90 let Stanislava Linkeho

Byl nejstarším z účastníků nedávného setkání svazových jubilantů z řad bývalých hráčských a trenérských osobností našeho volejbalu, které vedení ČVS pozvalo v sobotu 23. května 2015 do pražského Park Hotelu. Přijel z Ostravy pendolinem a vyzbrojen hůlkou - spíš ale pro parádu, než jako nutný opěrný bod při chůzi. Také hlava nejevila známky opotřebení a byla radost si s ním popovídat. Pro mne žádné velké překvapení, čas od času si se Slávkem (jak mu říkají přátelé) zavoláme, a pomáhá mně objasnit bílá místa na mapě našeho poválečného volejbalu coby jediný žijící mistr Evropy z Říma 1948.

Milý Slávku, přijmi naši hlubokou poklonu nad Tvým neutuchajícím optimizmem (přestože se s Tebou život vždycky nemazlil) a k tomu přání, aby Ti současná a záviděníhodná „kondice“ vydržela co nejdéle. Setkání za dalších 5 let považuji za samozřejmé!

Zdeněk Vrbenský

Přikládáme stručný výčet jeho krátkých, ale úspěšných volejbalových aktivit, doplněný několika fotografiemi s komentářem. Proč jen krátkých volejbalových aktivit? Byl především basketbalistou a volejbal bral pouze jako vedlejší doplňkový sport.

---

Stanislav LINKE, osobnost Síně slávy českého volejbalu z Galerie medailových týmů , se narodil 9. června 1925 v Hradci Králové.
Se sportem začínal již před válkou v Sokole Pražské Předměstí, kde se vedle klasické sokolské gymnastiky začal věnovat míčovým hrám – fotbalu (později za SK Hradec kopal divizi), basketbalu a volejbalu. Svůj první volejbalový turnaj absolvoval v roce 1939, tedy ve 14 letech a po zrušení Sokola v roce 1941 objížděl s kamarády na kolech vesnické turnaje v okolí Hradce - Semilech, Žamberku aj.

Za války absolvoval obchodní akademii a po válce nastoupil do Prahy na Vysokou školu obchodní (dnes VŠE). Již koncem války si zahrál basketbal za výběr Čech při tradičních duelech Čechy-Morava, po válce již byl uznávaným rozehrávačem a není divu, že v roce 1946 přijal basketbalové angažmá v ligovém Sokole Kolín. Zde se potkal s dalším „obojživelníkem“ Jaroslavem Fučíkem, který v něm brzo objevil i šikovného volejbalového nahrávače a počínaje rokem 1947 se Slávek (179 cm) stal „dvorním“ nahrávačem takřka dvoumetrového Josefa Tesaře. V roce 1947 získal se Sokolem Kolín 3. místo na volejbalovém MR v Praze (za SSK Život a Spartou) a v letech 1948 a 1949 dva mistrovské tituly. Hráči základní šestky mistrovského Kolína v té době oblékli také dres se lvíčkem na prsou – byli to smečaři Reicho, Růžička, Tesař a nahrávači Fučík, Linke a Vokál. Linkeho výkonnost před prvním volejbalovým ME v roce 1948 prověřil start v červencovém mezistátním utkání s USA (3:1) v Praze na Štvanici a těsně před šampionátem v Římě start a vítězství na Balkánsko-středoevropských hrách v Sofii. Dvě sehrané kolínské dvojice „nahrávač-smečař“ (Fučík-Reicho, Linke-Tesař) tvořily osu našeho družstva, které pak v Římě získalo titul Mistrů Evropy. Bez účasti Sovětů neztratili ani set, a jak Slávek uvedl ve svých vzpomínkách, na šampionátu mohl startovat kterýkoliv náš ligový tým a zlato by získal také. Taková byla v té době kvalita našeho volejbalu! V červnu 1949 si zahrál v Kolíně v mezistátním utkání s Maďarskem (3:0) a v srpnu pomohl akademickému výběru ČSR k zisku stříbrných medailí na Světových akademických hrách v Budapešti.

Prvního října 1949 narukoval na vojnu a byl zařazen do výběrového armádního celku basketbalistů ATK Praha. Po emigraci rodiny své sestry do Rakouska byl v květnu 1950 z ATK vyloučen a zbytek vojny prožil jako písař dejvické posádky na Jenerálce. Po propuštění do civilu se přestěhoval do Brna, kde začal pracovat jako dělník, později skladník a nakonec vedoucí zásobování ve Zbrojovce – tehdy Závodech Jana Švermy. Za Spartak ZJŠ hrál ligu basketbalovou a v letech 1952-54 i volejbalovou. Jeho spoluhráči byli známí brněnští „borci“ Chlup, Láznička, Lípa, Rusek, Stříbrný či Turek. V roce 1952 se oženil s Ing. Věrou Neubauerovou, v roce 1954 se jim narodila dcera Eva. Je třeba dodat, že manželka (se kterou žijí v Porubě dodnes) bývala také ligovou basketbalistkou, ba dokonce reprezentantkou ČSR se ziskem stříbrné medaile z ME 1952 v Moskvě.

V roce 1957 byl předvolán na STB a po odmítnutí spolupráce přišel okamžitě o místo vedoucího zásobování a stal se opět dělníkem. V obavách z dalšího pronásledování a z důvodu finančního zabezpečení rodiny odešel na základě náboru brigádníků do ostravských dolů. Za rodinou do Brna nepravidelně dojížděl a díky jeho slušnému hornickému výdělku rodina nestrádala. Po vypršení pracovní smlouvy v roce 1958 začal pracovat jako pokladník a funkcionář TJ Tatran Ostrava (později NHKG) a současně trénoval ligové celky basketbalistů (mužů i žen). V Ostravě získal byt a rodina mohla být po 5 letech opět pohromadě. Později pracoval na Černé louce na Výstavišti, kde to dotáhl na post výrobního náměstka, a do důchodu odcházel v roce 1985 jako vedoucí zásobování Služeb města Ostravy.

Výběr volejbalistů ČSR pro mezistátní utkání s USA v červnu 1948 v Praze na Štvanici, které skončilo našim vítězstvím 3:1. Zleva Linke, Zeman, Paldus, Taubman, Vondřich, Votava, Kramář, Fučík, Horáček, J. Brož, Mikota, Bernard a kouč dr. Josef Češpiva.

Vítězné týmy volejbalového turnaje Balkánsko-středoevropských her v Sofii 1948 – muži a ženy ČSR. Nahoře zleva sestava mužů: Linke, Valenta, Tesař, Halaša, Nogol, Koška, Bouchal, Schwarzkopf, trenér Jan Fiedler a rozhodčí Jaroslav Jelínek, v podřepu zleva Matiášek a Soukup.

Mistři Evropy z Říma v roce 1948, zleva: Reicho, Tesař, italský průvodce, hrající kouč Češpiva, K. Brož, Mikota, J. Brož, Fučík, Votava a Linke. Vedoucím výpravy byl předseda svazu Jaroslav Kozel, namísto trenéra Zdeňka Lišky (který družstvo na turnaj v Třeboni připravoval) odjel do Říma svazový náčelník Jan Buddy Štolc a namísto desátého hráče Palduse historicky první „očko“ (neboli tajuplný pan Svoboda z Bratislavy – tajný agent STB).

Základní šestka dvojnásobných mistrů republiky – volejbalistů Sokola Kolín v roce 1949 na Calábkově memoriálu v Přerově. Zleva dr. Vokál, Reicho, Tesař, Růžička, Fučík a Linke.

Poslední dva snímky jsou ze setkání jubilantů ČVS v Praze 23. 5. 2015. Na prvním při neformální debatě s dalším z jubilantů Mílou Ejemem (80 let), na druhém přijímá gratulaci a upomínkové předměty z rukou předsedy ČVS dr. Zdeňka Haníka.