Hráči nesmí být jen loutkami a čekat, až z nich budou světové hvězdy

Když v loňském roce Jiří Zach dovedl reprezentační ročník 1999 k titulu mistrů Evropy, hovořilo se o zázraku, který nikdo nečekal. Za tenhle fantastický výsledek byl navrch korunován trenérem roku 2017 v kategorii Týmových her. O to těžší to bude mít na evropském šampionátu se svými kadety letos, protože navázat na tak veliký úspěch určitě snadné nebude, navíc v domácím prostředí. „Loni to trošku vypadalo, že tam nahoře někdo sedí a sčítá nám naše plusy a minusy a já měl najednou těch plusů nějak moc – ale žádné pozemské. Takže přišla odměna v podobě evropského titulu,“ připomíná Zach těsně před startem mistrovství Evropy. Se svými svěřenci se pokusí úspěšně rozehrát další volejbalový sen už tuto sobotu.

Jak jste se vlastně dostal k volejbalu?

K volejbalu jsem se dostal až v 15 letech, do té doby jsem dělal různé sporty stolním tenisem počínaje a fotbalem konče. Můj o osm let starší bratr měl partu, která hrávala volejbal mezi bloky na sídlišti, a potřebovali někoho do počtu. Tam mě uviděli hráči Baníku Příbram a pozvali mě na trénink a já se velice rychle zlepšoval. A tak jsem u volejbalu zůstal.

Kde všude jste sám hrál a kdo Vás ve Vaší hráčské kariéře nejvíce ovlivnil?

Jako dorostenec jsem vyrůstal v Baníku Příbram a byl jsem v širším výběru RD ročníku 1953. Po střední škole jsem šel studovat na Pedagogickou fakultu do Plzně. Tam zrovna Doc. J. Vojík, jeden z našich nejlepších trenérů a volejbalových pedagogů, zakládal nový oddíl pro své dva syny – budoucí reprezentanty (Jan Vojík, Jiří Vojík) a potřeboval spoluhráče… V Plzni jsem strávil šest let, z KP jsme tam postoupili do 1. národní ligy a byly to asi moje nejkrásnější roky: volejbal - studium - kamarádky - volnost - žádná skutečná starost.

Na vojně v Kolíně jsem potom hrál za Duklu Kolín a po skončení vojny jsem dostal nabídku do sedmi extraligových celků v ČSSR, což byl asi můj volejbalový vrchol. Vybral jsem si Zbrojovku Brno a také se mihnul na dvě utkání s Maďarskem v seniorské reprezentaci, kterou tehdy vedl Doc. J. Vojík. Ve Zbrojovce jsem hrál rok, ale poté mi bohužel zdravotní problémy s kolenem znemožnily vrcholový volejbal hrát dál. Takže jsem se vrátil do Příbrami a spolu s dalšími odchovanci jsme dotáhli oddíl do 1. národní ligy a pak jako trenéři do extraligy mužů. Měl jsem všude veliké štěstí na trenéry: Vojík v Plzni, Brožík v Příbrami, Plašil v Dukle Kolín, Láznička v Brně. Nejvíce mě ale jednoznačně ovlivnil J. Vojík v Plzni.

Kdy se u Vás zrodila myšlenka na trénování volejbalu?

Moje trénování vyplynulo z kariéry, kterou jsem si zvolil, tedy z učitelství.  Ale už v dorostu mě vždycky zajímalo proč a jak, takže jsem si udělal trenérskou třídu IV už v 19 letech. Trénování jsem vždy chápal jako součást jedné dlouhé volejbalové kariéry a trénování mé dcery a syna to pak jenom prohloubilo a legalizovalo čas tomu věnovaný před rodinou (tedy manželkou).

Během trénování Vám pod rukama prošli snad všichni – děti, muži i ženy, reprezentace.

Člověk by asi o sobě neměl mluvit v nějakých velkých superlativech, ale pravda je, že jsem opravdu trénoval všechny možné kategorie a leckdy jsem je trénoval souběžně, takže v Příbrami jsem trénoval žáky a zároveň extraligu mužů, a k tomu ještě RD juniorů či kadetů. Mám vhled do celého volejbalového kmene a to nejen ten knižní, ale skutečný, založený na práci s jednotlivými kategoriemi a také na různých místech volejbalového svazu. To jest od vedení okresu, člena krajského vedení, dvě období ve výboru ČVS, člena KM a RM až po svazového trenéra v současné době. Byl jsem členem RT u mužů pod vedením Zdeňka Haníka. Jako trenér mám medaile ze všech soutěží v naší republice, ale samozřejmě přišly i neúspěchy, např. moje odvolání z postu trenéra v Příbrami.

Jaký je rozdíl v trénování mužů a žen?

Rozdíl v trénování mužů a žen samozřejmě je a je to tak dobře. Nemiluji celosvětový trend dělat z mužů a žen jednoho. Trénování žen určitě přináší víc radosti (samozřejmě pokud cítíte ženy jako bytosti krásné a milé se všemi atributy, proč je jako muži milujeme a děláme věci pro ně), ale na straně druhé je jejich trénování vztahově těžší a také dražší (je třeba se lépe oblékat, dávat více peněz za kosmetiku, vůně apod.). Volejbalově je také trénování žen jiné. Vrcholový volejbal v podání žen je jiný, pomalejší, více organizovaný a fyzicky náročnější. A tomu je třeba uzpůsobit trénink.

Která kategorie u Vás nakonec trenérsky zvítězila?

Nakonec jsem si mohl vybrat kategorii, která mě nejvíce baví, a to je RD mládeže, což mě velmi těší. Tam mám pocit tvůrce a vidím růst a výsledky své práce. Navíc práce s mladými lidmi člověka udržuje mladým, reagujícím člověkem, což je asi největší problém stárnutí.  V současné době trénuji RD 2001, RD 2003 a Naděje 2005.

Se svými hráči sepisujete jakýsi manifest, ve kterém se mimo jiné zavazují trénovat na 100 % a vyříkat si svoje problémy nahlas.

Tento Manifest opravdu existuje a je součástí mého přístupu k RD a k tréninku jako takovému. Je to závazek, že jednoduše řečeno nebudu v RD jen pasivním členem a hráčem, kterému jen říkají co má a nemá dělat, a který pak už jen čeká, až bude světovým hráčem a když nebude, běda trenére. Je to celé založeno na myšlence, že když něco člověk dělá aktivně, RD je jeho věcí a ne jen trenéra. Je víc než jenom loutkou. Vše je založeno na dobrovolnosti a docela dlouhém procesu s nelehkým jednáním s hráči. V době facebooku není jednoduché mluvit ve frázích a chtít, aby to hráči necítili jako frázi, ale aby podle toho jednali. Je těžké změnit i malé návyky – přijdu včas na trénink a zatejpuji s předstihem, když nejde postavit síť, není chvíle pro škodolibou radost, ale je to zdržení tréninku, který má být tři hodiny a ne 2,5 hodiny a trénovat se musí, protože chceme vyhrát. Prostě je to snaha změnit týmovou kulturu, zainteresovat. Ne vždy se to podaří. Právě u RD 99 se to povedlo, a byl to jeden ze střípků, který přispěl k titulu.

Právě loňský titul mistrů Evropy je asi Váš největší úspěch. Porazili jste silné Rusko i Itálii. Hovořilo se o zázraku, ale není to spíše odměna za Vaši celoživotní práci a zkušenosti a vrchol pomyslné "volejbalové" hory, na kterou celý život krůček po krůčku šplháte a věnujete jí prakticky celý volný čas?

Zázrak to asi opravdu byl a nikdo ho nečekal, včetně hráčů RT a mě, o ČVS ani nemluvě. V kontextu posledních pěti let to lze chápat jako odměnu, protože pracovní vytížení bylo extrémní a žádná odměna v podobě uznání mých spolupracovníků, ČVS se nerýsovala. Bohužel se vždy odměňuje jen vítězství. Takže to tak trochu vypadá, že tam nahoře někdo sedí a sčítá nám naše plusy a minusy a já měl najednou nějak moc plusů – ale žádné pozemské. Takže přišla odměna. Pokud bych ovšem nehledal příčinu úspěchu v mystice, tak jsem nejenom já pracoval více a snad i lépe. Celé mládežnické hnutí pracuje lépe, hráči přicházejí do RD líp připravení a je jich víc. Svaz dal na mládež větší množství peněz a podařilo se vymezit hranice mezi klubovým a reprezentačním volejbalem. Z toho vyplývá, že celý mládežnický volejbal si o úspěch doslova řekl. A já byl ten koncový vykonavatel. Je dobře, že se něco změnilo, a ta změna byla titulem potvrzena. Pevně věřím a doufám, že tahle změna vydrží a přinese další úspěchy.

Co následuje po zisku takového titulu – veliká oslava nebo veliký odpočinek?

Já už jsem velké úspěchy prožil a největší radost je ta bezprostřední, ta na hřišti. Všechno ostatní je již jen rozmělnění. Když člověk stojí na místě trenéra a ví, že když přijmeme a zaútočíme a dáme na zem, tak budeme mistři a pak se to stane, asi v tu chvíli nejsme tak úplně lidské bytosti, je to jeden velký výkřik emocí a neuvěřitelného uvolnění, všechno a všechny v tu chvíli milujete. Pak přijde prázdno, seděli jsme na pokoji a recyklovali zážitky z utkání, přání rodičů, alkoholové výstřelky hráčů a vzpomínali. Krásné je, že v duši je krásný mír, pocit blaha a světlé budoucnosti.

Letos jste získal ocenění trenér roku 2017 v kategorii Týmových her. Bylo to pro Vás veliké překvapení?

Ta pocta byla obrovská a s vítězstvím jsem vůbec nepočítal, i z toho důvodů, že mými konkurenty byli mediálně daleko disponovanější protivníci. Radost byla veliká a řekl bych, že jsem si to tentokrát užil, ač tohle slovo nemám rád. Užívat si zápas nejde, tam procházíte strachem, opojením, strachem, odevzdaností a pak následuje výbuch, když vyhrajete, nebo smutek, když prohrajete. Podle mě to s užíváním nemá nic společného, ale tady – tím, že jsem se dostal do trojky nejlepších, což jsem věděl dopředu, mi bylo hezky.  Neměl jsem, kromě strachu co budu říkat a jestli nezakopnu při nástupu na pódium, žádné stresy. A pak když zaznělo, že vítězem jsem já – užil jsem si to.

Se současným týmem pracujete dva roky, kluci se už zúčastnili pěti velkých turnajů. Jaké jsou Vaše ambice pro nadcházející mistrovství Evropy?

Náš cíl je jednoznačný, dostat se osmičky nejlepších a pak se uvidí.

Máte vůbec nějaký volný čas?

Volný čas skoro neexistuje, je to jenom čas před dalším soustředěním a za posledních pět let jsem ani nikde nebyl na dovolené delší než pět dnů. Upřímně lze říci, že s trávením volného času mám problém. Trénování je adrenalin a zvláště čas, kdy přijde potvrzení toho, že to děláte dobře (ME) je doslova stresový. Ale pak, když to všechno skončí, chybí právě ten adrenalin a cíl. To asi neříkám nic objevného a mají to všechny profese pracující v tomto režimu. V nejbližší době mě nicméně čeká operace a budu muset být 10 dní v nemocnici. Operace samozřejmě nic moc, ale představa, že budu jen tak ležet a číst a přemýšlet bez strachu, že jsem někde něco neudělal, či propásl termín, je docela lákavá.

 

Autor: Barbora Mertová