S mistrovským titulem se s KP rozloučila kapitánka Digrinová, čeká ji nová výzva v Belgii

Když se v KáPéčku řekne Dáda, všichni ví, o kom je řeč. Daniele Digrinové totiž nikdo neřekne jinak. V Králově Poli se svou poctivou a trpělivou prací vypracovala až na pozici kapitánky A-týmu, s nímž si letos pověsila na krk hned dvě zlaté medaile. Jeden velký sen si tak už splnila, teď ale míří za jiným. Zahrát si v zahraničí vždycky chtěla, když tedy přišla nabídka na angažmá v belgickém klubu Tchalou Volley, neváhala.

Součástí královopolského A-týmu ses stala ve svých 17 letech, v roce 2018. Tenkrát jsi cítila nervozitu, v uplynulé sezóně už ale na tobě byly vidět obrovské zkušenosti a týmu jsi kromě nich předávala také klid a jistotu. Kam ses vnitřně za tu dobu posunula?

Nervozitu jsem cítila stále, nikdy nezmizela, jenom se postupně měnila. Nejprve to byla nervozita z něčeho nového, z toho obrovského skoku, a postupně se ten pocit přetavoval do zodpovědnosti. Hlavně v posledních dvou letech, kdy jsem se stala kapitánkou, jsem cítila obrovský závazek nejenom ke klubu, trenérům a hráčkám, ale hlavně k sobě. Určitě na sobě pociťuji spoustu zkušeností, hodně mi pomohla i loňská reprezentační sezóna, hlavě se sebevědomím. Mohla jsem tak do poslední sezóny jít s tím, že si můžu věřit a musím pomáhat ostatním.

K ženám ses se svou generací připojila poté, co jste už dokázaly získat řadu medaili v mládeži. Pak ale přišly roky, kdy jste na předních místech nebyly, do toho navíc přišel covid. Jak těžké bylo hledat tu správnou motivaci a jít pořád dál?

Ze začátku jsem byla moc vděčná za to, že mohu hrát za A-tým. Vnímala jsem, že se moc nedaří. Najednou to nebyla jedna výhra za druhou, ale přesně naopak. Do každé sezóny jsem ale šla s tím, že nevím, jak bude vypadat, a že se budeme snažit o co nejlepší výsledek. Jakmile se však A-tým začal plnit hráčkami z mládeže a doplňovat pár cizinkami, začala jsem cítit jistotu toho, že se posouváme a můžeme dokázat něco velkého. Trenéři nám stále připomínali, že to přijde. Stačilo zůstat trpěliví.

Loňská sezóna byla hodně přelomová nejenom výsledky. Na hřišti bylo vidět, že si zápasy ohromně užíváte, panovala taková atmosféra i mimo něj?

Když se nám začalo dařit a naskočily jsme na vítěznou vlnu, tak jsme si zápasy užívaly opravdu moc. Loňský A-tým si neskutečně sedl, od začátku sezóny jsme trávily s holkama spoustu času i mimo volejbal a šatnu. Myslím, že nás to hodně posílilo a udělalo to z nás skvělý tým. A jelikož jsme zůstaly v letošní sezóně spolu a zapadly mezi nás i cizinky, byla podle mě tato sezóna ještě lepší. Zkrátka jsme měly v týmu neskutečnou chemii, což se ukázalo v těžkých chvílích.

Když pomineme zisk zlatých medailí, na jaké momenty během uplynulých pěti let nikdy nezapomeneš?

Na všechny možné akce, které jsme s holkama podnikaly. Určitě taky nezapomenu na loňskou vypjatou semifinálovou sérii s Olomoucí nebo na letošní výhru v Evropském poháru proti Soluni.

Od koho jsi v KáPéčku nasbírala nejvíc zkušenosti?

Od každého, koho jsem měla kolem sebe, jsem si vzala něco, ať už po herní nebo mentální stránce. Měla jsem možnost odtrénovat pár tréninků například s Markétou Chlumskou. Myslím, že odpověď na tuto otázku je však dost jednoznačná. S Erikem Nezhodou jsem prošla všechny mládežnické kategorie od žákyň až po ženy, a kromě U17 jsme v každé společně získali titul. Sedm z mým devíti let v KP jsme strávili ve stejném týmu a skoro každý den jsme společně pracovali na tom, abychom mohli být tam, kam jsme letos došli. Jsem moc vděčné za to, že jsme to spolu vydrželi, a za to děkuju! Hrozně nerada bych na někoho zapomněla tím, že bych tu jmenovala další osoby, které mi toho spoustu daly. Takže bych chtěla poděkovat úplně všem, kteří byli součástí mého růstu. Oni určitě ví, koho se to týká.

V letošní sezóně byl na A-tým vyvíjen velký tlak zvenčí a jasná očekáváni, že by KP mělo získat medaili. Jak moc těžké bylo se s tím popasovat?

Bylo to velmi náročné. Postupně to na nás všechny doléhalo. Začátek sezóny se nám moc nevydařil a bylo cítit, že lidi to vnímají. Najednou jsme nevěděly, jak to s námi letos bude, a rozhodně jsme nechtěly být zklamáním. Potom se nám začalo dařit a v dlouhé vítězné sérii z nás spadly všechny obavy. Pak už jsme šly jasně za titulem.

Jaké jsou s odstupem tvé emoce a radost z toho, že jste mistryně české extraligy?

Asi to pořád není dost času na to, abych si uvědomila, co jsme dokázaly. Když se zpětně dívám na fotky, vracím se do té chvíle a jsem na všechny hrozně pyšná. Byla to dlouhá a náročná sezóna. A tohle byla ta nejlepší odměna.

Z Králova Pole míříš do zahraničního angažmá. Kam přesně a jak se těšíš?

Těším se moc, budu hrát v Belgii v klubu Tchalou Volley s mladým a ambiciózním týmem. Družstva v přední polovině tabulky belgické ligy jsou velmi kvalitní, takže určitě nasbírám spoustu cenných zkušeností.

Cítíš v sobě teď víc radost z toho, že budeš hrát v zahraničí, nebo smutek, že vlastně odcházíš z „domu“, od obrovské KP rodiny?

Mám v sobě oba pocity velmi silné. Když vzpomínám na uplynulé sezóny, hráčky, trenéry, fanoušky a všechny patřící do KP rodiny, tak pláču. Zároveň se mi ale otevřely dveře do něčeho nového a jsem šťastná a připravená to jít zkusit.

Po skončení extraligy jsi čas na dlouhý odpočinek neměla, protože ses prakticky hned připojila k národnímu týmu žen. Co všechno vás teď v reprezentaci čeká?

Momentálně hrajeme základní skupinu Golden European League, máme za sebou dva zápasy a čeká nás cesta do Rumunska a na Slovensko. Pokud postoupíme, zahrajeme si semifinále a případné finále. V srpnu se hraje mistrovství Evropy a v září kvalifikace na olympijské hry.

Co bys vzkázala všem dětem a mladým dívkám, které v KáPéčku hrají volejbal?

Po vlastních zkušenostech bych jim vzkázala, že nezáleží na výšce, ale na tom, jak budou trpělivé a pracovité. Pokud budou mít svůj sen, budou tvrdě pracovat a věřit svým trenérům, dostanou se daleko.

 

Autor: Barbora Mertová