Listopadová jubilea významných osobností ČVS 2021

Dnešní ohlédnutí je věnováno trojici již delší dobu zesnulých osobností Síně slávy českého volejbalu. Jedná se o osobnosti současné volejbalové generaci již pravděpodobně neznámé. Osobnost první získala pro svou hráčskou dlouhověkost přezdívku „Dědek“ a volejbal si chodila zahrát na pražskou Štvanici ještě řadu let po překročení věku 70 let. Osobnost druhá se zasloužila o vzestup volejbalu v Ústí n. Labem v roli hráče, později trenéra ligových družstev mužů i žen a současně zapáleného funkcionáře všech úrovní svazových orgánů. V roli trenéra a kouče jej poznaly i juniorky ČSSR. Osobnost třetí byla prvním profesionálním metodikem Ústřední sekce odbíjené ÚV ČSTV (jak po dlouhou dobu zněl oficiální název Čs. volejbalového svazu), autorem řady metodických publikací a šéfredaktorem měsíčníku Košíková-Odbíjená. A také asistentem reprezentačních trenérů žen ČSR a juniorek ČSSR.
Dalšími listopadovými jubilanty jsou dlouholetý funkcionář na všech úrovních a úspěšný trenér především mládeže v České Lípě a hráč, reprezentant jak v šestkovém volejbalu tak v beachvolejbalu (stříbro ME 1995), trenér rovněž v obou kategoriích volejbalu.
Jubilantům, kteří již nejsou mezi námi, věnujme v těchto dnech tichou vzpomínku!
Žijícím jubilantům přidáváme gratulaci s přáním pevného zdraví a pohody do dalších let!

60 let Milana Džavoronoka

(*1. 11. 1961)

osobnosti Síně slávy českého volejbalu z Galerie medailových týmů, držitele stříbrné medaile na ME 1995 v beachvolejbale.

Sportovní aktivity zahájil v TJ Favorit Rokycany, za který hrál od roku 1972 závodně stolní tenis a vyzkoušel si lehkou atletiku, basketbal a fotbal. Volejbalu se začal věnovat v roce 1976 v družstvu žáků a juniorů TJ Rudné a nerudné doly Rokycany pod vedením B. Tichého. V roce 1979 přestoupil spolu se spoluhráčem Pavlem Barborkou do SVS-M při Slavii PF Plzeň, kde se pod vedením Richarda Myslíka a Pavla Zemana potkali v družstvu starších dorostenců s dalšími pozdějšími reprezentanty ČSSR Hampacherem, Kovářem a Malánem. Po vyučení zámečníkem vystudoval SPŠ strojnickou s maturitou v roce 1983 a v době studia si zahrál 2. a 1. NL za muže Slavie PF. Smečař družstev Aero Odolena Voda (dvojnásobný mistr republiky), Lokomotiva-Ingstav resp. Železniční stavitelství Brno, tureckých týmů Galatasaray a Bakirkoy Istanbul a rakouského HypoBank Klagenfurt.
Hráčskou kariéru v šestkovém volejbalu ukončil v úctyhodném věku 45 let a největším úspěchem se stala nominace a start na MS 1990 v Brazílii, kde výběr ČSFR pod vedením trenérů Rudolfa Matejky a Zdeňka Pommera st. skončil na 9. místě.

Od roku 1989 se přes léto věnoval plážovému volejbalu (na kurtech, vybudovaných v tomto roce svépomocí hráči Aera za sportovní halou Odolena Vody), v krátké době se zařadil a 10 let patřil mezi českou beachvolejbalovou elitu. Začínal v páru s Tomášem Kopsou (vítězové Minolta Cupu 1991), jeho dalšími partnery se stali Marek Pakosta, Václav Fikar a Igor Stejskal. V letech 1993 - 2000 reprezentant ČR v beachvolejbalu (BV), pětinásobný mistr ČR se ziskem stříbrné medaile na ME 1995 (s Václavem Fikarem).

Od roku 2001 hlavní trenér BV oddílu Sokola Brno I a reprezentace ČR s osobním podílem na zisku 11 medailí (4 zlatých, 3 stříbrných a 3 bronzových), které jeho svěřenci vybojovali na Akademickém MS, na ME a MS v kategoriích do 23 let.

V letech 2001 - 2005 funkcionář Asociace BV při ČVS (člen výboru, předseda Trenérské komise ABV), spoluautor publikace „Plážový volejbal“ (společně s doc. O. Kaplanem, Grada 2001). Člen, předseda volejbalové komise a člen předsednictva Odboru sportu České obce sokolské (ČOS).

Více informací o jubilantovi s několika snímky naleznou zájemci v jeho profilu v rubrice Síň slávy – Hráči a článku Volejbalové klany.

---

Nedožitých 105 let Jiřího Těšitele

(*15. 11. 1916, †8. 1. 1998)

osobnosti Síně slávy českého volejbalu z Galerie funkcionářů.

Před válkou vynikajícího atleta – desetibojaře, za války ligového volejbalisty SK Zaměstnanci města Prahy, po válce jednoho z prvních reprezentantů ČSR, hráče Sokola Vysočany a hrajícího trenéra ligového Dynama Slavia Praha. Funkcionáře komisí masového rozvoje a společenského významu volejbalu při ČVS.

Jeho sportovní a volejbalové začátky byly spojeny se Sokolem a DTJ Praha 1, v obou případech se sportovišti na pražské Štvanici. Za Protektorátu Čechy-Morava byl smečařskou oporou Zaměstnanců města Prahy, kteří patřili za války k nejlepším celkům české zemské ligy a v roce 1942 skončili ve finále protektorátního mistrovství třetí za Viktorií Plzeň a pražským SK Philips.
V této době byl také členem výběru Čech při tradičních utkáních Čechy-Morava a po válce oblékal krátce i reprezentační dres ČSR při mezistátních zápasech doma i za hranicemi (v Bulharsku, Polsku, Rumunsku). V letech 1945-46 hrál za Sokol Karlovy Vary, kam byl pravděpodobně vyslán jako státní správce či dozor při poválečném osídlování Sudet.

V roce 1947 jej nalézáme na soupisce obnoveného Sokola Vysočany, kterému v tomto roce pomohl vybojovat titul Přeborníka ČOS. Po sloučení Sokola Vysočany s dalším ligovým celkem z nedalekého Proseku v roce 1949 přešel v roli hrajícího trenéra do ligového Dynama Slavie Praha. Po ustavení I. celostátní ligy v roce 1955 a sestupu vysočanských volejbalistů (již Spartaku ČKD Stalingrad) přišel v roce 1956 posílit tento celek ve II. lize. Po zániku volejbalového oddílu v TJ ČKD po jejím sloučení s TJ Bohemians ve druhé polovině 60. let odešel se svými spoluhráči na holešovické Maniny do Slavoje Praha 7, se kterým pak hrál řadu let 1. a 2. třídu pražského přeboru.

Další informace zájemci najdou v článku z roku 2016.

---

Nedožitých 100 let Augustina Tobolky

(*17. 11. 1921, †6. 7. 2009)

Čestného člena ČVS, osobnosti Síně slávy českého volejbalu z Galerie funkcionářů. Držitele titulů Vzorný a Zasloužilý trenér, Zasloužilý rozhodčí a celé řady dalších čestných uznání za rozvoj čsl. volejbalu.

Absolvent rakovnického gymnázia a po válce ČVUT Praha. Po dokončení studia a získání inženýrského titulu přijal v roce 1952 nabídku nově ustaveného Státního výboru pro tělesnou výchovu a sport (od roku 1957 ČSTV). Na volejbalovém svazu pracoval až do důchodového věku a dál pokračoval jako dobrovolný funkcionář Metodické komise.

Hrající trenér SK Rakovník v zemské lize, první profesionální metodik ČSVS a dlouholetý člen jeho Ústřední metodické komise a Trenérské rady, autor řady odborných publikací a trenérských příruček, šéfredaktor časopisů Košíková-Odbíjená (1952 - 1958) a Odbíjená. Rozhodčí I. třídy s účastí na přeborech republiky dospělých a mládeže. Trenér I. třídy, od roku 1956 trenér z povolání, v letech 1953 - 1956 asistent trenéra Metoděje Máchy u reprezentačního družstva žen ČSR (s podílem na zisku zlaté medaile z ME 1955 v Bukurešti), asistent trenérů a metodik několika generací reprezentačních družstev juniorek ČSSR a ČR s účastí na MEJ a MSJ. V letech 1970 - 1972 klubový trenér mužů a juniorů v Kuvajtu. Od roku 1975 držitel licence mezinárodního trenéra FIVB s delegacemi na semináře a školení trenérů africké oblasti (Ghana, Egypt, Libye).

Více informací o jubilantovi naleznou zájemci v jeho profilu v rubrice Síň slávy – Funkcionáři a ve vzpomínkovém článku.

---

80 let Jaroslava Linharta

(*18. 11. 1941)

Čestného člena ČVS, dlouholetého trenéra mládeže a funkcionáře ve volejbale.

Volejbalu se věnuje již od mládí. Po ukončení 11ti letky absolvoval vojenské učiliště a nastoupil k posádce ve St. Boleslavi, kde v roce 1964 zakládá vojenský volejbalový klub Dukly Stará Boleslav, se kterým se postupně probojoval až do II. ligy, kde se umístili na 2. místě. V letech 1964 až 1970 byl hráčem a také v tomto oddílu působil od roku 1964 do roku 1980 jako trenér. Zde postupně absolvuje trenérské kurzy až na trenéra 2. třídy. Jako trenér působil od roku 1981 do roku 1986 v Dukle Jince.

Od roku 1966 působil v okresním výboru ČVS v okrese Praha východ. Po roce 1971 působil v komisích Středočeského oblastního výboru.

V roce 1986 se přestěhoval do České Lípy (převelen na vojenskou správu). Stal se členem Lokomotivy Česká Lípa a v oddíle volejbalu začal pracovat jako člen výboru oddílu a začal trénovat muže "A" TJ Lokomotiva v krajském přeboru a dovedl je do druhé ligy, kde pod jeho vedením hráli dlouhá léta.

Po odchodu od mužů přichází trénovat mládež. Společně s p. Klimperou (tehdejší ředitel ZŠ) zakládají Volejbalovou školu, která se stává partnerskou školu ČVS. Junioři hráli pod jeho vedením nejvyšší volejbalovou soutěž a to extraligu juniorů.

Za svou kariéru si cení nejvíce jako hráč 2. místo v II. lize jako nahravač za VK Stará Boleslav a jako trenér 1. místo ČR starší žáci. Vychoval i několik reprezentantů - Jan Galabov, Jan Pavlíček a Jiří Srb.

Od roku 1986 začal pracovat také v Severočeském oblastním výboru v Ústí nad Labem v trenérsko metodické komici. Byl také zvolen členem výboru ČVS. Od roku 2001 byl předsedou TMK libereckého KVS. Od roku 2001 byl také členem výboru ČVS za LKVS.

Od roku 1989 do zrušení v roce 2013 byl členem komise mládeže ČVS. Zde zajišťoval především řízení Českého poháru starších žáků a podílel se na dalších akcích pořádaných komisí mládeže. Od roku 2013 byl členem skupiny nemistrovských soutěží RM ČVS. Zde pracoval velmi aktivně jako řídící soutěže Českého poháru starších žáků a podílel se také na zajištění Memoriálu R. Myslíka a na řízení republikové soutěže mladších žáků.

Ocenění získal za výchovu několika volejbalových generací a za úspěchy svých svěřenců a také mnohaletou práci v republikových a krajských volejbalových funkcích.

---

Nedožitých 95 let Václava Hajného

(*19. 11. 1926, †11. 11. 1999)

osobnosti Síně slávy českého volejbalu z Galerie funkcionářů.

Ligového hráče a dlouholetého trenéra ligových družstev mužů a žen Ústí nad Labem, juniorek a B-týmu ženské reprezentace ČSSR. Funkcionáře OVS Ústí nad Labem, Severočeského KVS a ČSVS - člena Ústřední trenérské rady.

V Ústí nad Labem po skončení války zahájil v roce 1945 svou volejbalovou dráhu v družstvu obnoveného Sokola Ústí. V roce 1947 došlo ke sloučení jednot Sokola a Lokomotivy v klubu s názvem Sokol Jednota Ústí. V roce 1948-50 absolvoval Václav základní vojenskou službu, při které získal základní kvalifikaci trenéra volejbalu, po návratu z vojny se stal hrajícím trenérem mužů Jednoty a od roku 1952 DSO Jiskra Ústí s postupem do II. ligy.

Jako funkcionář OVS Ústí se zasloužil o zřízení Sportovní volejbalové školy, stal se jejím ředitelem a trenérem cca 50 chlapců a dívek. Současně začal trénovat družstvo žen Slovanu, po roce 1955 Spartaku Ústí. Družstvo mužů Chemičky vedl s přestávkami od roku 1954 do roku 1977 a přivedl jej z oblastního přeboru přes II. ligu až do nejvyšší soutěže. Premiéru v I. celostátní lize si družstvo odbylo v roce 1958 (9. místo a sestup), první návrat v roce 1968 (10. místo a sestup), druhý návrat v roce 1969 s již stabilní účastí mezi elitou. Nejlepším umístěním družstva pod vedením trenéra Hajného se stalo 4. místo v sezoně 1976/77.

Trenéru Hajnému byla svěřena také reprezentace juniorek ČSSR, se kterou obsadil na ME 1968 v Tallinnu 4. místo. Ve výběru juniorek a následně B-týmu žen ČSSR (do 21 let) měl budoucí seniorské reprezentantky Baniovou-Vandrákovou, Hádkovou-Tuškovou, Hálkovou-Vápenkovou, Malou-Kačmáčkovou, Semeckou-Růžíčkovou, Vinduškovou-Pláteníkovou.

Závěr trenérské kariéry V. Hajného patřil Chabařovicím a jeho místním aktivitám v 90. letech. Pod jeho vedením hráli volejbal místní muži, ženy. Zvláště u žen došlo k výraznému výkonnostnímu nárůstu a k postupu do vyšší soutěže. Nám pak předvedl v praxi trenérské praktiky z vyšších soutěží a uměl připravit plán zimní přípravy, který se stal zábavou i pro staré matadory.
Dlouhodobě obětavě pracoval s chabařovickým, chlumeckým a ústeckým volejbalovým „potěrem“. Jeho přičiněním si osvojilo základy tohoto krásného sportu mnoho dětí …

Volejbalistky Spartaku Armaturka Ústí v roce 1967, napravo dole předseda oddílu Jaroslav Lansdorf a trenér Václav Hajný, nad nimi pozdější reprezentantka a opora mistrovského Tatranu Střešovice Jana Hálková-Vápenková.

Juniorky ČSSR v roce 1968 před odletem do Sofie na mezinárodní turnaj, na kterém obsadily 2. místo po finálové prohře 2:3 se SSSR. V přední řadě zleva: druhý trenér Augustin Tobolka (viz předchozí medailonek), Baniová, Korčeková, Vindušková, Malá, Koubusová, Hádková, Procházková, Šosová, Lóhrová, Sýkorová, Paušová a první trenér Václav Hajný. V zadní řadě lékař a funkcionářský doprovod.

Na snímku z roku 1972 Chemička Ústí (8. místo v extralize), nahoře zleva R. Šimek, Slanec, Novák, Šumný, Nosek, Pitter a trenér Hajný, dole zleva Pavlíček, Velinský, Javůrek a Fojtík.

 

Autor: Václav Věrtelář