Miloslav Ejem: S volejbalem jsem se oženil, 2014

1) Kdy a jak jste se dostal k volejbalu, jaká byla Vaše hráčská praxe?

Před 61 lety jsem udělal svůj první rozhodcovský a trenérský kurz v jednom, což mi bylo tehdy čerstvých osmnáct let. A volejbal jsem začínal hrát někdy pět let předtím v Sokole Mira Michle, kde jsem později byl i hrajícím trenérem, než jsem odešel na ITVS (dnešní FTVS UK). Zde jsem si začínal uvědomovat, že jako hráč pravděpodobně nedosáhnu nikdy úplné špičky a začal jsem se více soustředit na metodiku, trénování a funkci rozhodčího.

2) Provozoval jste i jiný sport nebo jste se specializoval výhradně na volejbal?

Michelský Sokol byl všesportovní organizace, začínal jsem tedy zároveň se sportovní gymnastikou, basketbalem a samozřejmě volejbalem. S gymnastikou jsem skončil v dorosteneckém věku. Prakticky jsem nejdéle hrál basketbal, protože jsme na fakultě měli „déčko“ vysokých škol. Měli jsme vždycky téměř trojnásobné stáří, ale své soupeře jsme dokázali porážet, no a bez tréninků jsme hráli aktivně až snad do osmdesátých let. A vlastně o něco déle než ten basket jsem hrával volejbalové debly, což je podle mě velmi dobrá průpravná hra pro šestkový volejbal, protože máš míč pořád na rukou.

3) Čím si Vás volejbal získal, že jste se mu věnoval po celý svůj zbytek života?

Je to moje vášeň, v širší rodině mi říkali, že jsem se oženil s volejbalem. Nejen že volejbal mám rád a považuji ho za dobrý a kvalitní sport, ale věděl jsem a chtěl jsem se v něm v mojí oblasti prosadit, i proto jsem se věnoval volejbalu po celý svůj život a nikdy jsem neuhnul. Možná i proto jsem v něm něčeho dosáhl.

4) Kde jste sbíral trenérské zkušenosti pro svou (ve světě ceněnou) metodickou práci?

Trenérské zkušenosti jsem získával v začátcích mezi kluby v Praze, od přeborů až po první národní ligu. Na začátku sedmdesátých let jsem se stal na dva roky trenérem reprezentačních družstev (mužů i žen) Íránu. No a mojí poslední ryze trenérskou štací byla v osmdesátých letech finská Häämmenlina, kde jsem trénoval dvě sezóny.

5) Jak jste se dostal k funkcím u FIVB a s jakými významnými osobnostmi volejbalu jste se díky jim osobně seznámil?

Už od dob na ITVS mě lákalo být více metodikem a spíše se soustředit na vědeckou a výzkumnou činnost ve spojení s funkcionářstvím. I proto jsem skončil aktivně jako rozhodčí a soustředil se výhradně zbylé oblasti. Podílel jsem se vlastně i na zakládání vědecko-metodického úseku pro vrcholový sport v tehdejším ČSTV. A odtud už moje kroky směřovaly k FIVB a trenérským kurzům.

6) Máte recept nebo návod jak se stát uznávaným a donedávna aktivním lektorem mezinárodních trenérských kurzů FIVB?

Nevím, co je recept, ale vedle nezbytných znalostí volejbalu a dostatečného jazykového vybavení je zřejmě podstatná aktivita v metodické a trenérské nebo i jinak realizované lektorské (publikační) činnosti, z níž mezinárodní volejbalová komunita pozná, že máte co a víte jak trenérské veřejnosti předat. Než jsem se stal členem TR FIVB v r. 1978 a tím vlastně i oficiálně lektorem, učil jsem a uspořádal v bývalém Československu 4 z celkem 19 u nás realizovaných mezinárodních trenérských kurzů.

7) A co současnost?

I dnes si pořád myslím, že mám co říct, že mám co napsat a že mám co zkoumat a vím, co můžu předávat. Stále se podílím na přípravě volejbalových knih, publikuju odborné volejbalové články a mám v hlavě stále mnoho věcí, které mohu předat dále. I když se to zdálo být v poslední době divné, například v souvislosti diskuse kola a volejbalu mezi českými trenéry (viz články TMK), ale při mé poslední návštěvě USA, jsem se ptal známých kolegů a trenérů, jestli někdy podstupovali přípravu na kole. Brazilci a Nizozemci (národ cyklistů) ve volejbalovém tréninku nikdy nejezdili na kolech. Ta myšlenka je tady strašně stará, už snad z doby padesátých let, kterou uznávali hlavně atletičtí trenéři, ale postupem doby a celým vývojem sportu se absolutně změnilo. Kolo však v Čechách pořád zůstává, což by se mělo změnit a trenéři měli absorbovat nové poznatky. Stačilo by se zeptat našich kvalitních hráčů a hráček třeba ve Francii, Německu nebo Itálii. Běháte dlouhé běhy? Jezdíte na kole? Mezi našimi trenéry dle mě chybí větší mezinárodní kontakt, zkušenost a diskuse právě v takovýchto otázkách.

8) Jako lektor mezinárodních kurzů FIVB jste hodně cestoval, což za minulého režimu nebylo příliš běžné. Probíhalo vždy vše bezproblémově?

Nebylo to jednoduché, většinou se to neobešlo bez drobných komplikací, ale s postupem času jsem se začal více orientovat v cestování a se vším si dokázal poradit. Vždy jsem cestoval na základě oficiálních pozvání, bohužel se mi jednou stalo, že jsem nemohl odjet na jedno školení trenérů, kdy mi tehdejším vedením ČSTV nebyla potvrzena výjezdní doložka a do Brazílie jsem neodletěl. Doteď je mi to velmi líto. Ale musím říct, že za svůj život jsem měl opravdu mnoho příležitostí cestovat, nevím proč to tomu tak bylo, ale jsem za to velmi vděčný. Těch příběhů z cest mám nespočet. Zažil jsem trable, které by se v dnešní době už asi nestaly, a nyní už se nad nimi člověk jen pousměje.

9) Kdy a jak vznikla myšlenka k vytvoření dodnes používaného „manuálu“ trenérských kurzů FIVB?

Nebojím se říct, že my jsme vlastně tady u nás dokázali vytvořit systém školení, který FIVB převzala a používá dodnes. Trenéři na ta naše školení jezdili, jezdili sem vícekrát, začali sem jezdit i mimo kurzy. Na základě získávaných zkušeností jsme se rozhodli daný manuál vytvořit.

10) Co Vám z poslední návštěvy Hollyoke (z inaugurace 18. 10. 2014) nejvíce utkvělo v paměti, na co budete nejvíce vzpomínat?

Po sérií oficialit jsem měl poprvé při návštěvě Hollyoke volný čas a zajel jsem se podívat do basketbalové síně slávy (sídlí v nedalekém Springfieldu), což byl pro mě taky obrovský zážitek.

11) Necítíte se v Hollyoke už jako doma?

Byl jsem tam sice již třikrát, ale pokaždé v jiné roli. S Pepou Musilem jsem tam byl v podstatě jako překladatel, tlumočník a samozřejmě i průvodce. Za Frantu Stibitze jsem jel přebírat cenu, protože svého uvedení do síně slávy se již bohužel nedožil. Měl jsem za úkol interpretovat jeho postoje a názory, tak jak jsem je znal a znal i jeho. No a naposled (v říjnu 2014) jsem ta hlavní osoba byl já.

12) Je podle Vás v českém volejbalovém prostředí osobnost, která by se mohla v současné době dostat do volejbalové síně slávy?

Já myslím, že bohužel ne. V současné době nemáme pravděpodobně nikoho, ani hráče, ani funkcionáře, a když už máme špičkové rozhodčí, ti zatím nejsou do síně uváděni. Já se ještě snažím prosadit nebo nominovat naše starší výtečné hráče a hráčky, kteří patřili ve své době ke světové špičce. Problémem je, že výběr u hráčů hodně ovlivňuje účast a úspěchy na olympiádě (volejbal na olympijských hrách je až od roku 1964).

13) Co považujete za Váš největší životní úspěch ve spojitosti s volejbalem?

Samozřejmě uvedení do volejbalové síně slávy. Někdo mi říkal, že je to takový „volejbalový oscar“. Vážím si toho hlavně z toho důvodu, že nové osobnosti jsou voleni stávajícími členy, tudíž jsem se do této síně slávy dostal na základě hlasování lidí, kteří volejbalu rozumí, něčeho v něm dosáhli, dělali ho na nejvyšší úrovni a toho si nejvíc cením.

14) Dovedete si představit svůj život bez volejbalu?

Nedovedu. Nejsem člověk, který by dokázal v důchodovém věku nic nedělat. Nevynechám volejbal v televizi, snažím se, jak jen můžu, jezdit po mezinárodních volejbalových akcí. Pořád se snažím být v obraze. Sice nejsem už tak úplně v praktické části, ale pořád pracuji na několika projektech, které budou v blízké době dokončeny. Bez toho volejbalu nemůžu žít, popřel bych sám sebe a to co jsem celý život dělal.

Zpracoval: Lukáš Kozáček