Jsem taková Šípková Růženka, co se týče volejbalových trofejí, říká kapitánka Rossi

Je jednoznačně nejzkušenější hráčkou současného reprezentačního výběru žen – už od roku 2003 hraje nepřetržitě jenom v zahraničí, domluví se pěti jazyky a na svém kontě má spoustu ocenění. Teď vede jako kapitánka český národní celek. Řeč není o nikom jiném než o univerzálce Tereze Rossi: „Sehrát nový tým je běh na delší trať. Těšíme se na cílovou rovinku,“ usmívá se Tereza. A ta už na sebe dlouho čekat nenechá, první turnaj World Grand Prix totiž čeká české reprezentantky již tento víkend. 

Máte za sebou bohaté volejbalové zkušenosti, hrála jste ve Francii, v Polsku, v Itálii, v Azerbajdžánu a dokonce i v Jižní Koreji. 

"Ano, mé volejbalové štace byly hodně proměnlivé. Ráda zkouším nové věci, abych si pak mohla udělat vlastní obrázek a názor a vybrat to, co mi nejvíc vyhovuje. Malá přestávka byla jen na pár měsíců, kdy jsem byla na operaci ramene právě před korejským angažmá. Tam jsem tehdy přijela až v prosinci. Nebylo to jednoduché vzhledem k tomu, že tam berou jednoho cizince, který má smečovat nejvíc ze všech, a já se teprve zotavovala z operace. Každá zkušenost byla ovšem k nezaplacení." 

Jak rychle se dá zvykat na tak odlišné země a kultury nebo to tak vrcholový sportovec nevnímá a soustředí se jenom na volejbal?

"Samozřejmě sportovec vnímá hodně prostředí, ve kterém se právě nachází  a vše se odráží na jeho výkonech. Psychologie a mentální stránka je ve sportu tou nejdůležitější a zároveň okolím nejvíce podceňovanou složkou. Pokud se sportovec cítí dobře psychicky, může dosáhnout nevídaných výsledků a naopak. Zvykání si na nové prostředí bylo tedy pokaždé pěkným oříškem, ale vzhledem k tomu, že jsem dost adaptabilní, tak jsem to nakonec vždycky zvládla celkem rychle."

Kde se Vám hrálo nejlépe a kde to naopak bylo nejtěžší?

"Nejlépe jsem se cítila asi loni v Casalmaggiore, kde bylo nesmírně lidské prostředí. Hráčky tam jsou brány s respektem, jako lidé. Velmi dobře se mi hrálo i v Italské Crema Volley, kde jsme měly dobrý kolektiv a pohodovému atmosféru. Asi nikdy nezapomenu na jeden zápas, kdy jsme s Cremou hráli v Coneglianu (aktuální vítěz italské A1). Prohrávali jsme 0:2 a pak jsme to otočili a vyhráli 3:2, přispěla jsem tehdy k výhře celými 40 body!"

Kolika mluvíte jazyky?

"Mluvím pěti jazyky, pokud se počítá i ten mateřský. Tudíž česky, italsky, anglicky, francouzsky a polsky. Rozumím něco rusky a i španělština je podobná italštině, takže rozumím kontextu. Slovenština je asi pro většinu Čechů samozřejmost. V Koreji nebo Turecku jsme se naučila lehké základy jako pozdravy, číslovky, zeptat se „kde“ a „kdy“, anebo říct taxikáři „vlevo“, „vpravo“ nebo „rovně“. Teď už si to moc nepamatuju, ale asi bych to brzy oprášila." 

Na svém kontě máte celou řadu velkých úspěchů, letos jste s italským Casalmaggiore získala titul v Champions League. Čeho si zatím nejvíc ceníte?

"Titulu z Champions League si opravdu velice vážím. Fyzicky jsem se na hřiště sice nedostala, ale moc dobře vím, jaké mechanismy a dynamika nás k tomu vítězství dovedly a osobně to cítím velmi zaslouženě. Byly jsme tehdy na hřišti všechny, jednota byla přímo magická. Každý zapomněl na vlastní ego a soustředil se na dobro kolektivu. Ty tři dny zůstanou navždy v mé paměti, každý detail, všechno do sebe zapadalo.

Cením si samozřejmě také Zlatého míče, který jsem obdržela za nejvíce bodující hračku celé ligy A2 za rok 2014/2015. V mé kariéře ale chybí spousta věcí, na které bych ráda dosáhla. Jsem taková Šípková Růženka, co se týče volejbalových trofejí. Probudila jsem se dost pozdě (usmívá se, pozn. red.). Sním o vyhraném titulu v Itálii, o úspěších v reprezentaci a tím celoživotním snem je pro mě účast na Olympiádě. Jeden můj blízký kamarád a učitel mi řekl: „No a proč ne?!" 

Momentálně vedete jako kapitánka národní tým žen, je v něm spousta velmi mladých hráček, pro které jste určitě vzorem. Chodí k Vám holky pro rady? 

"V týmu jsem samozřejmě nejstarší hráčkou a věkový rozdíl je v některých případech markantní. Holky jsou ovšem velmi vyspělé a já jsem zase někdy věčné dítě, takže nějaké rozdíly nevnímám. Naopak často blbneme společně, kolektiv je klidný a veselý. Po čtyřech týdnech, kdy každá samostatně pracovala na zlepšení techniky, na obroušení svých slabin či na uplatnění nového systému hry v praxi, je vidět značný pokrok a obrovský potenciál družstva. Nějaká rada občas padne, tenhle úkol však nechávám raději na trenérovi."

Trénujete pod Alexandrem Waiblem, je to přínosné pro český nároďák hrát pod koučem, který má zkušenosti ze zahraničí?

"Bezesporu, Alex má veliký přehled o světovém volejbalu i o jednotlivých hráčkách. Sám se se svým týmem pravidelně účastní Ligy mistrů a ta není nikdy i pro evropské giganty snadným soustem. Každý trenér se musí se svými hráčkami nejprve dobře poznat a vzájemná souhra pak může vyústit v úspěch či naopak. Alex má smysl pro spravedlnost, je velký dříč a precizní technik. I když to pro něj není lehké, vzhledem k tomu, že je sám „cizincem“ mezi námi ostatními, stal se základním článkem, který doplňuje celý řetězec kolektivu. Vyhovuje mi, že vše, co po nás chce, nejprve vysvětlí. Když to pak hned nesedí jeho detailním představám, docela snadno podlehne své výbušnosti, ta se však posléze vrátí zpátky k rozumnému jednání."

Máte za sebou první odehraná přátelská utkání s Polskem a už tento víkend se tam vrátíte znovu, tentokrát naostro. Na čem je potřeba zapracovat a co musí tým zlepšit?

"Máme toho spoustu na práci. Trénujeme opravdu intenzivně, abychom stihli zlepšit co nejvíce herních činností. Postupně přidáváme i systém obrany, který jsme před Polskem pouze naťukli, servis a různé herní situace. V posledním týdnu před WGP snad už budeme jen dotahovat poslední detaily. Samozřejmě sehrát nový tým je běh na delší trať. Těšíme se na cílovou rovinku."

V Olomouci na turnaji World Grand Prix budete bojovat s Kanadou, Bulharskem a Dominikánskou republikou, kdo z nich bude podle Vás nejtěžším soupeřem? 

"Nejtěžším soupeřem bude určitě Dominikánská republika. Mají řadu velice fyzicky vyvinutých a mezinárodně zkušených hráček. U Bulharska bude záležet na tom, v jaké formě na turnaj přijede." 

Když úplně odbočíme od volejbalu, nemůžeme opomenout Vaši zálibu v raw food, co Vás k ní přivedlo?

"Zvědavost a dobré reference od lidí, kteří to vyzkoušeli. Ochutnala jsem pár jídel v pražské restauraci Secret Of Raw a okouzlila mě intenzita a různorodost chutí, a to i bez vaření. Zachování živin a enzymů je pak bonusem pro tělo a mysl. Krátce na to jsem absolvovala první krátký kurz raw „vaření“, kam jsem tehdy přijela rovnou z tréninku. Velmi mě to chytlo a postupně jsem si prošla i on-line kurzem sportovní výživy na americké Raw food akademii Matthew Kenney a rok na to i profesionálním kurzem Raw Chef v Římě. Později jsem i sama pořádala mini kurzy ve své vlastní kuchyni."

 

Autor: Barbora Mertová, Michal Mezera, foto: Sport Rosso