Místo v nároďáku jsem si musela pořádně vydřít, říká zkušená smečařka Havelková

Tituly sbírala v Itálii, Polsku nebo v Rusku, zahrála si v Číně a získala řadu individuálních ocenění. Helena Havelková se po roční misi a zkušenosti v beachvolejbale vrátila zpátky na palubovku, kde chce pomoci českému reprezentačnímu týmu na mistrovství Evropy. Přitom sama nevěděla, zda se do finálního výběru vůbec dostane. „První týdny bolely, brala jsem to den po dni. Nakonec jsem si to vydřela až do konce a těším se na turnaj,“ říká elitní evropská smečařka, která zatím nemá jasno, kde bude dále hrát na klubové úrovni. „Nabídky mám, chtěla bych ještě minimálně jednu sezonu.“

Jak hodnotíte přípravu na evropský šampionát?

Musím říct, že to docela uteklo, připojila jsem se k týmu 17. července. Měla jsem pouze jeden týden klasických tréninků a pak jsme hrály furt nějaké přípravné zápasy. Pro mě to byl skok do horké vody. Určitě to bylo potřeba, hrály jsme proti dobrým soupeřům, takže příprava na mistrovství Evropy byla pestrá a rychlá.“

Trenér Giannis Athanasopoulos tvrdil, že je potřeba dopilovat určité věci ještě před startem. Na co se tedy zaměřujete po utkáních s Bulharskem?

Už není moc čas se zabývat jednou konkrétní věcí, trenér to má nastavené tak, že chce po všech sto procent. Opravdu to vyžaduje na všech trénincích, nikdo nesmí jet jenom devadesát procent. A holky to absolutní nasazení plní. Nezaměřujeme se na jednu věc, chce týmovost a obětavost, za každým balonem se musí padat. Je to jeho styl. Je to fajn. I když je někdo unavený, tak z vás vymačká opravdu všechno.

Když jste ohlásila návrat k šestkovému volejbalu a k reprezentaci, tak jste skutečně měla pochybnosti o tom, zda se dostanete do finálního výběru?

Upřímně řečeno jsem se toho fakt bála, měla jsem z toho respekt. Jsem zkušená hráčka, nějaké roky volejbalu mám za sebou. Jenže se jednalo o roční pauzu, hlavně od palubovky. Bála jsem se těla, jak zareaguje, jak to půjde. S trenérem jsem se domluvila, že se připojím a uvidíme, a že budu v širší nominaci. Fakt jsem nevěděla, jak budu schopná hrát, bála jsem se zranění. Tělo dostalo hodně zabrat. Brala jsem to den po dni. Nakonec jsem si to vydřela až do konce a jsem tu.

Jak ten návrat na palubovku bolel?

V prvním týdnu bolelo úplně všechno. Bylo ale hezké vědět, že svaly máte a že bolí také po něčem jiném. Postupně si tělo zvykalo. Nejvíce jsem to ale cítila od kolen dolů. Holeně, achilovky, chodidla, prsty – to byly části, které dostávaly nejvíce zabrat. Takže první týden byla klasická svalovice, druhý týden to šlo a pak už to odeznívalo. Vždyť moje nohy si zvykly hrát bez bot.

Jak ještě probíhala adaptace na šestkový volejbal – nebyl problém s orientací v prostoru, kde bylo najednou více hráček než jste po celý rok byla zvyklá?

Především bojuji sama se sebou. Jsem zvyklá od sebe na top výkon, vím, co mám dělat do detailu dobře. Jsem puntičkář a přísná na sebe. Ale šlo to dobře, lépe než jsem čekala.

Popište ty rozdíly…

Tak ve zkratce řečeno – děláte ten samý sport, ale úplně jinak. Všechno je v určitých detailech jiné, když máte pohyby navnímané jiným způsobem, promítne se to pak ve všem. Buňky to ale umí, vědí, jak na to. Jen jsem je potřebovala obnovit.

Jaké to bylo po čase smečovat do dvojbloku nebo trojbloku?

Všeobecně to vnímám tak, že v šestkovém volejbale je trendem hrát hodně rychle. Prošla jsem si ve světě různými školami – kdysi se hrálo hlavně vysoko, teď je to o rychlosti. Třeba teď hrajeme rychlejší hru než jsem byla zvyklá od nahrávačky v Itálii.

A je dynamičtější beachvolejbal než šestkový volejbal?

Výrazně dynamičtější je šestkový volejbal. Už se to hraje tak, že jsou všichni rychlí, fyzicky zdatní. Ženy se snaží přibližovat chlapům, kde je to hodně o síle a dynamice. Beachvolejbal je samozřejmě také hodně rychlý a taktický.

A co bylo fyzicky náročnější – utkání v italské lize nebo na beachvolejbalovém turnaji v Ostravě?

Je to neporovnatelné. Každý má něco jiného.

Mohla vám zkušenost v beachvolejbale pomoci v něčem? Třeba právě v technice smeče, protože na písku se dostáváte do zakončení častěji než v šestkách…

Všechno beru jako zkušenost, je důležité růst také z detailů. Ale v šestkách mám svůj styl, který jsem si upravovala po angažmá v několika evropských ligách. Nedá se říci, že bych si nějaké technické prvky tahala z beache, jedná se opravdu o jiné sporty.

Jste raději v kolektivu, nebo vám vyhovovalo to, že jste měla v beachvolejbalu jednu spoluhráčku a trenéra?

Asi jak kdy. Na kolektiv jsem více zvyklá, byla jsem v něm dvacet let. Proto je mi to více vlastní. V beachi se samozřejmě přistupuje ke všemu individuálněji, což je logické. Pokud se někomu z dvojice něco stane, ten druhý nemůže hrát.

Jak vás přijaly spoluhráčky po návratu k šestkám?

Tak na pokoji jsem byla s Monikou Brancuskou, které je 17 let a v příštím roce bude maturovat. Nikdo tu není starší nad třicet let. Také když jsme hrály v rámci přípravných utkáních proti Bulharsku nebo Maďarsku, tak jsem tam u nich poznala maximálně jednu nebo dvě hráčky. Týmy jsou obměněné. Je to rozdíl. Já se ale snažím co nejvíce zapadnout a co nejméně vyčuhovat. Priorita je plnit trenérská zadání.“

Stíháte trendy mladých, kteří jsou neustále na sociálních sítích?

Tak stará nejsem, tohle zvládám také. To je v pohodě, to dám (směje se).

Slyšel jsem, že třeba na tiskové konferenci jste v tom byla aktivní, neustále jste fotila někoho…

Já mám k tomu přístup takový, že podle mě by byla škoda, kdyby nastupující holky neměly své vzory. A v dnešní době mladou generaci nejvíce oslovíte sociálními sítěmi. Nejsem sice žádný profesionál, ale snažím se tam fungovat, předávat různé věci mladším kolegyním. Když někam přijedete a nikdo neví, jak se jmenujete, i když máte spoustu titulů, tak je to smutné. Tím spíše, že nějaká tik tokerka, která volejbal ani pořádně nehraje, má 100 tisíc sledujících a je známější.

A ptají se vás na něco mladší kolegyně?

Každá na to, co potřebuje. Obědy večeře trávíme společně, nějaké otázky někdo přirozeně přidá. Cokoliv můžu, tak se snažím pomoct a předat, protože jsem byla už skoro všude.

V čem vidíte sílu této generace hráček?

Asi v té dřině, Giannisdává tréninkům opravdu sto procent. Ta týmovost jako taková, nejsou tady žádné individuální hráčky, které by vyčuhovaly a dávaly by sto bodů za zápas. Hlavně kolektiv, který spolu drží, vychází a dře. I když na ME neodjíždíme jako největší favoritky, tak ale můžeme potrápit kdekoho, když se bude hrát týmově.

Na jaké soupeřky se nejvíce těšíte?

Na Evropu jako takovou. Nevím, jestli budu mít možnost tento turnaj znovu hrát. Už jsem jich hrála asi osm. Čím jsem starší, tak si vážím každého dne, kdy mohu sportovat. A nemám favority, na koho se těším nebo netěším.

Jak to bude dál s vámi na klubové úrovni?

Zatím to beru jako v nároďáku, tedy den po dni. Nabídky mám, nic jsem nepodepsala. Nechtěla jsem nikomu nic podepsat, protože jsem nevěděla, na jakou úroveň se sama dostanu. Zatím budu v nároďáku a pak uvidím, co dál. Ale určitě bych chtěla ještě sezonu odehrát.

Má tenhle tým také na účast na olympijských hrách, protože to je váš sen si je zahrát?

Já jsem typ hráčky, že jsem stála na straně favoritů a na straně outsiderů. A vím, že když outsideři se nevzdávají a bojují, tak dokážou vyhrát. Papírově je to hrozně těžké, skoro nemožné, ale ve volejbale je možné leccos a uvidíme, čeho budeme schopní a jak se to bude vyvíjet.

 

Autor: Jiří Uhlíř