Dubnoví jubilanti z řad významných osobností ČVS roku 2023

Aprílové ohlédnutí věnujeme čtveřici reprezentantů a jednomu dlouholetému funkcionáři. Tu starší generaci zastupuje vicemistryně z ME 1958 a bronzová z MS 1960. Další trojice reprezentovala ČSSR o jednu až dvě dekády později, první z nich si zahrála na dvou olympiádách a je aktivní členkou Klubu českých olympioniků. Tyto osobnosti patřily k úderným silám klubových týmů a státní reprezentace a jediný muž mezi nimi s výstižnou přezdívkou „Surovec“.
Všem žijícím osobnostem přejeme do dalších let pevné nebo alespoň přijatelné zdraví, životní pohodu.

 

Nedožitých 105 let JUDr. Jaroslava Štěpánka

(*8. 4. 1918, †1. 11. 1989)

Čestného člena ČVS a osobnosti Síně slávy českého volejbalu z Galerie funkcionářů.

Se sportem začínal na gymnáziu ve Znojmě, přes léto se věnoval atletice, české házené a volejbalu, přes zimu hrál lední hokej. Volejbal se stal jeho hlavním sportem po příchodu do Brna, kde vystudoval práva a kde se po studiích natrvalo usadil. Závodně jej hrál do svých 40 let, před válkou za Sokol Brno II s kurty ve Francouzské ulici, po válce za Sokol Královo Pole.
Největším úspěchem tohoto týmu se stalo 3. místo na sletovém Přeboru ČOS v roce 1948 (za Sokolem Kolín a Sokolem Vysočany). Mezi jeho spoluhráče v Sokole KP tehdy patřili Balun, Baltus, Bělka, Černín, Černý, Dočkal, Gottwald, Horák, Hrazdíra, Jebáček, Kůtek, Linha, Mildner, Navrátil, Půda a Rosenberg.

Hráčské aktivity postupně vyměnil za funkcionářské a působil také jako rozhodčí s kvalifikací 2. třídy. Byl dlouholetým předsedou VO Sokola KP, resp. Spartaku Královopolské strojírny (KPS) po roce 1952.
Od roku 1960 byl více jak 20 let sekretářem a místopředsedou sekce odbíjené MV ČSTV v Brně, předsedou Organizační komise a členem STK Jihomoravského KVS, členem Organizační komise a Předsednictva VVS ČÚV ČSTV. Kromě řady uznání a ocenění svazových obdržel Veřejné uznání I. stupně za zásluhy o rozvoj tělesné výchovy a sportu.

Hráčské aktivity JUDr. Jaroslava Štěpánka připomíná snímek volejbalistů Sokola Královo Pole z roku 1948, kdy skončili třetí na sletovém Přeboru ČOS. Zleva stojí Dočkal, Půda, Štěpánek a Horák, dole zleva Balun a Linha.

---

75 let Eleny Moskalové roz. Polákové

(*20. 4. 1948)

osobnosti Síně slávy českého volejbalu z Galerie hráčů, juniorské reprezentantky s bronzovou medailí z MEJ 1966, seniorské reprezentantky a olympioničky s bronzovou a stříbrnou medailí z ME 1967 a ME 1971, účastnice OH 1968 a OH 1972. Ligové hráčky Jiskry a Bižuterie Jablonec, Tatranu Střešovice a Lokomotivy Liberec, Mistryně sportu.

Narodila se v Jablonci n. Nisou. S rodiči bydlela nedaleko jablonecké sokolovny a v 8 letech tam začala docházet na cvičení oddílu ZRTV Jiskry Jablonec. Vyzkoušela si atletiku, stolní tenis a od 10 let se věnovala volejbalu. Začínala jako žákyně u trenérky Anny Biskupové a od roku 1960 hrála KP dorostenek pod vedením Miroslava Kasana. Po postupu družstva žen Jiskry do 1. celostátní ligy v roce 1963 byla ostaršena a trenérem Josefem Kukulou zařazena na ligovou soupisku.

S výškou 180 cm hrála za Jiskru (od roku 1968 Bižuterii) Jablonec na postu smečařky se 3. a 2. místem v letech 1965 a 1966. Po skončení soutěže v roce 1968 přijala nabídku pražského Tatranu Střešovice, kterému pomohla v letech 1969-73 k zisku 5 mistrovských titulů v řadě (trenéři Antonín Kyndr a Oldřich Venhač) a základní sestava Střešovic (Hálková-Vápenková, Mifková, Poláková-Moskalová, Svobodová, Šašková a Vlasáková) tvořila základ ženské reprezentace ČSSR.
V letech 1974-77 oblékala extraligový dres Lokomotivy Liberec (trenéři Michal Nerad a Jiří Kůtek) s nejlepším 4. místem v ročníku 1974/75.
V letech 1977-86 působila jako hrající trenérka družstva žen Bižuterie Jablonec ve 2. lize s postupem do české NL. Trenérskou kvalifikaci II. třídy získala absolvováním kurzu v Jičíně v letech 1980-81. V letech 1986-95 pokračovala v roli hrající trenérky u družstva RH Jablonec s postupem z KP do 2. ligy. Volejbal hrála závodně 37 let, z toho 13 let na vrcholové úrovni.

V roce 1963 byla také poprvé pozvána na soustředění výběru dorostenek ČSSR. Reprezentační dres oblékla poprvé v roce 1964 na zkušebním (tzv. nultém) ročníku ME juniorek v Rumunsku, který náš výběr pod vedením trenérů Stanislava Šnebergera a Augustina Tobolky vyhrál. Již z oficiálního 1. ročníku MEJ 1966 v Maďarsku si přivezla bronzovou medaili.
Následovaly úspěchy s ženskou reprezentací ČSSR: bronzová medaile na ME 1967 v Turecku, vítězství v kvalifikaci a 6. místo na OH 1968 v Mexiku (trenéři Metoděj Mácha a S. Šneberger), stříbrná medaile na ME 1971 v Itálii a 7. místo na OH 1972 v Mnichově (trenéři S. Šneberger a Mikuláš Židišin). S reprezentací se rozloučila 5. místem na ME 1975 v Jugoslávii (trenéři Richard Bönisch a Václav Raban).

Zájemcům o více informací nabízíme podrobný volejbalový profil jubilantky s několika historickými fotografiemi.

---

70 let Elišky Vopatřilové roz. Pařízkové a po prvním sňatku Langšádlové

(*23. 4. 1953)

členky RD žen ČSSR se startem na dvou MS a čtyřech ME s dvojicí 5. míst v letech 1975 a 1977, juniorské reprezentantky a držitelky stříbrné medaile z MEJ 1973 v Nizozemsku, ligové hráčky Lokomotivy Praha a RH Praha se ziskem 6 titulů mistryně ČSSR, dvojnásobné vítězky PMEZ a jednoho PVP, trojnásobné vítězky ankety Volejbalistka roku z let 1976, 1978 a 1979, Mistryně sportu.

Narodila se v Benátkách n. Jizerou ve sportovní rodině - otec a bratr byli aktivními fotbalisty. S bratrem a jeho vrstevníky si odmala chodila zakopat a již zde prokázala pohybovou šikovnost a nezměrnou bojovnost, díky které si později vysloužila přezdívku „Lvice Elsa“.

Sportovní kariéru zahájila v oddílu lehké atletiky s pokračováním v tenisovém oddílu TJ Karbo Benátky. Oba tyto sporty se jí líbily, ale když volejbalový oddíl vyhlásil nábor talentovaných dívek, přihlásila se a stala členkou družstva žákyň. Ve 14 letech již hrála dorosteneckou ligu (trenér Martínek), kde neunikla pozornosti svazových trenérů a byla poprvé pozvána na soustředění dorostenek ČSSR.
V 16 letech přestoupila do Lokomotivy Praha a pod vedením Karla Navrátila si v letech 1969-72 zahrála extraligu s nejlepším 5. místem v sezoně 1969/70. V roce 1972 následovalo angažmá v RH Praha u trenéra Jiřího Novotného, se kterým získala v letech 1974, 1975 a 1977 první tři mistrovské tituly, s nimi 2 druhá a 2 třetí místa v EXL, 2. místo v PVP 1974 a prvenství v PMEZ 1976. Za RH Praha hrála do roku 1982 pod vedením Richarda Bönische a v poslední sezoně Petra Kopa. Do sbírky úspěchů patřily další 3 tituly mistra v letech 1979-81, 3. místo v roce 1982, prvenství v PVP 1979 a v PMEZ 1980.

Křest v reprezentaci ČSSR si odbyla v roce 1973 na ME juniorek v Nizozemsku, na kterém náš výběr pod vedením Viléma Košťála vybojoval stříbrné medaili po jediné prohře 1:3 ve finálovém duelu se SSSR. A následovaly starty s ženskou reprezentací: 17. místo na MS 1974 v Mexiku a 5. místo na ME 1975 v Jugoslávii (trenér Richard Bönisch), 5. místo na ME 1977 ve Finsku, 12. místo na MS 1980 v SSSR a 7. místo na ME 1979 ve Francii (trenér Antonín Kyndr) a 6. místo na ME 1981 v Bulharsku (trenér Michal Nerad).

Nejlepší volejbalistkou ČSSR byla vyhlášena svazovou anketou poprvé v roce 1976 ještě pod dívčím příjmením Pařízková, v letech 1978 a 1979 již jako Langšádlová s příjmením prvního manžela. Při svém posledním vystoupení v nejvyšší soutěži v ročníku 1981/82 již hrála pod současným příjmením Vopatřilová. Přestože s ženskou reprezentací žádnou medaili nezískala, bezesporu patří mezi významné osobnosti našeho volejbalu. Ohlédnutí doplňujeme dvojicí snímků - z volejbalových začátků a konce.

Na snímku prvém naše ženská reprezentace před ME 1975, na kterém obsadila 5. místo. Zleva stojí trenér R. Bönisch, Bartošová, Součková, Hübnerová, Vandráková, Moulisová a as. trenéra Václav Raban, dole zleva Klímová, Fabikovičová, Moskalová, Svobodová, Pařízková, Mifková a Vlasáková.

Klubové úspěchy s RH Praha připomíná snímek z roku 1980 se ziskem mistrovského titulu a druhým vítězstvím v PMEZ. Zleva stojí trenér R. Bönisch, lékař MUDr. Severa, Langšádlová, Pechanová, šéftrenér SVS MV Karel Brož, Chládková, Hřebenová, as. trenéra Pavel May a vedoucí družstva Jaroslav Rejcha, v podřepu zleva Pavlíková, Sveřepová Renata, Bláhová, Eliášová a Ptáčková.

---

Nedožitých 90 let Naděždy Špelinové

(*28. 4. 1933, †29. 3. 2019)

osobnosti Síně slávy českého volejbalu z Galerie hráčů, držitelky Medaile Ing.  Vladimíra Spirita za zásluhy o rozvoj volejbalu, Medaile dr. Otakara Koutského. V letech 1954-63 akademické a seniorské reprezentantky ČSR a ČSSR se startem na dvou světových akademických hrách, dvou ME a dvou MS se ziskem dvojice stříbrných a jedné bronzové medaile. Trenérky dorostenek Slavie VŠ Praha, družstva tělesně postižených volejbalistů Slovanu Svoboda a reprezentace TP ČSSR se 4. místem na MS TP v Bonnu 1980. Ligové hráčky Sokola Vinohrady, Slavie VŠ Praha, ÚDA Praha a Dynama Slavie Praha se 6 mistrovskými tituly, Zasloužilé mistryně sportu, Mistryně sportu.

Narodila se v Bílině, od roku 1938 je občankou Prahy, vystudovala gymnázium a MFF UK. Po skončení války začala sportovat v Sokole Vinohrady, a kromě klasické sokolské gymnastiky se věnovala atletice s úspěchy ve skoku vysokém. Volejbal začala hrát závodně v 15 letech pod vedením Adolfa Macnera a současně reprezentovala Gymnázium Sladkovského na republikových sportovních hrách mládeže (SHM) se 3. místem v roce 1951 v Banské Bystrici.
V 17 letech byla zařazena na soupisku ligových žen Sokola Vinohrady (trenér Boris Dorazil) se 7. místem na MR 1950 v Jilemnici a 8. místem na MR 1951 v Olomouci. V letech 1952-53 hrála za nově ustavenou vysokoškolskou DSO Slavia VŠ Praha (trenér Josef Polívka) a v letech 1954-56 za armádní celek ÚDA Praha se 3. místem v roce 1954 a dvojicí mistrovských titulů v letech 1955 a 1956 (trenér Václav Raban). Po rozpuštění armádního celku žen koncem roku 1956 přešla většina jeho hráček do Dynama Slavie Praha s kurty na libeňském Starém ostrově. V. Raban družstvo dovedl k 4 titulům v letech 1959, 1962, 1963 a 1965. Při posledním triumfu již hrálo pod historickým názvem Slavia Praha.
S nejvyšší soutěží se Naďa rozloučila v roce 1967 a kromě uvedených titulů a zlatých medailí z MR měla doma ještě další 3 stříbrné a 2 bronzové medaile za 2. a 3. místa v lize. Družstvo startovalo také v PMEZ, ale bez výrazného úspěchu. V letech 1968-70 hrála již pro potěšení 2. ligu za Start Praha a dalších 5 let za B-tým Slavie Praha, složený z bývalých pražských reprezentantek.

Jejím prvním významným mezinárodním startem se staly Světové akademické letní hry (SALH) v roce 1954 v Budapešti, kde náš výběr pod vedením Miroslava Rovného skončil na 4. místě. Následovala účast na turnaji při Světovém festivalu mládeže a studentstva 1955 ve Varšavě se stříbrnou medailí a stejného úspěchu dosáhl náš výběr na dalším mládežnickém festivalu v roce 1957 v Moskvě. V roce 1957 získala další stříbrnou medaili na SALH v Paříži (trenér Antonín Kyndr) a čtvrté stříbro v roce 1958 na ME v Praze pod vedením Josefa Češpivy. Ten vedl tým také při historicky prvním zájezdu našich volejbalistek do Číny a KLDR v roce 1959 (9 utkání, 7 vítězství) a na MS 1960 v brazilském Riu se ziskem bronzových medailí. S reprezentaci Naďa startovala ještě na MS 1962 v Moskvě (5. místo), na ME 1963 v Bukurešti (6. místo) a s reprezentací se rozloučila v roce 1963 na Předolympijském turnaji v Tokiu, kde náš tým skončil na 4. místě. Na uvedených třech akcích RD žen vedl A. Kyndr.

Záslužné byly také její trenérské aktivity. V letech 1954-60 trénovala dorostenky Slavie VŠ Praha a současně byla asistentkou Josefa Svobody u dívčí volejbalové základny MV ČSTV Praha. V letech 1960-63 absolvovala dálkové studium FTVS při UK Bratislava se ziskem kvalifikace trenéra I. třídy.
Získanou kvalifikaci využila po 10 letech, když se v roce 1973 ujala družstva tělesně postižených volejbalistů (TPV) kategorie „stojících“ při Slovanu Svoboda Praha. Družstvo vedla dlouhých 17 let se ziskem 5 titulů, osmi 2. a dvou 3. míst na MR TPV. V letech 1978-80 jí byla svěřena reprezentace TPV ČSSR s vyvrcholením na MS TPV v Bonnu se 4. místem. Kromě trénování byla dlouholetou předsedkyní Trenérské rady Čs. svazu tělesně a zdravotně postižených sportovců.

Jak již bylo zmíněno, s výškou 175 cm patřila mezi naše nejlepší smečařky. Za hráčské mistrovství a úspěchy byla oceněna tituly Mistr sportu, Zasloužilý mistr sportu a v roce 1999 byla mezi prvními uvedena do Síně slávy českého volejbalu.

Zájemci si mohu přečíst její volejbalový profil, s několika historickými fotografiemi a článek jejím 75 letům.

---

75 let Ludvíka Němce

(*29. 4. 1948)

osobnosti Síně slávy českého volejbalu z Galerie hráčů, reprezentanta ČSSR se 4. místem na MS 1970 a stříbrnou medailí z ME 1971. Odchovance dorostu a ligového hráče Slavie VŠ Praha, na vojně hráče Dukly Jihlava a po vojně RH Praga se ziskem mistrovského titulu v roce 1972, Mistra sportu.

Pražský rodák s volejbalovými začátky na ZŠ Seidlova ve Vršovicích a od 15 let mladší dorostenec Dynama Slavie Praha (trenér Josef Matoulek). V roce 1964 byl klubu navrácen historický název Slavia, volejbalový oddíl se přestěhoval z libeňského Starého ostrova do Edenu a mládežnická družstva chlapců přestoupila do Slavie VŠ Praha. V letech 1964-67 hrál Ludva DL za st. dorostence VŠ pod vedením Jaroslava Kunce.

V letech 1966-67 hrál 2. ligu za B-tým mužů Slavie VŠ (trenér Karel Benda) a začal pendlovat do ligového áčka (trenér Josef Kozák). V létě 1967 narukoval do Dukly Jihlava, kde si odbyl vojnu s 7. a 4. místem v EXL pod vedením internacionála Karla Pauluse. V sezoně 1969/70 již opět oblékal dres Slavie VŠ, resp. již se zkráceným názvem VŠ Praha EXICO (8. místo, trenér Ivo Kunz). Po skončení soutěže jej získala RH Praha, jejíž dres oblékal 7 sezon, tj. do roku 1977. V prvním roce družstvo vedl Karel Brož (2. místo), v dalších 3 letech Petr Kop s titulem v roce 1972, 2. místem v roce 1973 a současně 3. místem v PMEZ. Po něm družstvo převzal další z bývalých spoluhráčů Michal Vápenka (se 3. a 2. místem v letech 1975 a 1976).
V letech 1978-82 hrál již jenom pro radost 2. ligu za Tatru Smíchov (trenér Jiří Ebert), později ještě několik sezon za Nemocnici Krč v 1. třídě MP a začal se věnovat deblům.

Do širšího kádru mužské reprezentace byl zařazen po olympiádě v roce 1968 a pod vedením nové trenérské dvojice Karel Láznička - Zdeněk Malý oblékal dres ČSSR celý čtyřletý cyklus. První významnou akcí se stal zájezd do Jižní Ameriky v roce 1969 se startem a 2. místem na Turnaji pěti kontinentů v Montevideu a několika přáteláky v Chile a Brazílii. Následoval start na MS 1970 v Bulharsku (4. místo) a největší úspěch v podobě stříbrné medaile z ME 1971 v Itálii.
Nutno dodat, že s poměrně malou osobní výškou 183 cm hrál díky mimořádnému výskoku a perfektně vytažené ruky na postu smečaře, a s proslavenou rasancí, díky které získal již zmíněnou přezdívku „Surovec“. Disponoval rovněž vynikajícím periferním viděním (což dokonale využil později při deblu) a v závěru hráčské kariéry (kdy už mu to tolik neskákalo) dokázal perfektně „zalít“ odbitím obouruč vrchem do nekrytých míst soupeřova pole.

Zde nabízíme zájemcům jubilantův profil a několik snímků, článek k 65 letům Ludvíka.

 

Autor: Václav Věrtelář