MEGA - dvojrozhovor s Markétou Nausch Slukovou a Barborou Hermannovou!!!

Tak vysoko český beachvolejbalový pár nikdy nebyl, Markéta s Bárou „okupují“ čtvrté místo na světovém žebříčku v beachvolejbalu. O tom, ale i o trenérovi Simonu Nauschovi, mentální přípravě a kalendáři turnajů jsme se společně bavili v unikátním dvojrozhovoru.

Markéto, Báro, jste 4. na světě v beachvolejbalu. Co to pro vás znamená?

Maki: "Já na to mám dva odlišné pohledy. Na jednu stranu to vnímám jako super výsledek a velikou motivaci. Myslím si, že být v TOP 5 světového žebříčku je prostě obrovský úspěch, nejen pro náš tým, ale i pro český beachvolejbal a obecně pro naši zemi. Před deseti lety by asi nikdo neodhadoval, že bude mít Česká republika dva beachvolejbalové týmy v TOP 10, proto jsem za nás hrozně pyšná a jsem ráda, že se zúročila a zohlednila naše dlouhodobá práce."

A co ten druhý pohled?

Maki: "Na druhou stranu, já žebříčky obecně vnímám spíš jako čísla, výsledná čísla, co jsou v nějakém seznamu a každý týden se tahle čísla mění. Je to stejné jako v tenise, kde můžeš být každý týden na žebříčku úplně někde jinde. Naše práce není o tom, kolikáté jsme v žebříčku, že teď jsme čtvrté, tak za měsíc chceme být druhé a když nebudeme, tak chybí progres a je to špatně. Takže ano, jsem moc ráda, že jsme se takhle vysoko dostaly a doufám, že se v té TOP 10 budeme pohybovat dlouhodobě, protože tam si myslím, že i patříme. Na druhou stranu se k tomu zkrátka neupínáme, je to žebříček a hrozně se mění."

I tak vypadá dobře, že jste nejvýše, co kdy český beachvolejbalový pár byl. V čem mohla nastat ta změna? Jak Markéta řekla, před deseti lety by tohle nikdo neočekával a najednou máme dva beachvolejbalové páry v TOP 8.

Bára: "To je těžká otázka, podle mne se beachvolejbal neustále vyvíjí a 10 let je dlouhá doba na to, aby se něco stalo. Již v minulosti jsme měli jako ČR na světovce týmy, které se snažily dělat beachvolejbal profesionálně celoročně, ale tehdy byl ještě u nás plážový volejbal v plenkách. Výsledky byly, ale nedostatečně zajímavé, aby se dostaly na přední stránky novin a časopisů. Sponzoři se pochopitelně i z tohoto důvodu taky moc nechytali. Peněz se v našem odvětví bylo taky méně a tak se beach dělal v hodně případech napůl s šestkovým volejbalem. Je to totiž takový začarovaný kruh – sponzoři nebudou, pokud nebudou výsledky, výsledky nebudou, pokud nebudou odehrané turnaje, turnaje nebudou odehrány, pokud nebudou peníze. To je potom těžké něco většího rozjet. Když budu upřímná, tak beach se u nás rozjel směrem nahoru až se skvělými výsledky Markéty s Kristýnou v letech 2012 a 2013. Do té doby málokdo ví o medailích z MS nebo ME, které se povedly vyhrát už před dvaceti lety."

Jak je ale možné, že se neočekávaná národnost dostala do světového popředí?

Bára: "Myslím, že je to z veliké části Simonova zásluha. Je to chytrý a cílevědomý člověk, který se před deseti lety dostal k trénování a byla to ta nejlepší věc, co se českému beachi přihodila. Ve své kariéře jsem nepoznala takhle soustředného trenéra s obrovskou chutí dostat hráče co nejblíže ke svému potenciálu. Má chuť zlepšovat celý beachvolejbalový styl."

Jestli tedy progres českého beachvolejbalu přišel se Simonem, v čem se jeho přístup liší od ostatních trenérů?

Bára: "Možná je to na jednu stranu smutné, že tu nejsou takoví trenéři, kteří by měli tak otevřený trenérský přístup, na druhou stranu, pro Simona je to životní styl, dává tomu úplně všechno a je to asi i pro něj dost náročná práce. Není to beachvolejbalový trenér, který si odtrénuje svoje hodiny s týmem a hotovo. Pro něj je to celý život. Vše, co dělá, si s beachvolejbalem spojuje, neustále se vzdělává a to je pro trenéra veliký benefit, když se dokáže i trenér posouvat a modernizovat. Má své mentory a lidi, kterým věří a s kterými často a dlouho komunikuje o různých hracích i trénovacích trendech, zkouší zjistit, co bychom příště mohli udělat líp nebo jinak, efektivněji. Je pro něj důležité, aby měl i nějakou zpětnou vazbu, musí fungovat komunikace mezi sportovci a trenérem a jak znám Simona, tak to dělá celou svoji kariéru. Proto je z velké části i jeho zásluha, že je na tom Česká republika v tom rankingu takto, dva týmy v TOP 10."

Je tedy možné, že má Simon zásluhu i na výstupu druhého českého TOP 10 páru, neboť roky trénoval i Kristýnu?

Bára: "Kristýna se pod jeho vedením určitě zlepšila. Vždyť kolikáté jste, Maki, tenkrát byly, jak jste pak po trénování se Simonem vyskočily?"

Maki: "Asi z 56. místa na 11., byly jsme dokonce „FIVB skokanky roku“, takový tam byl posun."

Přitom je to opravdu zvláštní, to složení národů, které „okupují“ ta nejlepší místa na žebříčku, se za těch 10 let příliš nezměnilo, přibyla tam jen jedna země, Česká republika. Jinak je to stále stejné, dominují týmy z Brazílie, USA, Německa, Švýcarska nebo Kanady. Stojí tedy za vzestupem zahraniční trenéři? Všechny tři nejlepší týmy, tedy mimo vás i Kristýnu s Míšou Kvapilovou a Ondru Perušiče s Davidem Schweinerem, trénují zahraniční trenéři.

Maki: "Asi na tom něco pravdy bude, ale třeba by se to stalo, i kdyby nás tehdy Simon nezačal trénovat. To se teď už těžko takhle zpětně odhaduje. Ale třeba Míša s Kristýnou měly zatím své největší úspěchy loni pod českou trenérkou Lenkou Háječkovou. Andrea Tomatis (současný trenér zbylých dvou zmíněných párů) měl do loňska na starosti pouze kluky. Lenka je ale určitě spíš výjimka, že měla s českým top týmem úspěšnou trenérskou kariéru. Je možné, že českým trenérům zkrátka chybí takový světový přístup a náhled. Podle mě tu ale pár trenérů je, kteří by ten potenciál měli, ale potřebují světové zkušenosti a ty se těžko sbírají. Andrea i Simon určitě přinesli inovace, světovost, snaží se to aplikovat na česku hráčskou mentalitu. Společně ty naše herní kvality a mezinárodní vedení a nápady nás vyšouply takto nahoru. Ale jak Simon říkává, běžecké boty dobré, ale my jsme ty, kdo v nich běhá. Takže těžko by byl úspěšný bez nás a naopak."

Když už jsme se takto vrátili o deset let zpět do minulosti, pojďme zauvažovat nad budoucností. Jak naopak vy vidíte český beach za deset let?

Bára: "Po olympiádě v Londýně jsme zaznamenaly veliký nárůst beachvolejbalových nováčků i všeobecného zájmu o beachvolejbal. Od té doby ta kvalita a známost plážového volejbalu stále roste. Co slýchávám, tak je zájemců čím dál více, což je skvělá přidaná hodnota k tomu, že jsou výsledky. Potřebujeme následníky a ty snad najdeme v těch mladých sportovních duších a to znamená budoucnost."

Změnil se pro tu budoucnost i systém?

Bára: "Určitě, před těmi deseti lety asi nebyly takové systémy pro mládež, jako dnes. Já doufám, že ty naše výsledky a úspěchy, kterých český beach dosahuje, přivedou ještě více lidí a z našeho sportu se stane jeden z větších sportů v České republice, ale to je dlouhá cesta. Navíc začíná být beachvolejbal i více podporován ze strany Českého volejbalového svazu, přichází do něj více peněz, což vidím jako pozitivní změnu. Pokud ten postup vydrží, budou mít budoucí beachvolejbalisté lepší podmínky pro volejbalový růst."

Vidíte v českých mládežnických týmech nějaké naděje pro dospělý beachvolejbal?

Maki: "Protože tady na české scéně moc nehrajeme, tak se to nedá říct, nerada bych na někoho zapomněla nebo někomu křivdila, moc je neznám. Já obecně si myslím, že ten přechod z juniorské části do úrovně dospělých je hrozně důležitý."

Předpokládám, že lehký krok to není.

Maki: "Je to hrozný mazec, vyžaduje to spoustu energie, spoustu finančních prostředků, trpělivosti a velikou kvalitu, aby se tam vůbec člověk dostal, natož dlouhodobě vydržel. Hrozně bych si přála, aby se to někomu tady povedlo. Jako národ k tomu máme skvěle našlápnuto. Jak Bára říkala, od toho roku 2012 se to rozjelo fantasticky vzhůru, takže by byla hrozná škoda, kdyby po nás bylo ticho po pěšině. Ale sama vím, jak je to náročné, ale to hráč pozná, až když si to zkusí na vlastní kůži. Jsem zvědavá. Myslím, že bychom si to všichni zasloužili, aby se ta vysoká úroveň udržela, našlápnuto máme celkem dobře."

Jedna zajímavá statistika mi ukázala, že se každý rok opravdu zlepšujete. Ale v opravdu bizarním ohledu – v nejhorších výsledcích sezony. V roce 2015, kdy jste spolu začínaly, jste dvakrát skončily až 33.

Bára: "Což se dalo očekávat (směje se)."

Ano, to dalo. V dalším roce nejhůře několikrát 17., loni už jen 9. a letos jste vždy v TOP 5! Takže progres, minimalizace výpadků, je vidět. Na druhou stranu vám chybí nějaké větší číslo vyhraných turnajů.

Maki: "To je logicky způsobené silnou konkurencí. Simon použil jednou metaforu, kterou teď mohu aplikovat přesně na tohle. Představ si žebříček, ten postup, vývoj, jako horu. U úpatí té hory, řekněme ta 25. a 33. místa na začátku, tak bylo to území, kde je všude zeleno, všechno krásné, menší boj, žádný strach z pádu. Takhle se pořád posouváš výš a výš k vrcholu, stoupáš v žebříčku a najednou se začne odpouštět méně chyb, je to krušnější. A teď už se pohybujeme u vrcholu ledovce, kde se chyby, nekoncentrace a výpadky ve výkonosti už neodpouští. A v tom je asi ten největší rozdíl. Boje o postupy z kvalifikací a boje o TOP 5 umístění na nejvyšších světovkách, to je úplně jiný příběh."

Jak nejlépe se dá na špičce udržet?

Maki: "Je potřeba hlavně dlouhodobá stabilita ve výkonech. Jeden „úlet“ do TOP 10 a pak čtyři 25. nebo 33. místa vám hlavní soutěž nezaručí a z kvalifikace se pak výrazně hůř útočí na medaile. Na světovce teď není tým, který by měl každý turnaj jistotu medaile. Bývaly to třeba Brazilky Larissa s Julianou, nebo Američanky Kerri Walsh Jennings a Místy May-Treanor, ale teď je to vyrovnanější. Například Američanky April Ross a Alexandra Klineman, co vyhrály v lednu v Haagu, skončily teď na Floridě poslední. Možná tak Laura s Kirou (Laura Ludwig a Kira Walkenhorst, německá beachvolejbalová dvojice), těm se podařilo se loni vždy připravit na nejdůležitější turnaje sezóny, ale jinak se to hrozně točí."

Vy se necítíte být takovým týmem?

Maki: "Ukázaly jsme, že umíme hrát o medaile a už jsme jich i pár přivezly, ale ani my nejsme tím týmem, který by měl každý týden jistou účast na podiu. Bylo by hloupé si slibovat a navenek se tvářit, že ačkoliv máme teď tu tendenci stoupající, že to bude pokračovat. Jsme sice zřejmě výborné hráčky, ale ne až takové hvězdy."

Jaký faktor je tedy potřeba k tomu, aby se tým na špičce udržel, co vám chybí?

Maki: "Myslím, že už se teď skoro rok a půl na špičce držíme, od srpna 2016 máme jen TOP 10 výsledky, ale jestli máš na mysli to, aby jsme měli každý týden medaili, tak vlastně nevím. Asi nám k tomu chybí i ty fyzické předpoklady. Ať se nám to líbí nebo ne, tak ty parametry ideálního blokaře v ženském beachvolejbale jsou kolem metr devadesát, devadesát pět, polařka alespoň metr osmdesát. A to je hrozný rozdíl. My s Bárou jsme obě 180 cm vysoké a na bloku se střídáme, tak jsme pořád malým týmem."

S Kristýnou jste byly tedy ještě menším.

Maki: "Přijde mi to až vtipné. Kristýna má teď vyšší blokařku a já mám Báru, která je stejně vysoká jako já a malými týmy v porovnání s ostatními stále zůstáváme. Byl by obrovský bonus mít někoho, kdo je metr devadesát pět. Navíc pak hráčky jako Talita s Larissou, Kira s Laurou, Kerri a Misty, ty se narodí jednou za generaci. Jsou unikátní, fyzicky i technicky. Opravdu nevím, co bychom musely změnit, abychom se posunuly na takový level dominance. Dalších 8 milionů v rozpočtu? Trojnásobný trenérský štáb? 20 hodin tréninku týdně navíc? Nebo nás tahat za ruce, abychom nabraly centimetry? Samotnou by mne to zajímalo. Navíc, kdyby na to byl nějaký zaručený recept, tak by ho už nějaká ze silných národností či federací odhalila a aplikovala."

Bára: "Když se podíváš na ty výsledky z turnajů, tak se to na bedně točí jako na kolovrátku. Je takových 10 až 15 týmů, které by se s medailí na krku mohly objevit a dost to záleží na rozpoložení týmu v tom konkrétním týdnu. Jak se to všechno sejde, mentální i fyzická stránka dohromady. Ideál by byl, kdyby to bylo každý týden stejný, ale to prostě nejde."

Simon mi prozradil, že jste se v posledních měsících hodně věnovaly té mentální přípravě. Dá se tímto způsobem vyladit nálada nebo i forma na potřebné turnaje?

Bára: "Je to hodně práce, ale dá se to. Není to jenom nějaké povídání si s mentální trenérkou, je to i o upřímném se otevření, člověk musí jít do i nepříjemných zákoutí duše. Musíme o nich otevřeně mluvit a zkoumat je, abychom s tím mohly dál zacházet a vyvarovat se negativním a stresovým momentům na hřišti, které nás pak stahují dolů. Nejde se tomu úplně vyvarovat, takže v tu danou chvíli s tím musíme umět pracovat. Snažit se naladit na ten ideální stav co nejčastěji."

Maki: "Obecně, něco se asi dá naplánovat, ale pořád tam bude minimálně 30 procent tvořit ta náhodná část, faktory, jako třeba počasí, zranění, nemoc, výkon soupeře, cokoliv. Věci, co prostě nevymyslíš."

Bára: "Zkrátka nevyhrávají pořád ti nejlepší na světě, ale ti, kteří jsou v ten daný moment lepší."

Z toho mi připadá, že už podle prvních balonů v zápase poznám, jak je na tom který tým mentálně. Americká tenistka Serena Williams o svém sportu jednou prohlásila: „Zápas vyhraješ nebo prohraješ už předtím, než vůbec vlezeš na kurt.“ Platí tohle i pro beachvolejbal?

Bára: "Myšlenky jsou hrozně silné, a je fakt, že to, co si před zápasem myslíme, nás ač pozitivně či negativně ovlivňuje. První míče v zápasu jsou nejlepší na zjištění rozpoložení jak sebe samotné, tak i protihráček na druhé straně. S vývojem zápasu se nálada může otočit o 180 stupňů."

Maki: "Beachvolejbal je ve výsledku krásný sport, můžete dominovat v prvním setu, vyhrát 21:13 a pak najednou prohraješ druhý 15:21 a ani nevíš jak. Vyhrává pak ten, kdo si se situací lépe poradí a chytne to rozhodující momentum."

Když jste v zápase, kdy se prostě nedaří, jaké jsou vaše metody, abyste toto dostaly z hlavy?

Maki: "No tak jedna věc je, co bychom měly udělat (směje se). A pak taky následně co uděláme, když se nám to podaří nebo naopak, když se nám to nepodaří."

Bára: "Jsou rozdílné typy hráčů. Někteří třeba dokážou hrát s tím, že to dusí v sobě a nějaké upouštění páry, gestikulace a řvaní je může vyvést z míry, že už se nedokážou soustředit na hru. Pak jsou naopak hráči, kteří potřebují nějaké nabuzení, podporu a hlasité oslavení získaného bodu, aby se vyhoupli nahoru, jako třeba já. A přitom když se mi nedaří, tak se uzavírám a dusím to v sobě. Snažím se to pak předat do míče, vybouchat se, ale když to pak nepřináší body, tak ty psychické nálady jdou hlouběji. Zjistila jsem, že mi v takové situaci opravdu pomůže, když si po vítězném balonu zařvu, když si připomenu, že to jde, že na to máme."

Maki: "Přesně tak, k řešení takových problémů je nejdůležitější znát sám sebe. Dokud sám svým emocím nerozumíš, emočním stádiím, tak nemůžeš nic předvídat. Někde to vždycky musí začít. Já to třeba mám tak, že když se do takového psychického stavu dostanu, tak už je hrozně těžká ta cesta zpátky. Jakmile už jsi ve fázi, kdy netrefíš hřiště ani když tam nikdo není, tak to už je stav, kdy už je těžké se stavem něco udělat, na to je ten zápas hrozně krátký. Takže já bych spíš řešila prevenci takového stavu a na to se musíš umět znát, detailně, znát svoje preference a v tomhle je každý jiný."

Tohle je tedy část, které se ve své přípravě věnujete nejvíce?

Maki: "Přesně tak, ta prevence a snaha takovým situacím předcházet."

 

Letos máte sezonu rozkouskovanou na tři části. Halovou, to byl Haag a Pelhřimov, pak Major na Floridě, pak najednou dlouhá pauza a sezona vám začne až někdy v dubnu. Jak u vás probíhá nějaká periodizace, takové termíny musí být dost nešikovné, ne?

Maki: "Vloni a předloni jsme to měly v uvozovkách ještě horší, neboť tam byl na podzim domácí turnaj v Pelhřimově. Takže v té olympijské sezoně jsme třeba hrály všechny turnaje na podzim, pak v únoru odletěly na turnaje do Brazílie a hrály a hrály, až do nějakého září. Ale to bylo v době, kdy jsme měly ten „hype“ té novoty, navíc s happy endem, takže si to člověk tolik neuvědomoval, jak náročné to po všech stránkách bylo. O rok později to bylo podobné, na podzim Pelhřimov a pak zase turnaje už od února. A já osobně cítím, že čím jsem starší, tím víc jsem z té sezony unavená, když tu sezonu jedeš naplno někdy od ledna a neudělá se tam nikde nějaká pauza. Připravuješ se na turnaje, pak jedeš na nějaký kemp, pak na turnaj, pak zase na kemp, pak se rozjede sezona a najednou je srpen a přijdou všechny vrcholy jako Mistrovství světa, Evropy, České republiky a podobně a zjišťuješ, že už jedeš asi osmý měsíc naplno. Každý to má asi jinak, ale já čím asi budu starší a jestli budu chtít hrát, tak se začne ozývat, že mne všechno bolí, už je to mentální boj, v dobách, kdy by to mělo gradovat. Takže se z toho snažíme poučit a ačkoliv je periodizace na Simonovi, tak se rozhodně budeme snažit mít pauzy i období, kdy pojedeme na maximum. Nejde udržet formu celých osm měsíců, a ty útlumy chceme načasovat tak, že v nich budeme mít ten odpočinek."

Které akce pro vás tedy budou ty, na které chcete mít top formu a jak kvůli nim budete ten kalendář upravovat?

Bára: "Máme za sebou tu první část sezony, od které se chceme odrazit. Teď tam máme pauzu ještě asi pěti týdnů, než budeme hrát další turnaje. To je pro nás taková mini příprava, což je pro nás asi i výhodou, protože v tom nacpaném kalendáři se toho už moc natrénovat nedá. Jelikož se soustředíme na ty největší turnaje, tak máme tři hlavní cíle. Prvním je domácí turnaj v Ostravě, druhým je Mistrovství Evropy v Nizozemsku a na závěr sezony World Tour Finals v Hamburku, kam bychom se rády kvalifikovaly, což by nám potvrdilo celosezónní formu. K těmhle turnajům bude Simon se všemi lidmi v našem týmu diskutovat naši přípravu i kalendář, aby mohla naše forma gradovat přesně na těchto akcích."

Vaším plánem je objíždět 4* a 5*hvězdičkové turnaje, ale když se podívám na kalendář, tak od turnaje v Ostravě až po World Tour Finals je to 9 týdnů a 9 turnajů v řadě, kdy se hrají samé turnaje té nejvyšší kategorie plus zmiňované Mistrovství Evropy uprostřed. To asi nepůjde, hrát 9 turnajů v kuse.

Maki: "To opravdu nepůjde. Simon má na tohle naštěstí dobré oko a většinou už má předem vytipované turnaje, na které nás nepošle. Můžeme zahrát 3 turnaje v řadě, ale určitě ne devět. Takže třeba Tokio asi nepojedeme, jednak je to náročné na cestování, ale je to hned po Evropě, takže tak. Ale samozřejmě strašně záleží na tom, jak se ta sezona bude vyvíjet. Pak si prostě celý tým sedneme a řešíme, jak a co udělat, kam jet a kam ne."

Simon mimo jiné prozradil, že vynecháte i dubnový turnaj v Číně, takže vaše sezona začne až v květnu dalším turnajem v Americe.

Bára: "My už tu sezonu začaly, to že teď máme dlouhou pauza, tak to prostě je, bereme si do ní poznatky z těch prvních turnajů a děláme na tom, abychom na nich do té druhé části stihly zapracovat."

Maki: "Určitě ten kalendář není ideální, myslím si, že nejhorší je to načasování Floridy. Zjistila jsem, že se tam ale kvůli želvám na pláži nemůže hrát později. Asi tam jsou i jiné faktory, ale i kdyby to bylo o měsíc později, tak nám to všem pomůže. Ale tím, že je to 5*hvězda a že je jich tak málo, tak si nikdo netroufne tam nejet a začala sezona."

Od nového roku platí nový systém nasazování do turnajů, kde se, zjednodušeně, místo 6 nejlepších výsledků počítají jen 4 pro nasazení do turnaje. Může vám to pomoci?

Maki: "Tenhle systém klade hodně důraz na stabilní výkony. Pokud ho máš, tak ti ta změna může být celkem jedno. Problém nastane, když se ti třeba dva tři turnaje nevydaří a rázem v nasazení spadneš níž a chytneš hned na start silnější soupeře. Podle mne je tenhle systém trochu brutálnější, hrozně zamíchá s pořadím.  Takže jistě, když tu konzistenci udržíme v nějaké rozumné výši, tak se nás to moc nedotkne, ale mezi těmi silnými národy to bude ostré. Země, jako jsou USA, Brazílie, Německo, tam je to kvůli kvótám boj o místo v hlavní soutěži, nikdo nechce spadnout do kvaldy a hrát country-quoty. Tyhle týmy si pak nemohou dovolit vynechat turnaj, musí jezdit všechno. Protože když tam jiný tým z jejich země uspěje, tak jim to hodí nůž na krk."

Já vám oběma děkuji za rozhovor a přeji vám hodně štěstí do zbytku sezony 2018.

Autor: Petr Sixta, foto: Sport Invest, idnes.cz