Trenérský notes 52. díl: Reakční doba ve volejbalu

Jednou z charakteristik moderního sportu je neustálé zrychlování hry. Pro volejbal toto platí dvojnásob. Hráči musí mnohem rychleji reagovat jak na letící míč, tak i na průběh hry. A o rychlosti reakce a reakční době bych rád sdělil několik základních poznatků.

Jakékoliv (herní) řešení je výsledkem mnoha skrytých, procesů. Je realizováno ve třech fázích:

1) Čtení situace

Jedná se o identifikaci podnětu, která probíhá skrze smyslové orgány, v našem případě především zraku a částečně sluchu. Podnětem může být například postavení protihráčů a spoluhráčů, směr a rychlost letu míče a naše poloha vůči němu. Výsledkem vnímání je „obraz“ o situaci. Jeho přesnost závisí již na individuálních schopnostech hráčů. 

2) Výběr řešení

Výběr reakce je jakýmsi převodníkem mezi první a třetí fází. Vychází z obrazu dané situace a na základě její analýzy vybírá vhodné řešení. V herní situaci to může být například rozhodnutí, jestli máme přijmout spodem či vrchem, kdy se rozeběhnout na rychlík či kdy a kde vyskočit na blok. 

3) Realizace pohybu  

Samotný pohyb je pak završením celého procesu. Po identifikaci podnětu a následné analýze s výběrem řešení tedy dochází k programování pohybu, který je spojen s aktivací motorického systému a následné realizaci konkrétního pohybu (pohybů). Zpravidla se jedná o jedinou navenek viditelnou fázi.

Dobu, která uplyne od prvotního podnětu po dokončení pohybu, nazýváme čas odezvy. Může se například jednat o příjem podání: od vnímání a vyhodnocení činnosti podávajícího a letu míče, přes zahájení pohybů spojených s příjmem až po příjem samotný. Čas odezvy ještě můžeme rozdělit na dvě dílčí části: reakční dobu (čas mezi začátkem působení podnětu a začátkem realizace pohybu) a čas pohybu (doba mezi zahájením a dokončením daného pohybu). 

Délka reakční doby je ovlivněna, mimo jiné, počtem podnětů i počtem reakcí na ně. Nejkratšího času dosáhneme u tzv. jednoduché reakční doby, tedy situace, kdy existuje pouze jeden podnět a jediná reakce na něj. Délka jednoduché reakční doby se pohybuje od 190 milisekund. S přibývajícími podněty i možnými reakcemi hovoříme o tzv. výběrové reakční době, při níž dochází k prodlužování času odezvy (absolutní výše časových přírůstků s rostoucím počtem variant však klesá).

Vzhledem k výše uvedenému i k tomu, že se míč ve volejbalové rozehře někdy pohybuje i rychlostí nad 100 km/h, je pro správné řešení herních situací klíčová anticipace, neboli předvídání. Čili reakce v předstihu. Anticipace je spojená se zkušeností (počtem prožitých situací jak v tréninku, tak utkání) a s herní inteligencí (kvalitou i kvantitou vnímání a vyhodnocování), která bývá označovaná jako cit pro hru. Jejím výsledkem je pak předvídání situací, které mohou nastat a v důsledku toho dochází k zásadnímu zkracování fáze plánování pohybu i jeho programování. V praxi tak zažíváme situace, kdy se hráč, který správně anticipuje, postaví do místa, kam přiletí míč (prostorová anticipace) nebo zahájí blokařský přesun k útočníkovi dříve, než k němu letí nahrávka (časová anticipace). 

Na závěr ještě zdůrazněme, že při hře dochází téměř vždy ke všem výše uvedeným procesům na podvědomé úrovni, která disponuje rychlejšími, ale méně přesnými rozhodovacími procesy. Časový tlak a rychlost neumožní hráčům vědomě (tedy přesněji, ale pomalu) kontrolovat většinu psychických procesů. Výjimku může tvořit například servis, kdy hráč před zahájením pohybu může vědomě vyhodnotit postavení a kvalitu přijímací formace. Při tréninku je tak nutné pracovat v reálných rychlostech, opakováním zvyšovat nejen pohybové dovednosti a ovládání míče, ale i řešení situací. Všechny pohyby i psychické procesy je tedy nutné tréninkem automatizovat a to je jeden z hlavních učebních cílů mládežnického volejbalu.

Autor: Ing. Ondřej Foltýn

LITERATURA: Schmidt R. A., Lee T. D., Motorické učení a výkon, Mladá Fronta (2019)