážitek z domácího prostředí je vždy nezapomenutelný.

No a co byste z minulé sezony nejraději vymazali?

Perun: No asi MS v Římě, jelikož to byl náš nejhorší výsledek v této sezoně. Zároveň si ale nemyslím, že jsme na MS hráli vyloženě zle. V základní skupině bych naopak řekl, že jsme hráli poměrně dobře. Porazili jsme tam dva velice těžké týmy, jeden z nich skončil nakonec na čtvrtém místě. Ta otázka, kterou bychom se měli asi zaobírat je, proč jsme v zápase prvního kola play off, kde jsme potřebovali předvést ten nejkvalitnější výkon, předvedli jen ten průměrný, který ve výsledku nestačil na Brazilce, kteří na turnaji skončili druzí.

Jak byste tedy v pár větách zhodnotili tuto sezonu?

Perun: Když srovnám tuto a loňskou sezonu, tak obě byly dost podobné. Měli jsme vcelku konzistentní výkony a dařilo se nám získávat medaile na světovém okruhu. Nicméně v obou sezonách ten vrchol nevyšel, jak bychom si představovali. Myslím, že ta letošní by se zatím dala hodnotit jako ta úspěšnější už jen proto, že se nám konečně podařilo získat medaili na velké akci, což nám už dlouho unikalo.

Ještě vás čeká Finals v Dauhá, které se uskuteční na konci ledna. To se dá brát jako další z vrcholů, přeci jen obhajujete druhé místo. Jak se připravujete?

Dave: Díky Finals jsme odstartovali přípravu o něco dříve. Momentálně trénujeme na španělském ostrově Tenerife a vše probíhá standardně. Kdyby se nám v Dauhá podařilo obhájit minimálně druhé místo z Cagliari, rozhodně se nebudeme zlobit (smích). Doufáme, že se nepotvrdí, že se nám v Dauhá daří každý třetí turnaj, protože tam teď budeme hrát čtvrtý a pátý (smích).

Perun: Jako sparing před Dauhá využíváme dva švédské adolescenty Ahmana s Helvigem. Ze začátku nám dávali slušně na frak. Přeci jen ještě nedávno bojovali na BPT a tak jsou v laufu. Naše forma ale pozvolna roste a my začínáme mladíkům zatápět, takže forma roste.

Hned po turnaji Finals startuje olympijská kvalifikace turnajem Elite 16, který se odehraje také v Dauhá. Jak bude celý rok a půl dlouhý maraton turnajů vypadat ve vašem podání?

Dave: Rozhodně by bylo pěkné začít hned prvním výsledkem, který by byl relevantní pro olympijskou kvalifikaci. Potom uvidíme podle kalendáře, protože zatím jsou turnaje, které jsou ještě v řešení a nejsou stoprocentně potvrzené. Co víme a kam bychom chtěli směřovat jak přípravu, tak pozornost je říjnové MS v Mexiku, kde se bude hrát o největší bodovou dotaci v olympijském cyklu (1600).

Do olympijského žebříčku se počítá nejlepších dvanáct turnajů. Dá se tato porce stihnout za rok?

Perun: Já myslím, že dá. Opět se změnila pravidla pro následující olympijskou kvalifikaci a to v tom smyslu, že tentokrát ze žebříčku s největší pravděpodobností postoupí nejlepších osmnáct družstev s tím, že vždy mohou být jen dva z jedné země. Je tedy možné, že postoupí i třeba dvacátý tým světa. To znamená, že týmy, které budou po této sezoně někde mezi top 10 na světě, by teoreticky neměly být v ohrožení. To by měl být ostatně i náš cíl. V případě, že by se nám to povedlo, tak bychom mohli ladit formu směrem k olympiádě v Paříži a vyhnout se tak stresu, který přichází s koncem té olympijské kvalifikace.
 

My vám na vaší cestě olympijskou kvalifikací budeme rozhodně držet palce a věříme, že v následující sezoně vyválčíte i nějakou tu zlatou medaili.

 

Autor: Martin Mach, foto FIVB, CEV