Stojíme v cílové rovince, říká před olympiádou Markéta Nausch Sluková

Do volejbalového světa vešla v gymnastickém dresu a bosky. „Vypadala jsem jako ufon,“ vzpomíná na první trénink nejlepší česká beachvolejbalistka všech dob Markéta Nausch Sluková. Proto prý dostala i nálepku vzorné holčičky. „Stála jsem mezi děvčaty, která měla na sobě tričko a kraťasy, na kolenou chrániče. Styděla jsem se. To mi přidalo na tichosti, byla jsem zpočátku taková uťápnutá,“ popisuje 33letá hráčka, kterou fanoušci překřtili na Maki a nyní se chystá na třetí olympiádu. „To by tehdy nikdo nevěřil. Já nejméně,“ usměje se Nausch Sluková, jež od roku 2015 tvoří úspěšný sportovní pár s Barborou Hermannovou. 

Jak to poslouchám, váš vstup pod vysokou síť nebyl ideální…

Začínala jsem se sportovní gymnastikou. Do čtvrté třídy jsem chodila do školy v Radotíně, pak jsem přešla na Lužiny, kde byla volejbalová třída. Proto jsem přišla na první trénink tak vymóděná. Až do patnácti jsem byla malinká, v mladších žákyních jsem téměř nehrála. Jelo se na turnaj do Berlína, bylo nás sedm, šest holek hrálo a já seděla. Start byl tedy vachrlatý, ale poctivá jsem byla vždycky. Z gymnastiky i domova jsem byla vycepovaná – když něco dělám, tak pořádně.

Kdy se vaše kariéra zlomila? 

V šestnácti jsem konečně vyrostla. Rázem jsem nabrala sebevědomí a byla ze mě hráčka základní sestavy. Během střední školy jsem byla členkou ženského áčka Olympu. Volejbal už jsem brala jako práci. Moji kariéru logicky nejvíce určil odchod na beach. Tam jsem se našla se vším všudy.

Přechod ze šestek na písek se často rovná zradě. Bylo tomu tak i u vás?

Když jsme s Kristýnou Kolocovou přecházely, tak jsme byly i v šestkovém nároďáku. S týmem jsme se kvalifikovaly na evropský šampionát. Přijel za námi šéf svazu Zdeněk Haník a nehezky nám vyčinil, že necháváme holky napospas. My ale před sebou měly mistrovství světa i Evropy a všem vysvětlovaly, že beach je pro nás prioritou. Byly jsme o tom tak přesvědčené, že nám nikdo v cestě stát nechtěl. Holky to vůbec nevnímaly jako zradu. My taky ne, řekly jsme to včas. Máte ale pravdu, že odejít z šestek na beach je zapeklitá věc. Ještě dnes má tato cesta značná úskalí.

Na beachaře se stále dívá jako na „slabší šestkaře“. Jak tenhle pohled vnímáte?

Mám pocit, že jde o stereotyp, který se zažil, ale už vůbec neplatí. Záleží, o které úrovni beache se bavíme. To, co hrajeme já s Bárou nebo Perun s Dejvem, má svou kvalitu. Troufám si říct, že jakýkoli výborný šestkař by s námi narazil. Minimálně do té doby, než by odehrál pár sezon na okruhu a specializoval se. Na vrcholové úrovni jde dneska o dvě odvětví. Vyžadují jiný herní um i charakterové vlastnosti. 

V čem jsou jiné charakterové vlastnosti beachaře a šestkaře?

Beachaři, kteří míří na vrchol, musejí být v dobrém smyslu trochu blázniví. Náš sport vyžaduje hodně individuální dravosti. Člověk si vše musí zařizovat sám – letenky, hotely, zapisování se na turnaje, organizování kempů... V šestkách jste součástí týmu. Je o vás hromadně postaráno, nic si nemusíte řešit sami.

Mluvíte o věcech mimo kurt. Co na nich?

Na fakt, že vás nikdo nevystřídá, si musíte zvyknout. Není jednoduché, když se vám nedaří, trápit se na kurtu celé utkání. A až se dotrápíte, většinou dostanete po puse, musíte tlak ustát jen s parťákem. Navíc velmi rychle, za tři hodiny vás čeká další zápas. Musíte moc chtít, abyste se za spoustu peněz dobrovolně vydal do Číny na kvalifikaci a na ní čelil možnosti, že nepostoupíte. Sedíte tam, za což jste dal 150 tisíc a příští týden hrajete v Holandsku. Jde o specifika, která se těžko vysvětlují někomu, kdo je nezažil.

Mluvila jste o přechodu na beach. Jak byste se dnes cítila v šestkovém utkání? 

Ty brďo... (směje se) Vůbec si nedovedu představit, jak bych ho odehrála. Asi bych se ostatním motala pod nohy, vždyť jsem zvyklá být u každého míče. Na šestkách jsou výměny, kdy se ho vůbec nedotknete. Šestky jsem hrála naposledy před patnácti lety, ale pro srandu bych to ráda zkusila. Někde na osadě na antuce. Jsem z volejbalové rodiny, rodiče s kamarády tak hrají spoustu let. 

Snažil jsem se najít vaše koníčky a neuspěl jsem. Má na ně vůbec vrcholový sportovec čas?

Asi má, i když je časová kapacita vrcholového sportovce vedle tréninků a zápasů dost omezená. Záleží, do čeho se rozhodne zbylý čas a energii investovat. Někdo do rodiny, ale to nejde nazvat koníčkem. Já si moc užívám čas doma s manželem, rodinou, pejsky... Chvíle, které nemají nic společného s volejbalem. Pro psychiku je potřeba občas vypnout. Hodně ráda vařím, čtu si, zajímají mě aromaterapie i čínská medicína.

Dá se říct, že vaším koníčkem je manžel?

To zní hrozně, ať to není v titulku. (směje se) Náš životní styl je stresující, jsme stále na cestách. Soutěžíme samy se sebou, se soupeřkami, posouváme limity. Mým koníčkem je klid, pohoda a spokojená domácnost. 

Hovoříte o psech. Je možné s nimi fungovat v rámci Světového okruhu?

Rodiče bydlí v Radotíně, kousek od nás. Oba pracují z domova, mají baráček se zahradou, v ní jednoho svého pejska. Holky jsou na sebe zvyklé odmalička. Pokud létáme, říkáme, že jsou vnoučátka u babičky a dědečka. Když hrajeme ve Vídni nebo v Ostravě a jedeme tam autem, bereme je s sebou. 

Žijete tedy v Praze. Chystáte se v budoucnu i s manželem (Rakušanem) usadit v Česku?

Momentálně si pronajímáme byt na Žižkově a stavíme jiný v Pelhřimově. Simonova rodina je rozházená po celém světě, moje je v Praze. Simon tady se mnou žije devět let. Bez ohledu na to, kam nás zavane budoucí kariéra, chceme mít zázemí v Česku. Líbí se nám tady, jsme tu spokojeni. Případně bychom alternovali s jinou zemí, ale stěhování v plánu nemáme.

Po olympiádě prý chcete skončit. Mohl by její výsledek přehodnotit vaše rozhodnutí?

Nemohl. Když jsme se daly dohromady s Bárou, domlouvaly jsme se, že vrcholem pro nás bude Tokio. Covid-19 vše o rok prodloužil, ale už jsme vážně v cílové rovince. Říkala jsem to Báře, ocenila, že jsem spolupráci protáhla, ale chtěla bych už rodinu. Bára nám ji přeje a drží nám palce. Teď ovšem chceme zužitkovat práci, kterou jsme udělaly. Následně nás čeká ještě mistrovství Evropy a pár menších turnajů. Poté bude záležet, jak se mi podaří přehoupnout do další role. Případně zda se budu chtít k hraní vrátit.

Figuruje ve vašich plánech i spolupráce s volejbalovým svazem, nějakým klubem, trénování?

To nezáleží jen na mně. Mám moc ráda sport, hodně mi dal, určitě bych měla mladším ročníkům co předat. Bude záležet, jestli společně se svazem najdeme vhodný formát spolupráce. Víme o sobě, zatím na mě nechtějí nakládat další otázky, ani já nemám kapacitu formulovat, co se mnou bude. V budoucnu ale bude toto téma určitě ležet na stole. Vůbec se nebráním tomu ve volejbale zůstat.

 

Autor: Jiří Uhlíř, foto FIVB