Srpnoví jubilanti roku 2018 z řad osobností ČVS

Závěr léta patří ohlédnutí za sedmi reprezentanty z dob „zlaté éry“ československého volejbalu. Tři z nich oslaví v srpnu úctyhodných 85 let a zbývající nás již opustili. Ve všech případech se jedná o hráče, jejichž herní kvality a s nimi spojené úspěchy na domácí i mezinárodní scéně již málokterý ze současníků pamatuje a tak je připomínáme stručnými volejbalovými vizitkami a odkazy na podrobnější profily a dobové fotografie, uložené v rubrice Síň slávy – Hráči. Premiéru má vizitka méně známého reprezentanta a osobnosti budějovického volejbalu, doplněná několika fotografiemi z jeho hráčských a trenérských aktivit. Trojici žijících jubilantů do dalších let přejeme věku úměrný zdravotní stav, životní pohodu a radost ze stávajících aktivit, potomků a vnoučat.

85 let Hany Moravcové rozené Valentové

(*5. 8. 1933)

ligové hráčky Spartaku a Slavoje Plzeň (mistryně republiky 1960), reprezentantky ČSR a ČSSR se 4. místem na MS 1956, stříbrnou medailí z ME 1958 a bronzovou medailí z MS 1960. Dlouholeté trenérky dívčích složek Lokomotivy Plzeň, držitelky titulu Mistr sportu a osobnosti Síně slávy českého volejbalu.

Plzeňská rodačka a odmala všestranná sportovkyně (postupně krasobruslení, gymnastika, házená, basketbal) s volejbalovými začátky v roce 1951 ve Spartaku Plzeň ZVIL (Závody V. I. Lenina – v té době název Škodovky). S družstvem dorostenek získala na přeborech ČSR v roce 1951 druhé a v roce 1952 první místo. V letech 1953-55 hrála za družstvo žen s 5. místem ve zkušebním ročníku celostátní ligy v roce 1953, v letech 1956-68 byla oporou Slavoje Plzeň MP (Masný průmysl) s 3. místem v 1. lize 1958 a s mistrovským titulem v roce 1960. Družstvo si v roce 1961 díky titulu zahrálo v historicky 1. ročníku PMEZ a bylo vyřazeno v semifinále celkem AZS Varšava. V letech 1962 a 1966 zažila s družstvem 2 x sestup do 2. ligy, ale v obou případech s návratem již po roce. S vrcholovým volejbalem se rozloučila v 35 letech, pro radost hrála ještě v sezoně 1969/70 za Slavii VŠ Plzeň nově ustavenou 1. ČNL a další sezonu za B-tým Slavie PF ve 2. lize.

Premiéru v dresu ČSR si odbyla v roce 1955 (ještě jako Valentová) na turnaji v rámci Světového festivalu mládeže a studenstva ve Varšavě, při kterém náš výběr skončil na 2. místě za SSSR. V roce 1956 byla nominována na MS v Paříži, kde naše ženy skončily na 4. místě, v roce 1957 si přivezla bronzovou medaili z dalšího Světového festivalu mládeže a studentstva v Moskvě a v roce 1958 přispěla k zisku stříbrné medaile volejbalistek ČSR na „domácím“ ME v Praze. V roce 1959 byla na historickém zájezdu do Číny a KLDR, na kterém náš výběr sehrál 9 zápasů, z toho 7 vítězných. S reprezentací se rozloučila bronzovou medailí na MS v brazilském Rio de Janeiro. Dodejme, že s výškou 164 cm hrála v klubech i v reprezentaci na postu tzv. „dvojky“ – oficiálně smečující nahrávačky.

V roce 1974 zahájila 25 let trvající trenérské aktivity v dívčí základně Lokomotivy Liberec s řadou úspěchů v Čs. poháru žákyň (7 vítězství), na mezinárodních turnajích časopisu Pionýrská sedmička a na Přeborech ČSR a ČSSR s kategoriemi mladších a starších dorostenek. Je také úspěšnou publicistkou volejbalové historie plzeňského volejbalu, v roce 2011 vydala na vlastní náklady publikaci „Plzeňský ženský volejbal v letech 1930-1950“ (s podtitulem „soubor vzpomínek, dokumentů a osobních vyznání") a v roce 2013 publikaci „Mušketýři plzeňských volejbalových kurtu“ na náklady MěV ČVS Plzeň. Více v profilu Síně slávy.

---

85 let Boženy Bébové rozené Vachůnové
a po prvním sňatku Šteflové

(*9. 8. 1933)

hráčky Tesly Rožnov a v roce 1956 Tatranu Valašské Meziříčí, v letech 1955-61 členky širší reprezentace ČSR a ČSSR se ziskem stříbrné medaile na ME 1958, osobnosti Síně slávy českého volejbalu.

Rodačka z Dolní Bečvy, kde v místním Sokole zahájila své sportovní aktivity (gymnastika, atletika, míčové sporty). Nejvíce ji zaujal volejbal, který díky své výšce (170 cm ve 14 letech) mohla hrát s chlapci - děvčat byl nedostatek. Když byl v roce 1950 v nedalekém Rožnově p. Radhoštěm založen při Tesle oddíl odbíjené, začala hrát v 17 letech mistrovské soutěže v družstvu žen. S výjimkou roku 1956 hrála za Teslu dlouhých 19 sezon (do roku 1969) se startem ve druhé nejvyšší soutěži od roku 1952. V letech 1960 a 1963 družstvo startovalo v nejvyšší soutěži (1. CL), kterou však nedokázalo udržet a v obou případech sestoupilo do NL.
V roce 1956 přijala nabídku na hostování v mistrovském Tatranu Valašské Meziříčí, bojujícím o mistrovský titul, a to ve snaze se „zviditelnit“ a získat nominaci na MS 1956 v Paříží. Titul v tomto roce vybojoval armádní celek ÚDA Praha, Tatran skončil druhý a také nominace do Paříže B. Šteflovou minula. Získala ji až na ME 1958 v Praze, kde přispěla k zisku stříbrných medailí a titulu „vicemistryň“ Evropy za celkem SSSR. V roce následujícím se zúčastnila historicky prvního zájezdu našich volejbalistek do ČLR a KLDR s devítkou sehraných zápasů s reprezentacemi a nejlepšími klubovými celky obou zemí (7 výher, 2 porážky). Byla ještě v přípravě na MS 1960 v Brazílii, ale tam se již nepodívala. V reprezentaci byla do roku 1961 a kromě uvedených akcí si v dresu ČSR a ČSSR zahrála ještě na turnajích v Maďarsku, NDR, Jugoslávii, Polsku, Rumunsku a v SSSR. Více v profilu Síně slávy.

---

85 let Stanislava Fejfara

(*14. 8. 1933)

ligového hráče budějovických celků Slovan KNV, Lokomotiva, Slavoj a Škoda, na vojně Rudé hvězdy Praha, v letech 1956-57 člena širší reprezentace ČSR s účastí na mezinárodních turnajích. Trenéra ligových mužů Škody ČB a člena Trenérské rady sekce odbíjené při KV ČSTV České Budějovice, držitele Medaile dr. Otakara Koutského.

Pražský rodák a od roku 1946 občan Českých Budějovic s volejbalovými začátky v roce 1948 na gymnáziu a následně v dorostu Sokola SKP (trenér Jan Hondlík). S týmem mužů Sokola resp. již Slovanu KNV si v roce 1953 odbyl premiéru v nejvyšší soutěži (6. místo ve zkušebním ročníku celostátní ligy s účastí 12 celků). Na podzim 1953 narukoval na vojnu do RH Praha (hrající trenér František Liska), se kterou hrál v roce 1954 oblastní přebor Čech (tzv. zemskou ligu) s 8. místem mezi 12 celky. V roce 1955 byla ustavena 1. celostátní liga (naplněná 8 nejlepšími celky z MR 1954) a RH Praha již pod vedením internacionála Karla Brože startovala a zvítězila v jedné ze skupin 2. české ligy s postupem do 1. ligy ročník 1956. Tu již hrál „Icek“ Fejfar (jak zněla jeho volejbalová přezdívka) za mateřský Slovan resp. již Lokomotivu ČB se 7. místem z 10 startujících. Za Budějovice hrál celkem 14 sezon v letech 1953 a 1956-68 pod vedením trenérů Josefa Zocha, Eduarda Hájka a Františka Nekováře, zažil další změny názvu klubu z Lokomotivy na Slavoj (1960) a Škodu (1968) a také dva sestupy do 2. ligy (1957 a 1964) s návraty do nejvyšší soutěže v letech 1960 a 1966.

V roce 1956 oblékl poprvé reprezentační dres ČSR „A“ se startem na mezinárodním turnaji o Pohár osvobození Bratislavy (duben, 1. místo), zájezdem do Bulharska (květen) a startem na mezinárodní Velké ceně Prahy (říjen, 1. místo). Zúčastnil se přípravy širšího výběru ČSR na MS 1956 v Paříži, ale do konečné nominace se nedostal. V roce 1957 si zahrál podruhé na Poháru osvobození Bratislavy s celkem ČSR „B. Dodejme, že s výškou 191 cm hrál po celou dobu své hráčské kariéry na postu smečaře.

V roce 1968 skončila Škoda ČB v 1. lize na dosud nejlepším 5. místě, Stanislav Fejfar ukončil hráčskou kariéru a družstvo převzal v roli trenéra. Škodovku vedl v letech 1969-73 s konečným pořadím na 5. - 8. příčce mezi desítkou nejlepších celků ČSSR, a k úspěchům patřilo také vítězství v prvním ročníku Československého poháru v roce 1972. Sám hrál ještě pro radost několik let 2. ligu za Slavii Pedagogickou fakultu ČB pod vedením bývalého spoluhráče Jana Hondlíka. V letech 1976-78 vedl dorostenky Rudé hvězdy ČB a od roku 1976 byl 5 let členem Trenérské rady sekce odbíjené KV ČSTV. Portrét v záhlaví je z dob hráčských aktivit a doplňujeme jej čtveřicí historických snímků s jubilantem.

Snímek první připomíná působení v RH Praha a je z roku 1955. Icek Fejfar smečuje po nahrávce dalšího „Budějičáka“ Antonína Loužka, akci přihlíží hrající trenér Karel Brož.

Na druhém snímku výběr ČSR v roce 1956 na Poháru osvobození Bratislavy. Zleva stojí Fejfar, Láznička, Musil, Purnoch, Schwarzkopf a Karel Brož, v podřepu zleva Humhal, Malý, Paulus, Synovec a Jonáš.

Hráčskou kariéru ve Slavoji ČB připomíná snímek z roku 1962 (8. místo ze 14 celků). Nahoře zleva Hruška, Suchan, Mrázek, Loužek, Toman, Fejfar a vedoucí František Nekovář, dole zleva Hondlík, Cháb, Braun a Doško.

Na posledním snímku jubilant v roli trenéra Škody ČB v roce 1969 s 5. místem v 1. lize. Nahoře zleva Šopa, Pazour, Vrtěl, Procházka, Hamáček a trenér Fejfar, dole zleva Peška, Čuda, Lohonka, Hukel a Cháb.

---

Nedožitých 95 let Zdeňky Radvanové rozené Zaplatílkové a po prvním sňatku Jílkové

(*6. 8. 1923, †27. 8. 2016)

hráčky SK Slavia Praha, Sokola Vinohrady, Sokola Pražského, Sparty ČKD Sokolovo, Slavoje Praha a RH Praha, trojnásobné mistryně ČSR a reprezentantky se ziskem stříbrné medaile na ME 1949 a bronzové medaile na ME 1950, osobnosti Síně slávy českého volejbalu.

Narodila se v Černém Arduru na Podkarpatské Rusi v české rodině, mládí již prožila v Praze a s volejbalem se seznámila na gymnáziu. Se školním družstvem startovala na turnajích, kde ji objevil trenér J. Smrkovský a přivedl do SK Slavia Praha. V letech 1943-46 startovala se Slavii na mistrovství Protektorátu a na prvních poválečných M-ČSR. Následující 3 roky oblékala dres Sokola Vinohrady, se kterým získala v roce 1947 titul Přeborníka ČOS. V letech 1949 a 1950 získala první dva tituly Mistra ČSR s celkem Sokola Pražského a následovalo dvouleté angažmá ve Spartě (tehdy již Spartě ČKD Sokolovo) se 4. a 2. místem na finále MR. V roce 1953 oblékala dres Slovanu SV TVS (Státního výboru pro tělovýchovu a sport) a v letech 1954-62 Slavoje Praha s třetím mistrovským titulem v roce 1957. Ve Slavoji se rozloučila s vrcholovým volejbalem, který pak hrála pro radost do roku 1967 ještě ve Slovanu Orbis Nusle resp. Rudé hvězdě Praha, kam tým Orbisu přestoupil v rámci zakládání ženské složky při RH.

Patřila k prvním poválečným reprezentantkám ČSR s premiérou v roce 1947 v zápasech s Maďarskem a Polskem ve Vinohradské sokolovně. S akademickou reprezentací ČSR odjela v tomto roce také na obnovené Světové akademické letní hry v Paříži. Turnaj žen se neuskutečnil (kromě Francie a ČSR žádný další celek do Paříže nedorazil) a byla sehrána pouze vítězná exhibice s místním mistrovským celkem Stade Paris. V roce 1948 se stala s výběrem ČSR vítězkou Balkánsko-středoevropských her v Sofii, v roce 1949 získala na prvním ME žen v Praze stříbrnou medaili a v roce 1950 na ME v Sofii to byla bronzová medaile. V roce 1950 si zahrála také na mezinárodním turnaji v Praze, pořádaném v rámci kongresu Mezinárodního svazu studentstva (1. místo) a v roce 1953 se rozloučila s reprezentací 2. místem na Světovém festivalu mládeže a studenstva v Bukurešti. Dodejme, že s výškou 168 cm hrála na postu tzv. dvojky – oficiálně smečující nahrávačky.

První snímek v záhlaví je z 50. let, kdy hrála již s příjmením Jílková po prvním manželovi – Jaroslavu Jílkový, který byl rovněž známým ligovým volejbalistou (Sokol Pardubice I., Sokol Michle, Spartaku Potrubí). Druhý snímek v záhlaví vznikl v roce 2013 při setkání jubilantů ČVS a na něm tehdy 90tiletá Zdena Radvanová s předsedou ČVS Zdeňkem Haníkem. Více fotografií a informací viz profil v rubrice Síň slávy.

---

Nedožitých 100 let Josefa Reicha

(*9. 8. 1918, †12. 10. 1990)

hráče Sokola Vinohrady, SK Philips, SSK Život, Sokola Kolín a Spartaku Potrubí – za války dvojnásobného mistra Protektorátu Čechy-Morava a čtyřnásobného mistra ČSR po válce. V letech 1946-49 reprezentanta ČSR - mistra Evropy 1948 z Říma a vicemistra světa 1949 z Prahy. Držitele titulu Mistr sportu a osobnosti Síně slávy českého volejbalu.

Pravděpodobně pražský rodák (neověřeno) se sportovními a volejbalovými začátky v Sokole Královské Vinohrady. Se svou v té době výjimečnou výškou 198 cm hrál na postu smečaře a byl nejen uznávaným ligovým volejbalistou, ale současně i basketbalistou (SK Philips, Sokol Kolín). „Čára“ Reicho (jak zněla jeho volejbalová přezdívka) patřil ke generaci hráčů, kteří svá nejlepší sportovní léta prožili za války a patřili k oporám první poválečné reprezentace ČSR. V letech 1938-40 hrál za Sokol Vinohrady s 3. místem na MR 1938 v Brně. Sokol Vinohrady patřil v letech 1939-41 také k nejlepším celkům Trampské volejbalové ligy. Po rozpuštění Sokola nacisty v říjnu 1940 přestoupil do SK Philips, kde našli své nové útočiště volejbalisté mistrovského Sokola Vysočany a v letech 1941, 1943 a 1945 s nimi získal své první tři mistrovské tituly. Čtvrtý titul vybojoval s pankráckým klubem SSK Život v roce 1947 (bratři Brožové, Paldus aj.) a poslední dva v letech 1948 a 1949 se Sokolem Kolín (Fučík, Linke, Tesař aj.). Od roku 1950 byl zaměstnancem podniku Potrubí Praha a zasloužil se o založení volejbalového oddílu, na svépomocném vybudování areálu na vinohradské Smetance s otevřením v roce 1953 a na postupu družstva mužů Potrubí do 1. celostátní ligy v roce 1956. V letech 1951-60 byl hrajícím trenérem družstva.

Reprezentační dres ČSR oblékl poprvé v srpnu 1946 při historickém utkání ČSR-Francie na kurtu Sokola Vinohrady (3:0), spojeném se schůzkou zástupců volejbalových svazů ČSR, Francie a Polska a podpisem dohody o ustavení FIVB (Paříž 1947). V roce 1947 se zúčastnil zájezdu volejbalistů ČSR do Francie a Alžírska a s reprezentací se rozloučil na prvním MS v Praze 1949 ziskem stříbrné medaile po finálové prohře 1:3 s celkem SSSR. Více informací a několik fotografií nabízí zájemcům profil v Síni slávy.

---

Nedožitých 85 let Ing. Milana Purnocha

(*27. 8. 1933, †25. 4. 2017)

hráče Dynama a Slavie VŠ Praha - pětinásobného mistra republiky, akademického a seniorského reprezentanta ČSR a ČSSR, akademického mistra světa z Torina 1959, dvojnásobného mistra Evropy z let 1955 a 1958, mistra světa 1956. Spoluzakladatele a prvního prezidenta Čs. a České asociace beachvolejbalu (ABV), člena evropské komise BV při CEV, člena SR a místopředsedy ČVS. Držitele titulu Mistr sportu, osobnosti Síně slávy českého volejbalu, Čestného člena ČVS, Čestného předsedy ABV.

Narodil se v pražských Holešovicích, s basketbalem a volejbalem se seznámil na La Quardiovu gymnáziu zásluhou tělocvikáře Karla Haly. V důsledku diváckých zážitků z MS 1949 v Praze na Štvanici začal navštěvovat volejbalové kurty Slavie Dynama na libeňském Starém ostrově, a pokud nebo dokud se nesešel plný počet hráčů, mohl si zahrát se svými prvními vzory, kterými byli ligoví hráči Dynama v čele s reprezentanty Krobem, Mikotou, Soukupem, Těšitelem či Votavou. V roce 1951 již byl členem dorosteneckého týmu Dynama, který zvítězil v Přeboru Prahy. Zdálo se být jisté, že po dosažení plnoletosti se stane hráčem družstva mužů, ale po nástupu na VŠ byl nucen na základě nových regulí (zřízení resortních sportovních organizací – DSO – v roce 1952) přejít do vysokoškolské DSO Slavia VŠ Praha s kurty na Albertově. V roce 1953 se tam ale sešla výborná parta perspektivních hráčů, kteří pod vedením Josefa Polívky již v roce 1954 postoupili do nejvyšší soutěže a v letech 1956-59 a 1964 získali na MR pět mistrovských titulů, čtyři stříbrné a jednu bronzovou medaili. To již pod vedením trenéra Břetislava Chvály (do roku 1956 ještě hráče) a po něm (od roku 1963) Josefa Kozáka. Milan s nevysvětlitelnou přezdívkou „Bambuko“ hrál za VŠ Praha do roku 1965 a díky své výšce 193 cm a kvalitnímu výskoku na postu smečaře.

Premiéru v akademické reprezentaci ČSR si odbyl v roce 1954 na Světových akademických letních hrách (SALH) v Budapešti (2. místo, trenér J. Kozák) a startoval ještě na dalších dvou s 5. místem na SALH 1957 v Paříži (5. místo, trenér J. Perútka) a se ziskem titulu akademického mistra světa z první Letní světové univerziády (změna pořadatele a názvu SALH) v Torinu 1959 (trenér B. Chvála). V roce 1959 startoval také na 1. ročníku mezinárodního turnaje akademiků o Pohár 17. listopadu v Praze (1. místo, trenér J. Kozák) s následnou 30 let trvající tradicí. Premiéru se státní reprezentací ČSR si odbyl na ME 1955 v Bukurešti s titulem Mistra Evropy, následoval stejný úspěch na MS 1956 v Paříží (1. místo s titulem Mistra světa) a druhý evropský primát v roce 1958 na ME v Praze. Za relativně krátkou reprezentační kariéru (1954-59) úctyhodné úspěchy, mezi které lze ještě započítat vítězství na Světovém festivalu mládeže a studenstva ve Varšavě 1955 a 2. místo na stejném mezinárodním turnaji v roce 1957 v Moskvě. Z této akce je první vložený snímek v záhlaví, druhý vznikl v roce 2016 v MD Brno v rámci Galavečera ČVS s vyhlášením volejbalistů roku. Milan tam převzal cenu za „celoživotní práci“ a zásluhy o rozvoj našeho volejbalu. Kromě úspěchů hráčských 20 let trénoval muže a dorostence TJ Praga (2. liga a DL), v letech 1984-92 byl členem a od roku 1989 předsedou Mezinárodní komise ČSVS resp. ČSFV, v roce 1992 jedním ze zakladatelů Československé a v letech 1993-98 prezidentem České asociace beachvolejbalu (ABV), současně členem Evropské komise BV při CEV, členem SR a místopředsedou ČVS. Více včetně fotek v profilu Síně slávy.

---

Nedožitých 95 let Libuše Svozilové rozené Zaoralové

(*28. 8. 1923, †29. 6. 2009)

hráčky LTC Olomouc, Sokola a Tatranu Valašské Meziříčí – dvojnásobné mistryně ČSR, v letech 1952-60 reprezentantky ČSR a ČSSR se ziskem jedné stříbrné a dvou bronzových medailí na MS a ME, držitelky titulu Zasloužilá mistryně sportu a osobnosti Síně slávy českého volejbalu.

Rodačka z Brodku u Přerova se sportovními začátky na gymnáziu s volejbalovou premiérou ve školním družstvu při Středoškolských hrách v Olomouci 1938. Za války oblékala dres LTC Olomouc a od roku 1946 Sokola Valašské Meziříčí, kam se s manželem - dětským lékařem Václavem Svozilem - přestěhovala a oba se zde zasloužili o vznik volejbalového družstva žen. Libuše v roli dlouholeté hráčské opory (s výškou 174 cm hrála na postu první smečařky) a Václav v roli trenéra. Po ustavení resortních DSO v roce 1952 byl místní Sokol přejmenován na Tatran a družstvo volejbalistek se začlenilo mezi nejlepší celky ČSR s dvojicí mistrovských titulů (1954 a 1958), dvojicí 2. míst (1956 a 1957) a trojicí 3. míst v letech 1953, 1955 a 1959. K jeho oporám patřily ještě další reprezentantky ČSR – Regina Matalíková-Obadálková a Ema Roobová. Dodejme, že v letech 1944-48 Libuše 3 x přerušila hráčskou kariéru v důsledku narození dcery a dvou synů, premiéru v reprezentaci prožila až v 28 letech a rozloučila se s ní ve věku 37 let.
Premiérou byl start na MS 1952 v Moskvě s bronzovou medailí a následoval start na MS 1956 v Paříži se 4. místem. Největší mezinárodní úspěchy získala v letech 1958 (stříbrnou medaili na ME v Praze) a 1960 (bronzovou medaili na MS v Rio de Janeiro). V roce 1957 si zahrála na turnaji při Světovém festivalu mládeže a studentstva v Moskvě (2. místo) a v roce 1959 se zúčastnila historického zájezdu volejbalistek ČSR do ČLR a KLDR (9 zápasů, 7 vítězných). Více v profilu Síně slávy včetně několika historických snímků. První portrét v záhlaví vizitky je z 50. let v dresu Tatranu, druhý vznikl v roce 2007, tj. dva roky před jejích odchodem do volejbalového nebe.

 

Autor: Zdeněk Vrbenský