Kadetská Evropa 2007 a česká kadetská reprezentace ´89/90

Dne 15. 4. 2007 jsem se spolu s J. Novotným a P. Janusem zúčastnili semifinále ME 2007 kadetů ve Vídni, ročník 1989. Celkem jsem shlédli čtyři utkání osmi špičkových týmů této věkové kategorii. Shodou okolností jsem se v sobotu 14. 4. 2007 zúčastnil jako divák vyvrcholení extraligy juniorů mezi VO Příbram a celkem Brna.
V obou družstvech hráli i kadeti ročníků 1989. V dresu Příbrami dokonce až čtyři hráči.
Protože jsem také zhlédl jeden z finálových turnajů extraligy kadetů (v Brně) mám dostatek bezprostředních podnětů na porovnání výkonnosti českého mládežnického volejbalu a evropské špičky.

Pokusím se porovnat jednotlivé herní činnosti a tak odpovědět na otázky, jestli příčina neúspěchů na poli mládežnického volejbalu je způsobena:

1.	špatným výběrem hráčů - tj. jestli daný trenér vybral ty správné hráče z mnoha ,ale také jestli vůbec ,jsou v Čechách vhodní hráči,
2.	herní činnosti hráčů jsou opravdu horší ve svém fundamentu – tj. jestli některé činnosti učíme opravdu špatně (zastarale nebo proti výslednému trendu v Evropě,
3.	jestli problém nespočívá v malém objemu práce s reprezentačním výběrem.

Vím, že výsledný dojem může být velice kontraverzní a předem se obrňuji vůči reakci typu „Zach je špatný trenér, Zach je učil předčasně střelbu, nebo, že Brno či jiný tým HČJ umí lépe než RD. V tomto případě zastávám názor, že jsem jen špičkou ledovce tvořeného trenéry od žáků až po extraligu – prostě naši hráči jsou produktem systému a já jsem součástí systému. V něčem lepší a v něčem horší než ostatní trenérští kolegové.

Porovnání:

I. podání:

Činnost jež současný volejbal dost odlišuje od hry, která se hrávala ještě před deseti či více lety. Spolu se změnou počítání, prvek, který dle mého názoru, nejvíce změnil charakter hry jako takové.
Nejdříve co se vůbec nezměnilo – trvalá snaha mít schopnost podat aspoň dvěma způsoby.
Tedy riskantně nebo tzv. na jistotu. Nezměnila se ani snaha s podáním taktizovat, podávat do určitých sektorů, do hráčů. Asi se ani nezměnila snaha trenérů, aby podání bylo provedeno s co možná nejmenší chybovostí a zároveň soupeři co nejvíce škodilo. Což je u řady hráčů dost nesplnitelný požadavek.
Co se jasně změnilo, je útočnost podání a možnost podáním v jednom okamžiku utkání, setu rozhodnout. Podání je zbraň, která ve volejbale umožňuje výjimečně porazit i silnějšího soupeře. S touto možností, kterou si uvědomují jak hráči, tak i trenéři, se musí počítat. To klade velké nároky na psychiku hráčů.
Z tohoto hlediska Kadetská Evropa nijak nevybočovala z toho co je vidět u jejich reprezentačních kolegů ve vyšších věkových kategoriích. Každé družstvo mělo hráče, kteří výrazně riskovali, hráče kteří hráli naskočené podání stabilně, ale málo nebezpečně. Co je jasný trend a není to žádná novinka – nehraje se plachtící podání ze stoje – všechna tzv. zajišťovací podání či stabilně hraná podání se hrají z výskoku. Všechna družstva s podáním takticky manévrovala a platí a platiti vždy bude, že to družstvo, které umí podávat variabilně a tedy také ukázněně a které umí změnit rytmus podání, je ve výhodě.

Český tým by v této činnosti na ME nezaostával – přesněji řečeno, nezaostává v naskočením podání a to a jak v kvalitě, tak i ve stabilitě. Pravdou je, že v některých týmech jsou hráči, kteří umí modifikace naskočeného podání – speciálně hráči Německa. V čem jsme ovšem zaostávali, bylo právě to tzv. zajišťovací podání – tj. naskočená plachta.
Takže odpověď na tři základní otázky , které jsem si kladl v úvodu:

Ad1.	V Čechách jsme správně zachytili trend naskočeného podání, hráči ho hrají přirozeně a rádi. Máme vhodné hráče a nemáme ani problém s psychikou – naše družstvo kadetů by na ME v této činnosti obstálo.
Ad2.	Naskočené podání učíme dobře – protože hráči ho rádi trénují – měli bychom se více zaměřit také na modifikace naskočeného podání (zpomalené, stržené do I. zóny). Trochu mi chybělo u většiny hráčů druhé podání, zde by se mělo napřít úsilí do zlepšení naskočené plachty, včetně „kraťase“.
Ad3.	Samozřejmě, že čím větší objem práce s podáním tím lépe. Rezervy tady jsou, ale znovu zdůrazňuji, podání není tím proč zaostáváme za Evropou.

II. Útok:

V tomto případě budu psát o útoku po příjmu a útoku po tzv. míči zadarmo. O útoku na bod po získaném míči proti připravené obraně se také zmíním. Tam ovšem není mnoho čím by se družstva mohla od sebe lišit.
I v tomto se špičková družstva kadetů v Evropě neliší od svých starších kolegů. Skoro nejsou vidět žádná křížení, žádné komplikované útočné systémy. Základem útoku sedmi družstev z celkem osmi sledovaných, byla rychlá nahrávka do kůlu. Tato střelba se lišila v rychlosti i v charakteristice oblouku, ale všechny týmy mimo Ruska, hrály rychleji než celek Brna ve finále extraligy. Pekárek – nahrávač Příbrami se jen ojediněle svou rychlostí přiblížil charakteristice střeleb na ME. Proti celku Polska působila hra Ruska doslova archaicky. Rusům bylo houby platné, že na smeči měli hráče 205 a 206 cm, že universál byl na svůj věk vynikající, prostě šli neustále na dvě ruce a Poláci na ruce jedny či na roztrhaný blok. Přímo depresivně pak působilo jakým způsobem dosahovaly bod po získaném míči Poláci a naopak Rusové – rozhodnost a jednoznačnost doslova vysávaly psychické síly z celku Ruska.
Dalším zvládnutým prvkem v útoku všech družstev byl doskok ze zóny VI. Některá družstva už měla tento doskok zvládnutý do systému a řekl bych, že jeho frekvence byla v řadě týmů větší než u většiny družstev naší extraligy.
Klasickým prvkem v útočné činnosti všech družstev byl útok universálů. V tom se žádný tým nelišil (myslím tím frekvenci využívání). Čím se ovšem družstva lišila byly parametry hráčů hrajících na těchto postech. Někteří hráči na tomto postu svoji pozici zcela určitě neudrží, ale v tomto období i hráči kolem 190 cm mohou post hrát, pokud jsou slušně vybaveni dosahem a svým smečařským umem a navíc se hraje rychle. Paradoxně měl největší problémy universál Ruska – s 205 cm, který ovšem útočil neustále na dvě ruce. Naopak Francouz Ngapeth se svými 192 cm a rokem narození 1991 (černoch) vzhledem k rychlosti nahrávek žádný problém neměl.
Útok středem, pokud bych chtěl uvést nějaké zobecnění, měl charakter vlny. Byly situace a sety, kdy jej družstva enormně využívala a byly chvíle opačné a nezáviselo to jen na kvalitě příjmu. Pravdou ovšem je, že až na výjimky (třeba Francouzi – Benoit 191 cm) patřili blokaři k největším ve svých týmech a že rychlost jejich útoku, včetně správného šikmého rozběhu s možností útočit na obě strany, byla na vyšší úrovně než jsme v Čechách zvyklí hrát a trénovat. Ve většině týmů patřili blokaři i k nejlépe podávajícím – naskočené podání nebo nebezpečná naskočená plachta. Řekl bych, že možná to, že mám pocit pomalosti českého útoku středem (pocit z většiny blokařů v české extralize) vyplývá ze stejného problému jako u tolikrát vzpomínané rychlé střelby. Útočící hráč se musí vydat a má menší možnost něco opravit a nácvik musí být drilovější, pečlivější a náročnější na přesnost, rychlost, sílu.
Pokud bychom porovnali útok českého družstva s útokem účastníků ME tak v bodě:

Ad1:	Pokud se týká útočníků smečařů - myslím, že jsme srovnatelní, navíc hráčů na tento post má Česko i více než ti, kteří byli na kvalifikaci. Trochu naši hráči zaostávají v úderovém rejstříku. A snad i v pečlivosti při jednoduchých míčích. Universála jsme zatím v tom klasickém slova smyslu nemáme, ale to neměla i některá družstva na ME. Velkým problémem je srovnání na postu blokařů. Nemáme v současnosti ani hráče s parametry a ani hráče šikovné. Odchodem Šáška na smeč (správný odchod) nemáme v tomto okamžiku ani jednoho vynikajícího útočníka. Navíc mám i dojem, že tady máme i jiný dluh než jen parametry. Závěr: mírně zaostáváme. Nicméně je důležité říci, že jsme od kvalifikace s družstvem nepracovali.
Ad2:	V provádění útoku oproti družstvům z Evropy - jednoznačně zaostáváme. Dle mého názoru se v oddílech rychlá střelba nehraje a netrénuje, objem práce v reprezentaci nestačí a tak mají kritici pravdu v tom, že by pomalejší hra mohla být v určitých momentech úspěšnější už z toho důvodu, že jí hráči mají lépe z oddílu zvládnutou. Možná! Nicméně pak by bylo třeba, aby hráči disponovali dalšími vlastnostmi, kterými překonají obranu soupeřů - větší technický rejstřík, schopnost technicky a takticky správně zalít, nahodit na blok, hrát plánovaně přes blok - bohužel naši hráči tímto až na dílčí schopnosti, nedisponují. Ještě jedna možnost zbývá - překonat obranu fyzicky - ale bohužel příklad Ruska ukazuje, že i naprostá převaha v parametrech k vítězství nevede! U středových hráčů v technice úderů zaostáváme ještě více. Chybí nejen schopnost měnit údery, vybrat správné místo pro setkání s míčem a hlavně být tam rychle. Závěr: jednoznačně zaostáváme nejen v rychlosti, ale i v technice úderu, taktice úderu.
Ad3:	Zde budu stručný - jednoznačně chybí objem práce. Protože v českých oddílech není jednotný názor na hlavní útočnou zbraň střelba do kůlů, rychlý úder z VI, nelze jednoznačně stavět na práci v oddílech - mám podloženo na dvou reprezentačních výběrech i v práci s extraligou mužů, žen.

III. obrana na síti:

Hodnotit a porovnávat obranu na síti není až tak složité. Základní principy jsou dobře známé a známé jsou i problémy s kterými se potýká celý český volejbal. Pokud bych měl vyřknout obecný soud – družstva blokují až na výjimky důsledně od středu. V některých fázích doslova trojblokem na středové údery, což může vyplývat i z dobrých statistických postřehů o hře soupeře.

Ad1:	Pro klasickou obranu nám v současné době chybí mimo Pajmy dostatek hráčů s parametry. Nezoufal bych. Většinou se na tomto postu i v pozdější době objeví vhodné typy, i teď jsou vhodní kandidáti, ale zatím nemají technické parametry. Závěr: zatím nejsou vhodní hráči s parametry, několik hráčů se ukazuje , ale zatím nestačí technicky.
Ad2:	Řekl bych, že hráči na ME jsou v provedení klasické HČJ - blokování trochu lépe - opakoval bych známá klišé. Závěr: v této činnosti nejsme již delší dobu jako trenéři dostatečně důslední.
Ad3:	Myslím si, že tady důsledná práce ve větším objemu a pod jednotným vedením jednoznačně chybí.

IV. obrana v poli:

Současný trend ve světovém volejbale – zlepšení obrany v poli Některé světové týmy mají obranu v poli jako základní fundament, kterým se liší od ostatních. Tento trend byl patrný i ve Vídni. Musím se přiznat, že jsem byl trochu překvapen, když se tým Česka střetl o vánocích s družstvem Německa. V prvním utkání nás soupeři jasně přehráli. V druhém už byl boj vyrovnaný a to v čem jsme jasně zaostávali, byla právě hra v poli.
O trendu jsem věděl, viděl jsem všechny zápasy MS a co šlo u nás vidět, ale je něco jiného to vidět na obrazovce a něco jiného to vidět v praxi.
Z osmi týmů pouze Rusko nedisponovala takovou pružnou obranou hrající až na hranici sebeobětování. Obrana Ruska byla více statická, jakoby zónová. U ostatních týmů byla velmi pružná, pohyblivá a hlavně založená na perfektních technikách hraní v různých úkrocích, nad hlavou, bokem, jednou rukou.

Ad1:	V tomto případě máme trochu problém s blokaři, kteří tradičně patří k horším polařům. Post libera v našem družstvu nepatřil k silným, ale ani k slabým stránkám a navíc mám dojem zlepšování. Závěr: není nedostatek vhodných typů a navíc nabídka se bude v liberech spíše rozšiřovat než zužovat.
Ad2:	Pokud se týká provedení HČJ souvisejících s hrou v poli - řekl bych, že zaostáváme a mám i nepříjemný dojem, že některé způsoby hraní se ani netrénují (různé boční pády). Hraní nad hlavou, ochotu jít do dráhy letu s cílem hrát apod. Závěr: zaostáváme ve filosofii i v technice.
Ad3:	Samozřejmě, že větší objem by byl přínosem, ovšem vzhledem k charakteru práce v reprezentaci - tyto činnosti by měly být věcí oddílů. Závěr: objem neovlivnil výkonnost v obraně v poli

V. Herní činnosti jednotlivce

Obecně si myslím a to je názor v kterém asi nejsem osamocen, že v provádění herních činností jednotlivce český volejbal zaostává. Všeobecně nám chybí větší pečlivost a přesnost v provádění, více náš zajímá výsledný dojem než fragmenty tohoto projevu.
Což je obecně správně, jenže volejbal je v tomto nevděčný sport a sama kvalita HČJ činí celek leckdy vítězným.

Ad1:	Nemyslím, že jsou v Česku lepší hráči pokud se týče HČJ, než Ti kteří by nás reprezentovali. Navíc si myslím, že sice netrénujeme jednotně, nemáme leckdy ani jednotný názor na provádění některých HČJ, přesto některé chyby jdou napříč celou republikou - jako příklad lze uvést odbití obouruč spodem - základní prvek volejbalu a základ hry jako takové. Prostě některé chyby máme jednotné - ba přímo unifikované. Závěr: Výběr hráčů nijak neovlivnil výsledek. Pokud by se vybíralo podle čistoty HČJ nebyli bychom konkurenceschopní. Problém s čistotou HČJ nastává ve věku kolem 14 let tedy v době vrcholící práce ve sportovních třídách a následně mu není v SCM věnována náležitá pozornost.
Ad2:	Tady bude sdělení jednoduché - zaostáváme za těmi nejlepšími. Závěr: některé HČJ učíme zřejmě špatně.
Ad3:	V tomto případě opět musím konstatovat, že ani větší objem by nic nesvedl, to by družstvo muselo najet na systém celoroční centralizované příprav, kde by pod vytrvalým úsilím jednotného vedení (pokud by to vedení mělo schopnost správně učit HČJ) pilovalo herní činnosti jednotlivce. Závěr: klasický větší reprezentační objem by nepomohl.

VI. – morálně volní vlastnosti

Nadpis morálně volní vlastnosti jsem si dal jako přihrádku do které dávám veškeré projevy patriotismu, vlastenectví, ochoty pro tým pracovat, radovat, se obětovat. Odolnost proti stresu apod. Myslím, že mohu být stručný. Neměl jsem dojem, že v tomto zaostáváme. Nadšení pro reprezentaci je v tomto věku až nakažlivé, hráči chtějí a jsou leccos schopni zkousnout. Pravda je, že né vždy jsem měl dojem, že doporučení pro individuální trénink v oddílech, byl všeobecné přijat, či dokonce uplatněn.

Ad1:	Vhodných hráčů je dostatek a ochota reprezentovat je v tomto věku veliká. Samozřejmě, že do této přihrádky patří i způsob snášení stresu, vyrovnávání se s dílčím neúspěchem. V tomto hráči problém měli, ale pokud bychom vybírali jen přísně podle nějakého psychologického profilu - hráčů by vždy byl nedostatek. Tím se nijak nezříkám využití psychologie k vytipování či dokonce porovnávání hráčů. Závěr: Výběr hráčů nijak tým nepovýšil , ale ani neponížil.
Ad2.	Myslím si, že v tomto jsem trochu sklidil ovoce z úrody Petra Judy a hráči měli a mají naučeno jakým způsobem se mají prezentovat. Závěr: nijak nezaostáváme - a pokud způsob jakým se prezentujeme před soupeři, dovnitř vezmeme jako HČJ - jsme v pohodě.
Ad3:	Zde není co mluvit - objem nerozhodoval.

VII. hra jako celek – herní projev:

Na každého pozorovatele ať už je volejbalový amatér či profesionál působí hra nějak.
Ideální je když působí spořádaně, uhlazeně, jednotlivé řady se prolínají, člověk má dojem vyplnění prostoru, akce jsou přesné, dotažené, hráči pracují jako celek, předvídají pohyby svých spoluhráčů, na hráčích není vidět strach, obavy. Tým hraje svoji útočnou hru a v případě odporu soupeře umí reagovat.
Zde nemá cenu posuzovat bod ad1. protože v okamžiku nominace už se nemůže herní projev budovat s jinými hráči.

Ad2:

je to stejné - budování herního projevu je skládání a to není herní činnost jednotlivce. To jak se tým složí je jednoznačně parketa reprezentačního trenéra a jeho asistentů a samozřejmě hráčů samotných.

Ad3:

Zde už je o čem hovořit. Zde musím být nepříjemný a kdo pozorně četl předcházející řádky bude mu teď jasné co zazní. Objem práce s týmem před kvalifikací byl malý a pokud někdy v budoucnosti budeme chtít s jakoukoliv mládežnickou reprezentací uspět - objem musí být takový, aby se z družstva stal team work - pracující tým s výrazem, sehraností, s bohatým vnitřním životem, kde hráči mají pocit znalosti toho druhého, ví jak bude reagovat ve stresu, při vedení, porážkách, únavě.

Nebudu psát závěr k této kapitole, ale dovolím si závěr celkový s vyjádřením jistého kréda trénovaní mládežnických reprezentací v Česku.

Myslím, si že až na výjimky nebudeme mít nikdy tak fyzicky silné družstvo, abychom mohli pomýšlet na vítězství přes parametry (tím nemyslím, že takové hráče nemáme hledat a učit je to). Naším motem musí být vždy spojení techniky s taktikou a úplně samozřejmě rychlosti. Teď tím vůbec nemyslím nějakou českou chytrost (na tu bychom měli zapomenout). Myslím na to, že čeští hráči musí umět z dostupného technického rejstříku (třeba v útoku) vše co se hraje, že budeme hrát precizně v jednoduchých činnostech a perfektně ovládat nejmodernější zbraň současnosti – naskočené podání.
Družstva musí stavět na precizní obraně na síti s maximálním propojením hry v poli.
Jinými slovy – jestli opravdu máme využít ten pověstný „český“ nátisk umění hrát hry, pak musíme nejdříve perfektně zvládnout všechno co tu hru tvoří a pak teprve uplatnit tu naší pověstnou českou schopnost hrát.

 

Psáno v květnu 2007 a dokončeno 16. 9. 2007 – Jiří Zach