90 let a 9 trenérských štací významného volejbalového trenéra mládeže Josefa Mejsnara, 2008

Úctyhodné „devadesátky“ se 9. února dožil jeden z významných volejbalových trenérů mládeže.

 „Tátu“ Mejsnara (jak mu říkaly desítky jeho svěřenců z řad žáků a dorostenců) jsem poznal v roce 1965 na pražské Štvanici, když do volejbalového areálu TJ Slavoj Praha přivedl ze strašnického Hagiboru svou chlapeckou základnu. Nejlepší z jeho nejstarších dorostenců (roč. 1947) okamžitě využili možnosti střídavého startu a začali sbírat první zkušenosti mezi dospěláky v týmu mužů, jehož jsem byl členem. Někteří z nich odešli „za lepším“ (např. Mirek Nekola, dnes osobnost Síně slávy ČV); řada ale zůstala, aby již v roce 1967 vytlačila většinu „starších pánů“ Slavoje do B-týmu a převzala jejich druholigové posty (Doležal Petr, Jaroš, Kačírek, Mazura, Pechar, Veselský, Vodrážka, Zoula aj.).

V témže roce již další Mejsnarova parta dorostenců získala pro Slavoj Praha 2.místo a stříbrné medaile na Přeboru ČSSR v Partizánském. Když v roce 1968 došlo k odchodu prvoligového družstva žen Slavoje Praha (s řadou reprezentantek a státním trenérem Máchou) do RH Praha (liga se začala hrát v halách, kterou Slavoj neměl), odešel s týmem žen do Vršovic i trenér Mejsnar se svými staršími dorostenci. Pak jsem jej na nějakou dobu ztratil z očí, ale díky médiím registroval jeho další mládežnické úspěchy (titul Přeborníka ČSSR v roce 1969, působení u mládežnických reprezentací).

Z volejbalového života mně zmizel nadlouho v roce 1971 díky svým mimopražským angažmá (Rakovník, Ústí n. Labem, České Budějovice). S oslavencem jsem se sešel až v roce 2004 v Praze, když vyslyšel mou prosbu o setkání a přivezl mně pečlivým písmem technika sepsané „curriculum vitae“ a na ukázku volejbalové fotoalbum. Na 86 let vypadal neuvěřitelně mladě a jsem přesvědčen, že ani další 4 roky mu na jeho tělesné i duševní svěžesti příliš neubraly. A jak jsem se v těchto dnech dozvěděl, je stále aktivní a aspiruje na zápis do Guinessovy knihy rekordů coby nejstarší aktivní volejbalový trenér této planety.

Jménem svým a jistě i jménem všech jeho volejbalových dětí (kterým dokázal a stále ještě dokáže vdechnout trvalý zájem o sport a pomáhá vybudovat slušné volejbalové základy) přeji oslavenci do dalších let všechno nejlepší - především pak pevné zdraví a ještě dlouhá léta mezi námi a s volejbalem.

Z jeho životopisu jsem si dovolil vypsat stručný výčet - přehled všech jeho trenérských „štací“, aktivit a úspěchů. Mimořádně záslužné práci s mládeží věnoval 45 let svého života!

Zdeněk Vrbenský,
člen Rady Síně slávy ČV

Josef Mejsnar se narodil v Praze 9. února 1918 a již od útlého věku (jak tenkrát bývalo dobrým zvykem) sportoval v místě bydliště - Sokole Vinohrady. Kromě tradiční sokolské gymnastiky začal později hrát i volejbal. Mezi jeho spolužáky v měšťance a první volejbalové spoluhráče patřil mj. slavný Josef „Čára“ Reicho (Mistr Evropy 1948 z Říma a stříbrný z MS 1949 v Praze). Po základní a měšťanské škole se J. M. vyučil elektrikářem, vystudoval silnoproudou průmyslovku na Smíchově a až do důchodu pracoval v různých technických funkcích oboru silnoproudé elektrotechniky (zásobovač, projektant, energetik).

Volejbal se stal jeho největším koníčkem a když v roce 1956 ukončil aktivní sportovní činnost, vydal se na dráhu volejbalového trenéra mládeže.

První trenérská štace – Slavoj Vinohrady.

V jednom z měsíčníků „Košíková-Odbíjená“ z roku 1959 jsem nalezl článek tohoto znění: „TJ Slavoj Vinohrady nemá v městských soutěžích odbíjené zařazeno žádné družstvo dospělých. Přesto však má oddíl odbíjené, v němž se stará o 140 odbíjenkářů z řad mládeže. Pro vedoucího oddílu s. Josefa Mejsnara je to nemalá práce, ve které mu pomáhá dalších šest cvičitelů. Činnost oddílu odbíjené Slavoje Vinohrady napovídá, že oddíl má pro příští roky dostatečný výběr odbíjenkářů pro svá závodní družstva“.

J. M. vzpomíná, jak v letech 1960-61 se svými svěřenci vybudoval svépomocí v areálu fotbalového hřiště Rapidu Praha nové dva antukové kurty pro letní tréninky a zápasy pražského přeboru, když jejich původní sportoviště zabrala stavba nové komunikace. Současně si stěžuje, že zimní příprava byla z nedostatku hodin v tělocvičně značně omezená. V červnu 1958 absolvoval v Klánovicích trenérský kurs, získal kvalifikaci trenéra III. třídy a od roku 1961 začal se svými svěřenci sbírat první turnajové úspěchy.

Druhá trenérská štace – Dynamo Strašnice

Nedostatečné podmínky pro zimní přípravu a absence mužské složky (a tím i návaznosti na jeho práci) vyprovokovaly J. M. k převedení svých družstev chlapců do nedalekého Dynama Strašnice s areálem na Hagiboru, kde působil v letech 1962-65. V roce 1963 získal v Nymburce kvalifikaci trenéra II. třídy a současně začal pracovat v pražské volejbalové sekci v Komisi mládeže a Komisi trenérsko-metodické. Se staršími dorostenci Dynama se v roce 1965 probojoval do české dorostenecké ligy a na Přeboru ČSSR v Rožnově p. Radhoštěm jeho svěřenci (Doležal Petr, Chrpa, Jaroš, Kačírek, Sommer, Vančura, Veselský aj.) vybojovali bronzové medaile.

Na Hagiboru se J. M. takřka denně potkával s další trenérskou legendou - Zdeňkem Effenbergerem (a jeho slavnými dorostenkami, čtyřnásobnými přebornicemi republiky) a zvláště v oblasti tělesné přípravy a herních cvičení se snažil od „profesionála Effy“ co nejvíce odkoukat.

Třetí trenérská štace – Slavoj Praha

V roce 1965 došlo k dalšímu stěhování základny J. M., a to z Hagiboru na Štvanici do Slavoje Praha. Mejsnarův nejstarší tým stále hrál dorosteneckou ligu a patřil k nejlepším v republice, o čemž svědčí již zmíněné 2. místo na Přeboru ČSSR 1967 v Partizánském (Böhm, Čihák, Eger, Houska, Mazura, Skokan, Smíšek, Švarc, Tůma aj.). V bojích o titul podlehli pouze Dukle Praha trenéra Oldy Zděnovce (mj. Brůha, Buman, Hanzálek, Kopřiva, Petřina, Plavec).

Čtvrtá trenérská štace – Rudá Hvězda Praha

Vytouženého přebornického titulu se J. M. dočkal až v RH Praha. Tam přešel s družstvem st. dorostenců v roce 1968. Svědkem jejich vítězného tažení za titulem (bez ztráty jediného setu) se v roce 1969 stal Krnov. Přeborníci hráli v sestavě: Bečvář, Karel Brož ml., Čech, Antonín Doležal, Eger, Kovář, Rudolf Lorenc, Zdeněk Majer, Jiří Němec, Poduška, Pokorný, Skokan.

Mezi následníky této party patřili např. „Saly“ Čížek, Antonín Hoffmann či Paldus ml., kteří se později uplatnili i v nejvyšší soutěži. V té době byl oporou mužů RH Praha, a později i reprezentace ČSSR, nahrávač František Chrpa - Mejsnarův dorostenec ze Strašnic.

V roce 1969 byl J. M. vyznamenán titulem Vzorný trenér a jeho klubové úspěchy byly již dříve oceněny trenérskými funkcemi u mládežnických reprezentací. V roce 1968 se stal členem ústřední Trenérské rady ČVS (Míla Ejem, ing. Míla Humhal, Mácha, Raban, ing.Tobolka a další).

Pátá trenérská štace – Dukla Rakovník

Dalším působištěm J. M. (a jediným vybočením z jeho práce s mládeží) se stal Rakovník. Oslavenec uvádí, že ho k tomuto „dobrodružství“ přemluvil Evžen Krob - slavný internacionál a trenér (v té době Aera Odolena Voda), který právě v Rakovníku zahájil svou slavnou volejbalovou kariéru. Místní druholigový armádní celek byl pokračovatelem Dukly Mladá, která v roce 1968 přišla o své sportoviště v Milovicích, ze kterých se stal hlavní stan sovětských okupačních vojsk.

Družstvo se po krátkém působení v Příbrami usídlilo natrvalo v Rakovníku, včetně svého trenéra Mirka Paříka. Populární trenér „Feola“ své družstvo neopustil a za rodinou do Staré Boleslavi dojížděl pouze na víkendy, což vydržel (on i rodina) až do konce roku 1971. Pod vedením J. M. družstvo vojáků již v následujícím roce vybojovalo postup do I. národní ligy. Mezi hráči Hlavatý, Horký, Chobot, „Samson“ Jaroš, Kropík, Maděra, Mrklas, Říha, Řehák, Vaňátko a po nich např. Brožík, Humplík, Kosatík, Látal, Jindřich Tomáš (ml. bratr slavného Jaroslava), Vobořil a další.

Nutno dodat, že v této době se J. M. „živil“ pouze volejbalem (s měsíční gáží okolo 3 tis. Kč) a bydlel na ubytovně Rakony! V této době se mu rozpadlo první manželství a jeho rozvod lze kvalifikovat jako nemoc z povolání.

Šestá trenérská štace – Chemička Ústí n.Labem

V roce 1973 předal rakovnickou Duklu s národní ligou svému dlouholetému příteli a spolupracovníkovi ze Strašnic a Štvanice „Pepíčkovi“ Dvořákovi a přestěhoval se do Ústí n. Labem, kde našel lepší pracovní podmínky (místo energetika) a ve volném čase vykonával „za úplatu“ funkci metodika a šéftrenéra chlapecké volejbalové základny s kompletní strukturou a návazností (přípravka + mladší a starší žáci + mladší a starší dorostenci).

V Chemičce působil do roku 1979 a z jeho odchovanců jmenujme alespoň Babije, Hudečka, Picka, Šmída či Tvrdíka, kteří se uplatnili v extraligovém družstvu Chemičky (a Pick i v reprezentaci).

Sedmá trenérská štace – Škoda České Budějovice

V roce 1980 se J. M. z rodinných důvodů (jak uvádí) přestěhoval ze severu na jih Čech do „Budějic“ (důvěrní přátelé věděli, že se za těmito důvody skrývala jeho nová životní partnerka) a okamžitě se zapojil do další práce s mládeží pro extraligovou Škodovku. V září 1980 provedl nábor 40 nových žáků a nejlepší z nich v soutěžním ročníku 1984-85 dovedl až k titulům žákovských Přeborníků ČSR (Kopřivnice, skóre 21:1) a ČSSR (Nové Město n. V., skóre 15:0). U družstva žáků Škodovky působil 12 let a abdikoval v roce 1991 pro pokročilý věk (73 let).

Osmá trenérská štace – EGE České Budějovice

„Doma v bačkorách" vydržel jen do roku 1999, k trénování se vrátil („aby nezarost‘ mechem“, jak napsal) a svou přízeň a zkušenosti věnoval žákům EGE ČB s účastí v krajském přeboru a Českém poháru. Jeho nejlepší hráče do družstva ml. dorostenců (kadetů) přebírala Škoda ČB.

Devátá trenérská štace – Slavie Pedagogická fakulta České Budějovice

Zatím poslední (?) trenérské angažmá J. M. patří k naprostým kuriozitám! Na stará kolena (ve věku 85 let) se ještě dokázal přeorientovat na „něžné pohlaví“ (se kterým dosud neměl žádné zkušenosti) a od roku 2003 se věnuje výchově žákyň a ml. dorostenek (kadetek) Slavie PF ČB. Za vše hovoří jeden článek, otištěný v místním Deníku: „Z kvalifikace Českého poháru, která se konala minulý víkend v Ústí n. Labem, se do hlavní soutěže probojovaly starší žákyně Slavie PF České Budějovice jako jediný jihočeský zástupce. V Plzni tým dosáhl skvělého výsledku, když ze 7 zápasů dokázal šestkrát vyhrát, což mu zajistilo 2. místo a tedy postup mezi nejlepších osm družstev republiky pro závěrečný turnaj. Hráčky (…..jména) a trenéři: Mejsnar, Nejedlo, Stašek." Jubilant skromně podotýká, že se své mladší kolegy snaží „metodicky řídit“ a předat jim co nejvíce zkušeností.

Zdeněk Vrbenský