Trenérský notes 35. díl: Trenéři, rozumíte zraněným hráčům?

Dnešní díl trenérského notesu pojmeme trošku z jiného pohledu. Na výpovědi americké blokařky Jaimee Rindy si přiblížíme, jaké pocity zažívá zraněný sportovec a co se mu honí hlavou. Získáme tak možná trochu jiný pohled na zraněného hráče a zjistíme, že i on potřebuje naši pomoc.

 

Zranění nejsou nikdy příjemná! Zpravidla jsou fyzicky, mentálně i emocionálně vyčerpávající. Pro trenéry často bývá velmi těžké vědět, co zraněnému hráči říct nebo jak se k němu chovat. Pro hráče je důležité, aby se k němu trenér choval jako ke kterémukoliv jinému hráči a pomohl mu se začlenit tak, aby se cítil jako součást týmu. Trenéři i hráči chtějí, aby byli co nejdříve zpět na hřišti. O to více je ale pro ně důležité, aby se o ně trenér zajímal a věnoval jim kus svého srdce, a současně je ujistil o tom, že jim poskytne potřebný čas k tomu, aby se zcela uzdravili. Proto, aby se zraněný hráč cítil znovu zcela připraven zasáhnout do hry, je důležité, aby cítil důvěru a podporu trenéra.

Svoje pocity, které však zažívá asi každý zraněný sportovec, který má rád svoji hru, popsala Jaimee Rindy, bývalá blokařka Coe College, nyní trenérka. Šest věcí, které by ráda sdělila všem trenérům, kteří mají v týmu zraněnou hráčku nebo zraněného hráče, a uvědomili si, jak se hráč asi cítí, jak se k němu chovat či jak mu zkusit pomoc:

1 „To je v pohodě, za pár dní budu zpátky“

Myslela jsem si, že se přes noc uzdravím. Byla jsem v šoku, když kotník byl za pár dní mnohem horší. Přesvědčila jsem sama sebe, že si půjdu lehnout a vzbudím se a vše bude skoro úplně v pořádku. Byla jsem hrozně frustrovaná, když se to nestalo. Okamžitě jsem chtěla hned rehabilitovat co nejvíce to bude možné a byla jsem opravdu rozzlobená, když mě kondiční trenér musel brzdit. Myslela jsem si, že čím více budu rehabilitovat a cvičit, tím dříve se uzdravím. Ale každé zranění potřebuje určitý čas k uzdravení, který nemůžeme ničím urychlit.

2 „Můj trenér i moje spoluhráčky jsou na mě naštvaní“

Ta myšlenka se mi neustále honila hlavou, především v prvních dnech po zranění, částečně to bylo i tím, že jsem se zranila na začátku sezóny. Přesto, že trenér, spoluhráčky i já víme, že zranění kotníku jsou ve volejbalu běžná, tak jsem neustále měla pocit, že jsem je všechny zklamala. Samozřejmě, že to nebyla pravda a mnohokrát mi to řekli. Ale stále jsem se nemohla vyrovnat s pocitem, že jsem udělala něco špatně. Moje uvažování bylo zamlženo frustrací z toho, že jsem byla nucená sedět na lavičce a dívat se místo toho, abych hrála. Pro trenéry je důležité, aby hráčům co nejdříve řekli, že víte, že jsou zranění a že je pro ně lepší se zcela uzdravit, než se nutit do rizika a riskovat další zranění.

3 „Cítím se jako bych už nikdy nic nemohla dělat“

Jednou z nejvíce frustrujících věcí na zranění je pocit, že nemůžu vůbec nic dělat. Nikdy předtím jsem si nevšimla, ale je mnoho pohybů a aktivit, ke kterým potřebuje kotník. Ve volejbalu toho není mnoho, co můžete dělat jenom jednou nohou nebo rukou. Bylo neuvěřitelně frustrující, jak moc bych chtěla něco dělat, ale prostě jsem nemohla. Připadala jsem si naprosto zbytečná. A ten pocit se ještě zvětšil, když jsem seděla na našem prvním turnaji.

Naštěstí byla spousta jiných věcí, které jsem mohla dělat a pomoci tak týmu. Stále jsem nacházela spoustu věcí, jak být začleněna k týmu a jak jim pomáhat při tréninku. Bylo pro mě mnohem jednodušší, když jsem zjistila, že se můžu s trenérem dohodnout na věcech, se kterými mu můžu pomoci v tréninku.

4 „Nikdy to nebude stejné jako to bývalo“

Krátce poté, co jsem si uvědomila, že se na hřiště za pár dní nevrátím, tak moje mysl přeskočila do druhého extrému. Čím déle jsem byla zraněná, tím více jsem si začínala myslet, že budu zraněná už pořád. Otok a modřiny se zvětšovaly třetí a čtvrtý den, což mě vedlo k pocitu, že se zranění spíše horší než lepší (což tak vlastně není, protože modřiny se objevují při léčebném procesu). V určitou chvíli jsem cítila jako by rehabilitace už dále nepomáhala a že se zranění nezlepšuje stejným tempem. Byla to však jen frustrace a emoční vyčerpání. Nakonec jsem se znovu vrátila na palubovku hrála jako dříve, ale před tím na mě udeřil další nepříjemný pocit.

5 „Potřebuji získat zpět moji sebedůvěru“

Můj první pokus o výskok po zranění byl hrozný. Některá cvičení byla fyzicky příliš bolestivá, u jiných jsem zase měla psychický blok. Bála jsem se normálně vyskočit a přenést celou svojí váhu na zranění kotník, což samozřejmě znamenalo, že jsem většinu váhy přenesla na zdravou nohu. A to pro volejbal není dobré. První den, kdy jsem zkoušela skákat, jsem byla strašně zklamaná z výsledků a naštvaná, že se nemůžu dostat přes psychický blok. Ale další dny jsem to zkoušela znovu. A bylo to lepší a lepší. A to mi dodávalo důvěru. Potřebovala jsem cítit vzrušení být znovu na kurtu.

6 „Vážně mi chybělo hraní“

V obecné rovině bylo moje zranění opravdu malé. Byla jsem mimo jenom dva týdny, i když jsem se cítila, jako by to bylo mnohem déle. I z toho důvodu, že se to stalo na začátku přípravy. Ale bylo to poprvé, když jsem skutečně nemohla hrát a uvědomila jsem si, jak hraní skutečně miluju. Mohu si tak jenom představit, jak silný pocit to musí být u dlouhodobých zranění. Nemám ráda zranění, ale díky němu jsem si uvědomila, jak jsem šťastná, že jsem měla příležitost sportovat po tak dlouhou dobu, a měla bych být vděčná za čas, kdy jsem hrála volejbal závodně.

 

A nakonec: Nezapomeňte, že volejbal je především hra. Doufejme, že zábava a úsměv nás budou provázet na cestě k vyhranému mistrovskému utkání.

Autor: Ing. Ondřej Foltýn

Zdroj: Jaimee Rindy, www.theartofcoachingvolleyball.com