11.7.2018

Červencoví jubilanti roku 2018 z řad osobností ČVS

V druhém letním měsíci nabízíme ohlédnutí za trojicí bývalých reprezentantů ČSSR (dvou mužů, jedné ženy) a dvojicí reprezentačních trenérů, z nichž ten starší nás opustil již před dlouhými 36 roky. Oba vedli v roce 1968 reprezentační výběry ČSSR na olympiádě v Mexiku, žijící z nich v roli asistenta trenéra s podílem na zisku bronzových medailí mužů a o dva roky dříve zlatých medailích na pražském Mistrovství světa. Trenér zesnulý dovedl naše ženy v pozici prvního trenéra k titulům Mistryň Evropy 1955, k 4. místu na MS 1956 a 6. místu na OH 1968. Čtveřici žijících jubilantů přejeme do dalších let co nejpevnější zdraví, životní pohodu a co nejvíce radosti při stávajících aktivitách, kterými volejbal ve svém životě nahrazují.

logo

Milan Šlambor65 let Ing. Milana Šlambora

(*9. 7. 1953)

extraligového nahrávače Dukly Liberec (mistra republiky 1973), Chemičky Ústí n. Labem a hrajícího trenéra italského Udine, reprezentanta a olympionika ČSSR s dvojicí 5. míst na OH 1976 a MS 1978 a trojicí 6. míst na ME 1975, 1977 a 1979. V letech 1991-2001 funkcionáře České asociace beachvolejbalu - člena Rady a výkonného výboru ABV.

Úvodem je třeba uvést, že dále uváděné informace byly čerpány z dotazníku ČVS, který v roce 2002 obdržely významné volejbalové osobnosti s prosbou o vyplnění a navrácení. Jednalo se o jeden z neuskutečněných pokusů o vydání Zlaté knihy volejbalu a podklady k její tvorbě. Ze setkání jubilantů 1. 6. 2018 se Milan omluvil a na žádost o doplnění chybějících dat pro tuto vizitku bohužel nereagoval.

Rodák z Hradce Králové s mládím prožitým v Jablonci n. Nisou, kde v 15 letech zahájil svou volejbalovou kariéru v týmech mladších a starších dorostenců Bižuterie Jablonec. V roce 1972 narukoval na vojnu a dostal se do Dukly Liberec, se kterou pod vedením Karla Pauluse absolvoval dvě extraligové sezony se ziskem mistrovského titulu v roce 1973 a 3. místem v roce 1974. Následovalo angažmá v Chemičce Ústí n. Labem v letech 1974-82 s nejlepším 3. místem v roce 1980 (trenéři: Václav Hajný, hrající Vladimír Petlák a Miroslav Hudeček). V roce 1982 získal angažmá v italském Udine, kde působil 3 sezony v roli hrajícího trenéra. V roce 1985 se vrátil do Chemičky, které pomohl k postupu z 1. NL zpět do nejvyšší soutěže v roce 1987. Do roku 1989 byl hrajícím asistentem trenérů Hudečka a Hajného a poslední dvě sezony 1989/91 hrajícím prvním trenérem. Dodejme, že v sezoně 1989/90 družstvo skončilo v EXL na posledním 10. místě se sestupem do NL a návratem v sezoně následující, ve které jubilant ve věku 38 let ukončil 14 sezon trvající angažmá v Chemičce v roli hráče a hrajícího trenéra.

Reprezentační dres oblékal v letech 1975-80 a v dotazníku uvedl 166 oficiálních startů za ČSSR. Jejich premiérou se stala účast a 5. místo na ME 1975 v Jugoslávii, následovalo 5. místo na OH 1976 v Montrealu, 6. místo na ME 1977 ve Finsku, 5. místo na MS 1978 v Itálii a 6. místo na ME 1979 ve Francii – to vše pod vedením Petra Kopa. V době vysokoškolského studia byl také členem akademického výběru ČSSR se startem a stříbrnou medailí z Letní světové univerziády v Sofii 1977 (trenér P. Kop, účast na LSU byla součástí přípravy na ME 1977) a v roce 1981 si zahrál na mezinárodním turnaji akademiků v Praze o Pohár 17. listopadu (2. místo, trenér Marcel Staša). Dodejme, že Milan s výškou 190 cm hrál v klubech i v reprezentaci na postu nahrávače.

Po ukončení kariéry v šestkovém volejbalu v roce 1991 se začal věnovat plážovému volejbalu v roli funkcionáře a 10 let působil ve vrcholných orgánech Československé a od roku 1993 České asociace beachvolejbalu jako člen Rady a Výkonného výboru ABV. V roce 1995 byl promotorem BV areálu v Doksech a vrchním organizátorem jednoho z 5 turnajů ME, na kterém náš pár Džavoronok - Fikar vybojoval stříbrné medaile. V roce 1997 zastupoval Českou ABV na zasedání Světové rady BV v Lausanne.

Portrét v záhlaví je z jeho působení v Chemičce Ústí a ohlédnutí za jubilantovou volejbalovou dráhou doplňujeme dvojicí historických fotografií. Největší úspěch v domácí extralize připomíná snímek mistrovské Dukly Liberec z roku 1973. V horní řadě zleva Vykydal, Potáč, L. Šimek, Peksa a Mocňák, uprostřed zleva Šlambor, Šisler, Lenert a Kosař, dole zleva druhý trenér Josef Smolka st., Petlák, L. Zajíček, Tomáš a první trenér Karel Paulus.

Působení v Chemičce Ústí připomíná druhý snímek ze sezony 1978/79. Zleva stojí Šlambor, vedoucí družstva P. Jarolímek, Tvrdík, Bárta, Habr, L. Šimek, Pick a hrající trenér Vladimír Petlák, v podřepu zleva Eisner, Krebs, Rubáček, Humplík, Hudeček ml., Babij a Šídlo.


Jiří VojíkJiří Vojík60 let Jiřího Vojíka

(*11. 7. 1958)

hráče Slavie PF Plzeň, VŠ Praha, Dukly Kolín, italského Brondi Asti a rakouského Unionu Enns, reprezentanta ČSSR s 6. místem na ME 1979 a 4. místem na ME 1981, v letech 1996-98 a 2002-04 asistenta trenérů mužské reprezentace ČR, extraligového trenéra mužů Vavexu Příbram, žen Slavie Praha a mužů Aera Odolen Voda.

Plzeňský rodák a spolu se starším bratrem Janem Vojíkem (*1957, †2014) odchovanec mládežnických celků Slavie PF Plzeň, kde začínal v roce 1971 v družstvu žáků a končil v roce 1978 v družstvu mužů. V roce 1977 se stal pod vedením otce Josefa Vojíka juniorským přeborníkem ČSR a vicemistrem ČSSR. Následovalo angažmá v extraligovém celku VŠ Praha, kam jej v roce 1978 v roli trenéra doprovodil jeho otec a tým vedl do roku 1982. Za pražské vysokoškoláky hrál „Chorche“ (jak zní jeho volejbalová přezdívka) v letech 1978-89 s dvouletým přerušením při plnění vojenských povinností v Dukle Kolín v letech 1984-86 po nedokončeném studiu na FTVS UK. Volejbalisté VŠ Praha patřili v letech 1978-84 mezi elitu domácí extraligy s dvojicí titulů vicemistra v letech 1981 a 1983, dvojicí 3. míst v letech 1979 a 1982 a 4. místem v roce 1984. Po Josefu Vojíkovi družstvo vedli Josef Kozák a Marcel Staša. Na vojně v Kolíně startoval v 1. NL v roli hrajícího asistenta trenéra Josefa Plašila. Po vojně se vrátil do VŠ Praha, v roce 1987 zažil sestup do 1. NL, návrat v roce 1988 a 6. místo v EXL v roce 1989 pod vedením střídajících se trenérů Jana Sýkory, Evžena Kroba a Václava Mareše. Následovalo tříleté angažmá v italském Brondi Asti, za které hrál v letech 1989-92 druhou nejvyšší soutěž (sérii A2) a v roce 1990 byl spolu s Rusem Zajtsevem a Švédem Tholzem zařazen do trojice nejlepších zahraničních hráčů. V letech 1992-2004 byl hráčem, hrajícím trenérem a trenérem Unionu Enns s účastí v nejvyšší rakouské superlize s jedním titulem vicemistra.

V závěru hráčské kariéry startoval spolu s dalšími spoluhráči VŠ Praha pod názvem Rio Botičo na prvních ročnících Antukové ligy (oficiálně Mistrovství ČR na antuce) s premiérou v roce 1992 ve Vranově n. Dyjí, v roce 1994 s 3. místem v Českých Budějovicích a osobním ohodnocením cenou „Srdce a umu“, udělovanou nejlepších hráčům této unikátní soutěže s účastí v té době našich nejlepších hráčů včetně „legionářů“ se zahraničním angažmá. Dodejme, že s výškou 201 cm byl Jirka univerzálním hráčem - v dorostu nahrávačem, v mužích uznávaným blokařem. Citujme vyznání Zdeňka Haníka v článku o Mistrovství ČR ve volejbalu na antuce, zveřejněném v měsíčníku Volejbal č. 1/1994: „Rio Botičo - to jsou a vždy byli především bratři Vojíkové. Honza - motor družstva, výborný zkušený nahrávač a pravděpodobně ten, který to vše drží pohromadě. V soukromí úspěšný ortopéd v Portugalsku. A Jirka - po mém soudu nejlepší volejbalista u nás v posledních 10 letech. Ten, kterému volejbaloví moralisté nikdy nezapomněli hříchy mládí a nedali mu šanci hrát více v národním týmu.“

Reprezentační dres oblékl poprvé v roce 1977 a to jak ve výběru akademickém, tak i státním. S akademiky při turnaji o Pohár 17. listopadu v Praze, se státní reprezentací ČSSR na turnaji v Rumunsku. Na prestižním mezinárodním turnaji akademiků o Pohár 17. listopadu startoval celkem osmkrát, tj. do roku 1984 s pěticí vítězství a dvojicí 2. míst postupně pod vedením trenérů Igora Bzdúcha, otce Josefa Vojíka, Marcela Staši a Josefa Kozáka. S reprezentací ČSSR startoval na dvou evropských šampionátech: v roce 1979 ve Francii (6. místo, trenéři Petr Kop a Josef Vojík) a na ME 1981 v Bulharsku (4. místo, trenéři Dušan Melíšek a Václav Šmídl).

Trenérskou kariéru zahájil v roce 1996 u mužské reprezentace ČR jako asistent Miroslava Nekoly. Na ME 1997 v Nizozemsku skončili pod jejich vedením naši volejbalisté na 6. místě a na MS 1998 v Japonsku na děleném 19. - 24. místě po prohrách s Nizozemskem, Čínou a Ukrajinou ve skupině. Poslední týmy 6 turnajových skupin již o konečné pořadí nebojovaly. Jako asistenta u mužské reprezentace si jej vybral také Pavel Řeřábek v letech 2002-04. Na ME 2003 v Německu skončil náš výběr na děleném 9. - 12. místě, při finále Světové ligy 2003 v Madridu (kde startoval v roli náhradníků za Argentinu) obsadil vynikající 4. místo a v roce 2004 se stal v Opavě vítězem 1. ročníku Evropské ligy. První klubové angažmá v domácí extralize získal Jirka v roce 2004 a 4 sezony (do roku 2008) vedl muže Vavexu Příbram s nejlepším 7. místem v roce 2005. Následovalo 5 sezon se ženami Slavie Praha v letech 2009-14 s nejlepším 5. místem v roce 2011 a v letech 2014-18 vedl muže Aera Odolena Voda s nejlepším 8. místem v letech 2015 a 2017.

Ohlédnutí doplňuje několik fotografií, první portrét v záhlaví je z dob hráčských začátků ve VŠ Praha, druhý vznikl při letošním červnovém setkání jubilantů ČVS v břevnovském hotelu Pyramida a další dokumentují jubilantovy nejúspěšnější hráčské a trenérské aktivity.

Na prvním snímku výběr ČR pro ME 1981 v Nizozemsku, kde našim hráčům unikla medaile „o fous“ (4. místo). Zleva stojí Pavlík, Repák, Hampachar, Schreier, Jirka Vojík, Kaláb a Prieložný, dole zleva Josef Novotný, Šmíd, Pavlas, Řeřábek, Milan Černoušek a Sýkora. Na šampionátu nestartoval Schreier.

Na dalším snímku Jirka s rodinou v době svého angažmá v italském Brondi Asti v letech 1989-92.

Trenérskou spolupráci s Mirkem Nekolou u RD mužů ČR připomíná snímek širšího výběru ČR v přípravě na ME 1997 v Belgii. Nahoře zleva manažer M. Čadil, druhý trenér J. Vojík, Matoška, Kubala, Petr Konečný, Karabec, Hroch, Martin Kop, Josef Hadrava, lékař MUDr. Prášek a první trenér M. Nekola, dole zleva Pochop, Holčík, Novák, Kovařík, Řezníček, Petr Galis, Pešl a masér L. Wintr. Z hráčů chybí na snímku Demar.

Ze spolupráce s Pavlem Řeřábkem vybíráme momentku z jednoho utkání finálového turnaje Světové ligy 2003 v Madridu se 4. místem za první Brazílií, druhým Srbskem s Černou Horou a třetí Itálii. Při time-outu asistent trenéra Vojík spolu s hráči Rakem, Dubšem a Kubalou v záběru jedné z televizních kamer.

Na posledním snímku jubilant a jeho asistent Jan Turek se ženami Slavie Praha, které trénoval v letech 2009-14 a dokázal, že to “umí” i s něžným pohlavím. Přestože tým pod jeho vedením končil v EXL na 5. - 8. místě (tj. bez problémů s udržením v nejvyšší soutěži), bylo družstvo v roce 2014 rozhodnutím výboru TJ Slavia rozpuštěno a jeho trenér nalezl angažmá u mužů Aera Odolena Voda.


Metoděj MáchaNedožitých 90 let Metoděje Máchy

(*13. 7. 1928, †21. 1. 1982)

trenéra ligových celků žen Slavoje Praha (mistra ČSR 1957) a RH Praha, ve dvou cyklech trenéra ženské reprezentace ČSR resp. ČSSR a státního trenéra se ziskem zlaté medaile na ME 1955, 4. místa na MS 1956, bronzové medaile na ME 1967 a 6. místa na OH 1968. Držitele titulu Zasloužilý trenér a osobnosti Síně slávy českého volejbalu.

Narodil se v Obecnici v příbramském okrese, na vojně absolvoval kurz pro tělovýchovné armádní cvičitele, po vojně Tyršův tělovýchovný ústav v Praze a trenérské působení zahájil na Odborném učilišti ČKD Praha, kde jako tělocvikář vedl volejbalové výběry učňů (tzv. (pracovních záloh) při Sportovních hrách mládeže (SHM). V roce 1955 se stal trenérem prvoligového družstva žen Slavoje Praha, které vedl do roku 1968 se ziskem titulu mistra republiky v roce 1957, trojicí 2. a trojicí 3. míst v nejvyšší domácí soutěži - 1. celostátní lize. Dodejme, že s výjimkou roku 1960, ve kterém družstvo trénoval a vedl Doc. František Stibitz (5. místo). V rámci přechodu nejvyšší soutěže z antuky do hal podaly ženy Slavoje Praha po skončení soutěže 1968 kolektivní přestup do Rudé hvězdy Praha, která (na rozdíl do TJ Slavoj Praha) měla k dispozici dodnes funkční halu v Přípotoční ulici. Přestup byl svazem schválen, ale po úspěšném odvolání mateřské jednoty byly hráčky uvolněny, ale soutěž (1. liga) zůstala Slavoji a jeho excelentní tým žen s řadou reprezentantek si musel účast v nejvyšší soutěži vybojovat v nově ustavení národní lize, což se bez problémů podařilo. Zkušené hráčky Slavoje s reprezentantkami Pletichovou, Pražanovou, Seneckou, Širokou a Štruncovou byly doplněny nejlepšími hráčkami přebornického celku dorostenek RH s titulem v roce 1969, jejich trenér Jiří Novotný se stal asistentem trenéra Máchy a v roce 1971 od něj tým převzal.

Premiéru s ženskou reprezentací si Metoděj odbyl v roce 1953 na turnaji v rámci Světového festivalu mládeže a studentstva (SFMS) v Bukurešti se ziskem stříbrné medaile a RD žen ČSR resp. ČSSR vedl ve dvou cyklech v letech 1953-57 a 1964-68. V prvním cyklu se největších úspěchem volejbalistek ČSR stal zisk titulu Mistryň Evropy v Bukurešti 1955 a 4. místo na MS 1956 v Paříži. K úspěchům dalším (kromě již uvedeného 2. místa na SFMS 1955) lze započítat medaile ze SFMS 1955 ve Varšavě (stříbro) a SFMS 1957 v Moskvě (bronz). V druhém cyklu to byla bronzová medaile na ME 1967 v Turecku, 1. místo v olympijské kvalifikaci v roce 1967 a 6. místo na OH 1968 v Mexico City. Více informací a historické fotografie naleznou zájemci v profilu M. Máchy v rubrice Síň slávy.


Oldřich Kaplan85 let Doc. PhDr. Oldřicha Kaplana, CSc.

(*14. 7. 1928)

původem vojáka z povolání a metodika tělovýchovného oddělení MNO, později vedoucího oddělení volejbalu na Katedře sportovních her FTVS UK, autora řady učebních skript a odborných publikací. V letech 1964-68 asistenta trenérů mužské reprezentace ČSSR s podílem na zisku zlaté medaile na MS 1966, stříbrné na ME 1967 a bronzové na OH 1968. Držitele řady ocenění ČSTV vč. titulu Vzorný trenér.

Rodák z Přelouče se sportovními začátky v Sokole Lány na Důlku u Pardubic (gymnastika, atletika), kde se seznámil také s volejbalem a hrál jej závodně za družstvo mužů v oblastním přeboru. Po maturitě na gymnáziu v Pardubicích absolvoval v letech 1951-53 vojenskou akademii v Novem Meste nad Vahom a následně ITVS v Praze. Po promoci v roce 1958 nastoupil do funkce metodika tělovýchovného oddělení MNO a podílel se mj. na organizací armádních výběrech branců z řad volejbalistů a jejich rozdělování do Dukel a VTJ. Z armády odešel na vlastní žádost v hodnosti podplukovníka v roce 1972 a zahájil následné pedagogické působení na FTVS UK s postupem do funkce vedoucího oddělení volejbalu na Katedře sportovních her. Od roku 1975 držitel titulu PhDr., v roce 1980 udělena vědecká hodnost kandidáta věd a v roce 1985 habilitován na docenta. V rámci působení na FTVS sepsal nebo byl spoluautorem řady učebnic a odborných publikací, naposledy to byla samostatné publikace Volejbal (1999) nebo Plážový volejbal (2001) spolu s Milanem Džavoronokem. S volejbalovým svazem spolupracoval jako lektor na kurzech a doškolování trenérů I. a II. třídy. Na fakultě se začal věnovat problematice kvantitativního tréninku volejbalistů a posilování se zátěží a v roce 1964 začal své poznatky prověřovat v praxi při tělesné přípravě mužské reprezentace na OH 1964 ve spolupráci s trenérskou dvojicí Josef Brož – Ladislav Drobný. Po zisku stříbrných medailí v Tokiu byl pro další čtyřletý cyklus jmenován asistentem trenéra Václava Matiáška s již přímým podílem na zisku 4 medailí: v roce 1965 bronzové na 1. ročníku Poháru světa v Lodži, v roce 1966 zlaté na MS v Praze, v roce 1967 stříbrné na ME v Istanbulu a v roce 1968 bronzové na OH v Mexico City. Po skončení olympiády byl angažován volejbalovou asociací Uruguaye, jejíž mužskou reprezentaci dovedl v roce 1969 k bronzové medaili na mistrovství Jižní Ameriky, současně vedl v zemi trenérské kurzy a v jednom ze sportovních časopisů publikoval ve španělštině metodickou příručku. V roce 1971 obdržel další nabídku z Kolumbie, ale tam už mu nebyl výjezd na základě postupující „politické normalizace“ a zásahu STB povolen. Zapojil se do práce ve volejbalovém oddílu VŠ Praha jako trenér družstva starších dorostenců, družstva žen a podílel se na tělesné přípravě družstva mužů. Stručnou vizitku doplňujeme několika historickými fotografiemi, snímek v záhlaví vznikl při setkání jubilantů ČVS z řad významných hráčů a trenérů v hotelu Pyramida 1. června 2018.

První snímek je z přípravy ještě širšího výběru ČSSR na první „volejbalovou“ olympiádu, kterou v roce 1964 hostilo Tokio. V horní řadě stojí zleva asistent trenéra Ladislav Drobný, Musil, Smolka, Kovařík, Schenk, Čuda, Toman, Kop, Humhal, Šmídl, Felkel, kondiční trenér Oldřich Kaplan a lékař družstva MUDr. Josef Chrástek, dole zleva již neznámý masér, Labuda, Šorm, Perušič, Paulus, Golian a trenér Josef Brož. Do závěrečné nominace na OH se „nevešli“ Felkel, Kovařík a Smolka.

Druhý snímek je ze závěrečného ceremoniálu MS mužů v roce 1966 ve sportovní hale v pražské Stromovce. Zleva stojí první trenér V. Matiášek, Šmídl, Petlák, Groessl, Mozr, Smolka, Musil a druhý trenér O. Kaplan, dole zleva kapitán družstva Golian, Koudelka, Schenk, Kop, Labuda a Perušič.

Závěr trenérské kariéry O. Kaplana připomíná snímek bronzového týmu ČSSR na olympiádě v roce 1968 v hlavním městě Mexika. Zleva stojí O. Kaplan, Musil, Sokol, Petlák, Koudelka, Procházka, Golian a V. Matiášek, v podřepu zleva Groessl, Smolka, Svoboda, Kop, Schenk a Zajíček.


Ivana Kůtková roz. Moulisová65 let Ivany Kůtkové roz. Moulisové

(*14. 7. 1953)

hráčky Lokomotivy Liberec, italského Piombina v sérii A2, hrající trenérky Montany Luzern – dvojnásobné mistryně Švýcarska, juniorské reprezentantky se ziskem stříbrné medaile na MEJ 1973, v letech 1972-79 reprezentantky a olympioničky ČSSR se startem na OH 1972, dvou MS a třech ME. Držitelky titulu Mistr sportu a nejlepší volejbalistky ČSSR v roce1977.

Zálibu ve sportu zdědila po svém otci - závodním plavci, který později z pozice libereckého starosty podporoval sport ve městě i v celém regionu a samozřejmě aktivity svých dvou potomků. Syn Jiří závodil a reprezentoval ČSSR na skibobu (Mistr Evropy 1976 ve sjezdu), Ivana se věnovala běhům na lyžích a přes léto volejbalu v družstvu žákyň Textilany Liberec pod vedením Otakara Hájka. V 15 letech řešila dilema, kterému sportu věnovat více času a pozornosti a zvítězil volejbal. V roce 1969 přestoupila do Lokomotivy, v 16 letech začala pendlovat do extraligového družstva žen a byla zařazena do výběru starších dorostenek a následně juniorek ČSSR. S výškou 182 cm hrála na postu smečařky a nejvyšší soutěž za Loko Liberec do roku 1981 pod vedením trenérů Miroslava Kafky a Jiřího Kůtka (od roku 1978 manžela) s 2. místem v roce 1978 a 3. místem v letech 1980 a 1981. V roce 1977 byla svazovou anketou vyhlášena nejlepší volejbalistkou Československa, v roce 1979 skončila na 2. místě a v letech 1975 a 1978 třetí. V roce 1981 získala angažmá v italské sérii A2 u družstva Pallavolo Piombino a když se měla v roce 1983 vrátit domů, rozhodli se manželé Kůtkovi pro emigraci ve Švýcarku, kde žijí dosud. Oba získali angažmá v klubu BTV Luzern (Ivana jako hráčka, Jiří jako trenér) a po narození dcery Kateřiny v roce 1984 pokračovala Ivana v hráčské kariéře v klubu Montana Luzern v roli hrající trenérky až do roku 1990. V letech 1988 a 1989 s ním vybojovala titul mistra Švýcarska a v roce 1989 ještě vítězství ve Švýcarském poháru. V dalších letech se věnovala v BTV Luzern výchově mládeže vč. vlastní dcery a dodejme, že Kateřina Kůtková šla ve stopách své matky, tj. dotáhla to do ženské reprezentace své vlasti.

Premiérou v reprezentaci ČSSR se stala účast na OH 1972 v Mnichově, kde naše volejbalistky obsadily pod vedením Stanislava Šnebergera 7. příčku. O rok později vybojovala s juniorkami ČSSR stříbrnou medaili na MEJ v nizozemském Utrechtu (trenér Vilém Košťál) a následovaly další starty s ženskou reprezentací: pod vedením Richarda Bönische na MS 1974 v Mexiku (17. místo) a ME 1975 v Jugoslávii (5. místo), pod vedením Antonína Kyndra na ME 1977 ve Finsku (7. místo), MS 1978 v SSSR (12. místo) a ME 1979 ve Francii (7. místo).

Účast na mnichovské olympiádě v roce 1972 připomíná fotografie ze závěrečné přípravy ještě širšího kádru. Nahoře zleva vedoucí družstva Zdeněk Jílek, Vlasáková, Svobodová, Vindušková, Moskalová, první trenér Stanislav Šneberger, Moulisová, Baniová, Jelínková a lékař MUDr. Antonín Veselý, v podřepu zleva Mazúrová, Mališová, Semecká, druhý trenér Mikuláš Židišin, Kodajová, Mifková, Hádková a Vápenková. Do konečné nominace na OH se nedostala Baniová s Hádkovou.

V domácí soutěži byla Ivana hráčkou jediného klubu a to Lokomotivy Liberec, za kterou odehrála v letech 1969-81 celkem 12 sezon. Na snímku družstvo v sezoně 1977/78 s titulem vicemistra, zleva stojí vedoucí družstva Zdeněk Podehradský, Moulisová-Kůtková, Moskalová, Kvíčalová, Zacpalová Majka, Schránilová Jarka, Žbánková a trenér Jiří Kůtek, dole zleva Koudelková, Zacpalová Dana, Lišková, Skácelová a Weinlichová.

 

Autor: Zdeněk Vrbenský

Krátké zprávyArchiv
Český pohár 2018/19 ženy - 3. kolo

VK Dukla Liberec – VK UP Olomouc 0:3 (18:25, 16:25, 22:25),na zápasy 1:1, zlatý set 2:15 - postupuje Olomouc

 
Champions League 2018/2019 muži

Zaksa Kedzierzyn-Kozle (POL) – VK ČEZ Karlovarsko 3:0 (25:16, 25:16, 25:17)

 
MS ve volejbale mužů bude v roce 2022 hostit Rusko

 
Český pohár 2018/19 ženy - 3. kolo

VK UP Olomouc – VK Dukla Liberec 1:3 (18:25, 25:12, 19:25, 18:25)

 
Český pohár 2018/19 ženy - 3. kolo

PVK Olymp Praha – TJ Ostrava 3:1 (25:13, 25:21, 21:25, 25:20),první utkání 3:2, postupuje Olymp, VK Brno – VK Prostějov 1:3 (26:28, 26:24, 16:25,...

 
Challenge Cup 2018/2019 ženy

VK Dukla Liberec – PSVBG Salzburg (AUT) 3:0 (25:23, 25:16, 25:21), první zápas 2:3 - postupuje Liberec

Volejbal na facebooku
Generální partner
© ČVS 2015-2018