Starý web
Dotace
Paravolejbal
Volej.TV
Archiv
VIS
Nácvik útočného úderu
1. krok: Technika
V prvním učebním kroku si mladí hráči osvojují základní polohy a pohybové vzorce útočného úderu, které začínají postupně automatizovat. Vše se odehrává ve skleníkových podmínkách – tedy v maximálně zjednodušeném a kontrolovaném prostředí. Za útočný úder sice považujeme každé odbití míče do pole soupeře (včetně ulívek, lobů či drajvů), ale kvůli zjednodušení v tomto kroku hovoříme pouze o smečování. Výuka začíná čistou imitací pohybů bez míče, kdy se hráči učí koordinaci paží a nohou. Z tříkrokového rozběhu klademe od začátku důraz na závěrečný dvojkrok. Teprve postupně přichází nácvik s míčem, nejprve formou odhodů overballů po rozběhu a úderů do fixovaného míče ve výskoku. Na závěr se přechází k úderu po zjednodušené nahrávce či nahozeném míči. O skutečném útoku jako takovém však mluvíme až v dalším kroku, v této fázi procvičujeme pouze pohybový základ.
V této fázi je u dětí klíčové vybudovat správný pohybový vzorec úderové paže, který vychází z mechaniky házení, a správnou práci nohou při rozběhu a odrazu. Trenéři musí striktně dbát na klíčové body techniky. První krok závěrečného dvojkroku (u praváků pravou nohou) musí být dlouhý a vedený přes patu. Před odrazem je nutné provést mocné zapažení obou paží a následný dokrok levou nohou realizovat přes vnitřně stočenou špičku, což pomůže zabrzdit dopředný pohyb. Při nápřahu v letu je zásadní poloha lukostřelce (loket úderové paže nahoře a vzadu, druhá ruka směřuje k míči). Samotný úder musí být veden švihem paže, který připomíná bič, nikoliv tuhou hokejku, s výrazným zdůrazněním práce zápěstí při kontaktu s míčem. Naopak je třeba se vyvarovat fatálních chyb, jako je krátký krok pravou nohou přes špičku, odraz bez zapažení, nebo naopak dokrok při posledním kroku přes patu. V samotném úderu je největší chybou nezatažení lokte a úder bez práce zápěstí.
Jak z textu vyplývá, zatím nejde o reálný útok v zápase, ale o jeho pohybový základ. Učení v rámci tohoto kroku můžeme rozdělit do 3 samostatných částí.
2. krok: Variabilita
V druhém kroku se již z technického nácviku stává plnohodnotný útočný úder – tedy hlavní herní činnost ve volejbale, jejímž cílem je přímý zisk bodu v zápase. Pohyby při ovládání míče a rozběhu jsou již plně zautomatizované, což hráčům umožňuje svázat pohybové vzorce se čtením situace a přizpůsobením se předcházející činnosti. Pro provedení útočného úderu mají nyní význam všechny tři kroky rozběhu. Případné předcházející kroky před zahájením této tříkrokové akce mají funkci směrovou a přibližovací, přičemž hlavní důraz zůstává na posledních dvou krocích. Hráči se učí útočit nejen po ideální nahrávce, ale i po horší, stejně tak musí zvládnout všechny druhy a varianty úderů, jako je smeč, ulívka, lob či drajv, a mít nad míčem plnou kontrolu.
Klíčem k úspěchu je zde výběr optimálního místa k útoku a správné načasování. Hráči se musí neustále přizpůsobovat herní situaci, což znamená plynule přejít do útočného rozběhu. Podle trajektorie nahrávky útočník volí délku a směr rozběhu. V průběhu skoku pak musí vyhodnotit situaci před sebou a zvolit optimální technické řešení – buď tvrdý úder do volného prostoru nebo přehrání bloku soupeře, ať už technickým řešením či jeho vytlučením. Hráči se musí vyvarovat taktických i technických chyb, mezi které patří zejména podbíhání míče (kdy má hráč míč při úderu za hlavou namísto před tělem), statické vyžívání rozběhu bez přizpůsobení se nahrávce a také stereotypní řešení všech situací pouze tvrdým úderem bez ohledu na postavení obrany soupeře.
Autor: Ondřej Foltýn
