Prosincová jubilea významných osobností ČVS roku 2017

S jubilujícími osobnostmi letošního roku se loučíme ohlédnutím za dvojicí bývalých československých reprezentantů s generačním rozdílem 20 let. Starší z nich nás před 3 roky opustila v úctyhodném věku 87 let a napovězme, že patřila mezi legendy ostravského ženského volejbalu a ČSR reprezentovala na historicky prvním ME 1949 v Praze se ziskem stříbrné medaile. Jubilant mladší patří mezi legendy Aera Odolena Vody a stálice čs. reprezentace 70. let. V dalších třech dekádách se zviditelnil jako klubový trenér doma i v zahraničí (Itálie, UAE) a jako trenér mužské reprezentace ČSSR a ČR. Jeho soužití s volejbalem trvá dodnes, pouze vyměnil antuku a halové palubky za plážový písek a takřka denně jej můžeme vídat v roli trenéra beache při BVC Pankrác. Do dalších let mu přejeme co nejpevnější zdraví, neutuchající volejbalový apetýt a co nejvíce radosti z úspěchů svého syna, který se jako hráč i trenér vydal v otcových šlépějích a potvrzuje rčení o jablcích, která se od stromu občas nezakutálí.

70 let Miroslava Nekoly

(*1. 12. 1947)

hráče Aera Odolena Voda a italského Belluna a Loreta, reprezentanta a olympionika ČSSR se startem na dvou OH, jednom MS a dvou ME se ziskem stříbrné medaile na ME 1971. Trenéra ligových mužstev mužů doma a v zahraničí (Itálie, Spojené arabské emiráty), trenéra juniorské a asistenta trenéra mužské reprezentace ČSSR se ziskem stříbrné medaile na ME 1985 a trenéra mužů ČR koncem 90. let. Mistra sportu a osobnosti Síně slávy českého volejbalu.

Podrobný volejbalový profil jubilanta s několika historickými fotografiemi si mohou zájemci prohlédnout v galerii hráčů Síně slávy českého volejbalu. První ze snímků v záhlaví je z Mirkova hráčského angažmá v italském Loretu a sezony 1979/80, ve které byl vyhlášen nejlepším hráčem série A1. Druhý vznikl v loňském roce na Štvanici, kde před půlstoletím odstartoval hráčskou kariéru mezi dospělými ve Slavoji Praha a kam se nyní vrací při pravidelných sletech u piva s bývalými spoluhráči. Jelikož patřím do této party, využil jsem dlouholeté známosti ke vzniku následujícího rozjímání.

Jak ses seznámil s volejbalem a jaké byly tvoje volejbalové začátky?

Na volejbal jsem se chodil dívat už jako školák na Smetanku, kde hrálo ligu Potrubí. Pro mne to byli samí hvězdní hráči - Kedles, Kříž, Toman, Šašinka, Šorm, Železný a další. Na lístek nebyly peníze, a tak jsem se díval většinou dírou v ohradě. Někdy se mi tam podařilo dostat zadarmo, to když jsem nepozorovaně přelezl plot. Sám jsem začal pinkat jako kluk asi ve 12 letech s kamarády na osadě Šárovo kolo na Berounce u Radotína. Trochu mě naučila máma, ale jinak jsem byl samorost. Asi v 15 letech jsem začal hrát s dospělými nedělní osadní mače. V osadě měl chatu Pepa Dvořák, hráč a později trenér, který mi doporučil, abych začal hrát volejbal závodně. Moje začátky však byly komplikované, začal jsem trénovat s dorostenci Potrubí na Smetance, ale ani za půl roku nebyli schopni mi vystavit registračku a tak jsem se naštval a hledal jiný oddíl. Zaregistrovali mně v Montážích Praha, ale na prvním turnaji na Lokomotivě se trenéru Macháčkovi nesešlo ani 6 hráčů. Tak jsem se naštval podruhé a na radu Pepíčka Dvořáka jsem podal přestup do Dynama Strašnice k trenéru Mejsnarovi. Přestup byl povolen s podmínkou, že se za rok vrátím zpátky do Montáží. To bylo v roce 1965 a rok nato přešel kompletní tým dorostenců Strašnic z Hagiboru na Štvanici do Slavoje Praha. Tam se mi líbilo i dařilo. Pendloval jsem i do mužů v 1. třídě přeboru Prahy a po roce, kdy jsem se měl vrátit do Montáží, jsem se rozhodl zůstat ve Slavoji. Vyjednávání s prof. Macháčkem nebylo příjemné, moje rozhodnutí se mu nelíbilo, ale nakonec mávl rukou a prohodil, že ze mne stejně žádný hráč nebude. O to větší satisfakcí pro mne byl následný vzestup výkonnosti.

Pokud se nepletu, šel jsi ještě před vojnou „na skok“ do Potrubí, abys měl lepší pozici na výběru. Proč jsi neuspěl v Dukle Jihlava a co ti dala vojna v Dukle Mladá resp. Dukle Rakovník?

Do Potrubí jsem nešel před vojnou, ale až po vojně. Potrubí bylo odmala „mým klubem“, hráli ligu a měl jsem to kousek od baráku, bydleli jsme ve Škrétově ulici. Přestože na jaře 1969 z nejvyšší soutěže spadlo, lákalo mne to tam natolik, že jsem do Potrubí po vojně přestoupil. Zažil jsem tam krásné dva měsíce, včetně nezapomenutelného zájezdu na Sicílii. Potom jsem se ale musel ženit (Michal byl na cestě), hledal jsem bydlení a v Potrubí nebyla šance. V podnikové kanceláři jsem pracoval jako technik, dali mně do bytového pořadníku, ale s výhledem, že byt možná za 10 let dostanu! Proto jsem začal jednat s Evženem Krobem o angažmá v Odolce, které mi při různých turnajích před odchodem do civilu nabízel, ale já měl v hlavě jen Potrubí.

Na vojnu hrozně rád vzpomínám. V Jihlavě jsem vydržel jen 5 měsíců, neměli jsme se s trenérem Karlem Paulusem moc v lásce. Já byl drzý bažant, neměl jsem výkonnost ostatních kluků, a tak jsem s Áčkem jen trénoval a nižší soutěž hrál za Béčko. Následovalo vyřazení a přesun do Milovic do Dukly Mladá. Tam se sešla ohromná volejbalová parta a dělali jsme maximum pro to, abychom co nejvíce času trávili „na svobodě“ mimo kasárna. Bohužel, posádku v Milovicích po srpnových událostech 1968 obsadili Rusové a my se stěhovali do Příbrami. To byla nejčernější část mé vojny. Byli jsme ve strážním oddílu, zavřený za plotem mimo město a už to vypadalo, že si volejbal nezahrajeme. Až někdy v únoru či březnu 1969 došlo k našemu vysvobození převelením do Dukly Rakovník. Tam jsme prožili krásný závěr vojny, navíc jsme hráli super volejbal a postoupili do I. NL. Díky mému odchodu z Jihlavy a dobré partě v Mladé a Rakovníku jsem mohl zdokonalovat svůj poněkud specifický styl hry, který zaujal Evžena v Odolce a později i trenéry reprezentace.

Abych nezapomněl, jak jsi přišel k přezdívkám Drda, Ikeda a Penti? Všechny si pamatuju a dvě z nich, pokud se nepletu, zdědil syn Michal.

Přezdívku DRDA mi dal na vojně spoluhráč a kamarád Ivan Toman (sám Flaxa nebo Kozel) – mladší bratr reprezentanta Ládi Tomana. Zřejmě proto, že jsem byl hodně ukecanej a to mně zůstalo dodnes. Přezdívku IKEDA jsem dostal až v nároďáku. Souvisela trochu s vojnou, právě tam jsem začal hrát v té době u nás nezvyklé super-rychlé střelby, napřed v Jihlavě s Ivanem Vavákem a pak v Mladé a Rakovníku s Petrem Ježkem. Ježek byl malej, ale prsty měl úžasný a jeho nahrávka mi absolutně vyhovovala, moc jsme si rozuměli. Tato hra byla vlastní Japoncům a jejich hráč Ikeda vynikal zvlášť rychlou hrou. A tak mi někdo z nároďáku (myslím, že to byl Drahoš Koudelka), začal říkat, že to hraju jako Ikeda a ta přezdívka mi na čas zůstala. Poslední přezdívku PENTI jsem také dostal v nároďáku. Začátkem 70. let skákal o tyči Fin Penti Nikula a jako první překonal výšku 5 m. Mně to tehdy taky dost hupalo a od toho ta přezdívka.

Jak ses dostal do Aera Odolena Voda a kdo tam tvou další kariéru nejvíce ovlivnil?

Jak už jsem zmínil, můj přestup z Potrubí do Odolky byl ovlivněn nutností získat co nejdříve bydlení. Srdce mně táhlo do Potrubí, ale Evžen Krob dokázal sehnat byt. Na Evžena vzpomínám často a rád. Myslím si, že jsme dobře spolupracovali, a to od samého začátku mého působení na Odolce. Přišel jsem z vojny už dost vyhraný a Evžen to dovedl využít. Samozřejmě bylo co zlepšovat, a nebylo toho málo. Mohu zmínit např. své tehdejší prsty - to byly doslova vidle, a když jsem musel v nároďáku při rozcvičování na síti občas nahrávat, kluci z toho odmítali smečovat. Dávali mi to najevo a občas mně někdo zasmečoval do „úst“ místo přes síť. Já jsem byl rodilý bagrista, prsty jsem neuměl. Zlepšily se až při soustředěních s nároďákem zásluhou trenérů Lázničky a Malého, po hodinách dřiny, kdy už jsem nemohl ani zvednout ruce. Abych se vrátil k Evženovi, byl to on, kdo mně na cestě do nároďáku nejvíce pomohl. Byl osobností a svoje myšlenky dokázal prosadit. Mně dal obrovskou školu ve všech směrech a jeho hlášky používám dodnes. Na Odolce bylo hodně průměrných hráčů, ale díky kolektivu jsme toho dost dokázali. Evžen si bral z Dukel neznámé hráče po vojně, a když přicházeli, moc toho neuměli. On je pak dostal na vrchol a řadu z nich až do nároďáku. Nesmím také zapomenout na svého dvorního nahrávače Karla Mojžíše, který mně v kariéře hodně pomohl díky své dokonalé nahrávce. Rád vzpomínám na sezonu 1976/77, kdy jsme měli dobře sestavenou základní šestku a na lavičce výborné střídače. Jen okrajově zmíním pár jmen: Mrklas, Sýkora, Špisser, Černý, Buman. Nechci urazit ty, které jsem nejmenoval, protože na výsledku se opravdu podíleli všichni hráči. Bylo to vítězství kolektivu. Nebyli jsme hvězdy, ale hráli jsme jako tým a vybojovali pro Odolku první titul. Bohužel, letos je to už 40 let!

Hrál jsi na dvou olympiádách, jednom světovém a dvou evropských šampionátech. Kdy a kde jsi oblékl reprezentační dres poprvé a na který zápas či zápasy nejraději vzpomínáš? A můžeš uvést hráče, se kterými ti bylo na hřišti nejlépe.

Do reprezentace jsem se dostal v roce 1970 a asi první turnaj, na kterém jsem reprezentoval, byl v červnu v Sofii. Hrál se tam každoročně, byl dobře obsazený, nešlo o medaile a tak si tam trenéři mohli vyzkoušet všechny hráče. Do základní sestavy jsem skoro nikdy nepatřil. Byl jsem používán jako první střídač do zadní části pole, tedy na servis, na příjem a do pole. Libero ještě neexistovalo. A když se družstvu nedařilo, tak jsem „tahal kaštany z ohně“. Trenéři mně ve snaze změnit rytmus hry pustili i na síť, hlavně kvůli útoku z rychlé nahrávky, na který nebyl soupeř schopen postavit kvalitní dvojblok. Do základu jsem se dostal až v roce 1975 na ME v Jugoslávii, když byli někteří hráči zraněni. Často vzpomínám na OH v Mnichově, kde jsme měli šanci dostat se do semifinále, mezi čtyřku nejlepších, ale nakonec se to nepovedlo a skončili jsme šestí. O postup do semifinále jsme hráli s Bulhary, za stavu 0:2 a nepříznivého začátku 3. setu mně Karel Láznička pustil na hřiště místo Pavči Schenka a my jsme srovnali na 2:2. Pak musel Karel vyřešit dilema, jestli vrátit do základu Pavku (byl to jeho poslední turnaj v reprezentaci) nebo tam nechat mne. Rozhodl se pro zkušenost, vrátil Pavču do základu a za chvilku jsme prohrávali 1:7! Karel mně pak vrátil na hřiště, ale stav už jsme nezvrátili. Nikdy jsem toto rozhodnutí Karlovi nevyčítal a chápal jsem ho. Mimořádně se mně dařilo také na ME 1975 v Bělehradu. Hrál jsem skoro pořád, přestože jsem měl vyražený a zatejpovaný oba palce na rukou. Bohužel, ani tam jsme neuspěli a skončili pátí. V nároďáku jsem nejraději hrál s Jardou Stančem, Štefanem Pipou a Jardou Tomášem, ze starší generace s Patařem Groesslem a Drahošem Koudelkou.

Jak jsi získal své první angažmá v Itálii a čím jsi se v sérii A1 prosadil?

Po olympiádě v Montrealu jsem chtěl hrát ještě jednu sezonu a pak skončit s volejbalem. V prosinci 1976 ale za mnou přišel Bulda Musil s italským manažerem Solustrim, jestli bych nechtěl hrát a trénovat v Itálii. To byl pro mne šok! Říkal jsem si, co by tam asi s takovým hráčem, jako jsem já, dělali. Nicméně jsem neodolal, souhlasil a Solustri začal pracovat na povolení od ÚV ČSTV. Základní trenérskou III. třídu jsem získal jako reprezentant v roce 1976 automaticky a ještě v tom roce jsem si na svazovém kurzu udělal „dvojku“. Ta na moje angažmá do Itálie stačila a začal jsem také pomáhat v Odolce Evženovi s trénováním. Povolení vycestovat jsem dostal až v říjnu 1978 a klub Amaro Piú Loreto, kam jsem měl jít, si trenérské i hráčské místo mezitím obsadil jinými cizinci (trenérem se stal Polák Skorek, smečařskou posilou Bulhar Mrankov). Tenkrát byl v Itálii limit jeden hrající cizinec a mohl být zahraniční trenér. U mne nebyla jistota, jestli vůbec dostanu povolení a proto se klub rozhodl vzít jiné cizince a já, už s povolením, jsem neměl kam jít. Někdy v polovině října 1978 se ale ozval klub z Belluna, kde jako hrající trenér právě skončil Jirka Svoboda, můj bývalý spoluhráč v Aeru. Belluno už mělo dohodu s jedním Polákem, ten je ale „vykouřil“, odešel do jiného klubu za lepšími penězi, a oni zůstali jako nováček v A2 bez hráče-cizince, což pro ně v lepší soutěži byla velká rána. Jirka věděl o mém povolení, tak mně bafuňářům v Bellunu dohodil. Během 14 dní se uzavřela smlouva a já i s rodinou odcestoval na své první angažmá. Ta sezona se nám hodně povedla, jako nováčci jsme vyhráli A2 a postoupili do A1. Pro klub a samozřejmě i pro mne to byl obrovský úspěch, moc si toho vážím a rád na to vzpomínám. Ještě dodnes se jednou, dvakrát do roka scházím s bývalými spoluhráči a vzpomínáme na staré časy. Z tohoto období mám i úsměvnou vzpomínku. Doma jsem byl známý tím, že jsem se při rozcvičování málokdy trefil do hřiště. Nebyl jsem smečař, který by dával bomby do debla, ale snažil jsem se trefit míč co nejvýše a co nejlépe do ruky, a směrovat úder k zadní lajně. Byla to cílená příprava na trefování konečků rukou na bloku. To se mně tehdy málem nevyplatilo, protože když Belluno hrálo v Cesenaticu (klub u Raveny s dobrou tradicí), tak se tam na mne přijel podívat můj manažer s majitelem Loreta panem Tombolinim, které mně chtělo pro další sezonu. Ten když viděl mojí rozcvičku, tak se chytal za hlavu, co to manažer chce koupit za žebráka! On byl totiž zvyklý na Bulhara Mrankova, který všechny smeče dával od země do stropu a já jsem ostřeloval stěnu za hřištěm nebo rovnou strop. Manažer ho musel uklidňovat, aby neutekl ještě před utkáním a počkal, až začne hra. President to vydržel a nakonec byl spokojený, takže po sezoně, k velké lítosti Belluna a po velkých komplikacích s vedením klubu jsem přešel do Loreta. Bellunu jsem nezůstal nic dlužen a celou sezonu jsem jim posílal kompletní skautink družstev, která hrála v Loretu shodou okolností o týden dříve, než u nich. Jeden hráč Belluna si všechny moje tehdejší dopisy (PC a maily se ještě nepoužívaly) s pokyny schovával a loni mi je ukázal!

Mluvíš o trenérské „dvojce“, ale pokud vím, u trenérů extraligových celků byla požadována I. třída. Jak jsi k ní po převzetí trenérského žezla v Aeru přišel? Absolvoval jsi nějaký trenérský kurz v Itálii, který ti tady byl uznán?

Ke zvýšení kvalifikace jsem byl donucen na začátku 80. let, kdy jsem trénoval juniorský nároďák a chtěl jsem v trenérské práci pokračovat v Odolce. V roce 1982 jsem proto začal studovat dálkově trenérství na FTVS UK, trvalo to 3 roky a dost mně to haprovalo s tréninky a zápasy na Odolce. Bylo docela těžké skloubit ligu a studie. Školu jsem úspěšně zakončil státními zkouškami v roce 1987. Při mém pobytu v Itálii jsem se rovněž zúčastňoval různých kurzů a seminářů. Asi nejzajímavější a nejcennější se stala účast na semináři tvůrce největších italských úspěchů, argentinského trenéra Velasca. Byl hodně poučný a certifikát z tohoto semináře mi pak posloužil k tomu, že jsem mohl trénovat v UAE - Spojených arabských emirátech. Moji jedničku z FTVS mi tam nechtěli uznat, že je jenom česká a ne mezinárodní.

Coby trenér nároďáku ses poprvé objevil po boku Karla Lázničky jako jeho asistent a to spojení bylo úspěšné. Od stříbra z ME 1985 v Amsterodamu uplynulo již 32 let a je to bohužel poslední medailový úspěch našeho mužského volejbalu. Jak vzpomínáš na roli prvního a tedy odpovědného trenéra mužů ČR, a zajímá mně také, jak jsi tehdy přišel k asistentovi Jirkovi Vojíkovi?

Na reprezentaci vzpomínám nyní často v souvislosti se synem Michalem, který letos také převzal funkci hlavního trenéra a kouče nároďáku. Hlavně proto, že to pro něj bylo hodně časově i psychicky náročné. Často jsem se vžíval do jeho kůže a byl z toho trošku nervózní. Ale zpátky do 90. let. Asistenta Jirku Vojíka jsem si vybral sám, a to hlavně proto, že už měl něco odtrénováno a že jako hráč byl excelentním blokařem. Spoléhal jsem, že mi při tréninku svými zkušenostmi s blokaři pomůže, což se také splnilo. Svaz tuto mou volbu nepřijal s nadšením, stále bylo v podvědomí Jirkovo dřívější působení v USK a v nároďáku s řadou průšvihů. Prostě nebyl na svazu zapsán dobře, přestože se v průběhu dalších let hrozně změnil. Po zdravotních problémech byl nucen upravit životosprávu a zanechat všech neřestí. Dalo mně naopak práci jej přemluvit, aby se mnou zašel na pivo. A když se mně to povedlo, tak jedno malý pivo cucal hodinu!

Moje působení u nároďáku nebylo dlouhé. První rok 1996 byl takový výběrový, poznávací, protože na OH v Atlantě se nároďák nekvalifikoval. Příprava trvala jen 2 měsíce, sehráli jsme pár přáteláků a snažili se získat přehled o hráčích, které bychom mohli použít v roce 1997 na ME. Výběr nebyl jednoduchý, byli jsme v situaci, kdy pár starších hráčů bylo na limitu zenitu a kvalitních mladých moc nebylo (zkoušel jsem i Michala). Na ME v Nizozemsku startovala právě uvedená kombinace a bylo z toho 6. místo, což až tak špatný výsledek nebyl. Ale asi se od nás čekalo víc? V roce 1998 se konalo MS v Japonsku, které pro nás skončilo katastrofou. Dělené 19. - 24. místo bylo velkým neúspěchem, byl jsem z toho smutný i naštvaný, ale musím i po létech konstatovat, že na postup ze skupiny jsme tenkrát neměli. Nechci se na nic vymlouvat, ale měli jsme dost problémů s přípravou. Přes léto to šlo, zahráli jsme dobře i v kvalifikaci na ME, ale před MS jsme měli jen 14 dní na přípravu, někteří hráči nebyli uvolněni ze zahraničního angažmá a byli s námi jen týden. Takové byly, bohužel, tenkrát smlouvy! A ještě do toho přišly změny pravidel. Začalo hrát libero a na jeho vychování nebyl vzhledem ke krátkému soustředění čas. Ani my trenéři jsme s výchovou libera neměli zkušenosti, takže jsme jej vybírali z přihrávajících smečařů. Dalším problémem bylo, že se začalo hrát s barevnými míči. Hráčům a zvláště nahrávačům to dělalo velké problémy, z domácí soutěže na ně nebyli zvyklí. V neposlední řadě jsme do Japonska letěli na poslední chvíli a naše žádosti být v Asii kvůli aklimatizaci dříve nebyly vyslyšeny, nebyl čas ani peníze. Nerad na to vzpomínám a považuji tuto akci za svůj největší trenérský „debakl“.

Máš dva potomky, syna Michala a dceru Miroslavu (po tatínkovi). Jak fungovala rodina při Tvých zahraničních angažmá? Jak hodnotíš druhou volejbalovou generaci Nekolů a jaké jsou naděje na třetí?

Při prvním angažmá v Bellunu byla celá rodina se mnou. Měli jsme trochu problémy s učením Michala. Chodil do 3. třídy a tehdejší režim nám nedovolil dát děti v Itálii do školy či do školky. Takže jsme se museli s Marií převtělit v kantory. No, nebylo to dobré a následující sezonu v Loretu proto zůstala žena doma i s dětmi. Také proto, že do školy začala chodit i dcera a učit 2 děti by bylo nad naše síly. Žena za mnou dost často jezdila a děti nám v Praze hlídala moje máma.

Obě naše děti po různých pokusech s jinými sporty zakotvily také u volejbalu. Michal začal hrát za USK Praha, ale protože do školy dojížděl do Vodochod, nepovolili jsme mu trénovat 4x týdně, tak jak chtěli trenéři a chodil „jen“ 3x. Bylo to z důvodů velkého zatížení, nestíhal si vůbec odpočinout, ráno vstával hodně brzo, z tréninku se vracel pozdě, měl málo času na studia a tak jsme to museli omezit. To se samozřejmě nelíbilo trenérům a do zápasů ho moc nestavěli. V 17 letech chvilku trénoval s muži na Odolce pod mým vedením, ale jeho výkonnost na tehdejší hvězdy nestačila. Jen malá vzpomínka na to krátké období: při nácviku bloku mu Džáva vyrazil malíček, nebyl to hezký pohled (měl ho ohnutý do pravého úhlu) a měsíc byl vyřazen z přípravy. Pak narukoval na vojnu do Dukly, kdy přijímač a krátkou přípravu absolvoval v Liberci, pak byl na soutěž přeložen do Kolína. Tam se hrála národní liga a Michal hrál na postu přihrávajícího smečaře. Byla to pro něj dobrá zkušenost, moc kvalitních hráčů tam nebylo, takže hrál všechna utkání v základu. Po soutěži se ale Kolínská Dukla rušila a tak se Michal vrátil do Liberce, kde fungoval jako střídající hráč do pole. Vlastně v Liberci plnil úlohu jako já v národním družstvu. Po vojně se vrátil na Odolku, ale to jsem zase já odešel trénovat znovu do Itálie (Agrigenta), a jeho hráčskou kariéru jsem už skoro vůbec neovlivňoval. Trenéři jej pak nevyužívali na postu smečaře, ale univerzála, což si myslím nebyla ta nejlepší volba. Dcera Mirka hrála od žákyň za Střížkov Praha a zůstala tomuto klubu věrná dodnes! Hrála a hraje jen nižší pražskou soutěž, ale volejbal ji hrozně baví – stejně jako tátu a bráchu. Co se týká vnoučat, tak holky, dvojčata od Michala hrají za Kometu Praha. Začínaly u mne v klubu na Pankráci s beachem, pak ale přešly na šestkový volejbal. Vnuk od Mirky hraje za Odolku, zdá se mi šikovný, ale netroufám si odhadnout, jestli to někam dotáhne. Záležet bude na něm a jeho přístupu. Kvůli svým aktivitám bohužel nemám čas se na ně chodit dívat a dost mně to mrzí. Je to ale stejné, jako u mých dětí, ty jsem také neviděl moc hrát. Na Michala jsem se občas zašel podívat, na Mirku skoro vůbec. Je mi to líto, ale když děláte vrcholově nějaký sport, tak na své děti bohužel nemáte čas.

Jak prožíváš Michalovy úspěchy a v čem vidíš jeho trenérské klady popř. nedostatky? Ty jsi byl jako hráč i trenér hodně emocionální, Michal mně se svou kamennou tváří připomíná spíš hráče pokeru.

Když mi před léty Michal oznámil, že chce začít dělat trenéra, tak jsem mu to chvilku rozmlouval. Říkal jsem mu, že to je těžká a nejistá práce. Stačí pár neúspěchů a klub tě vyhodí. On mi na to odpověděl, že ho to hrozně baví a že to chce zkusit. Nakonec jsem rád, že u volejbalu zůstal. Jeho práci oceňuji a jsem hrozně rád, že se mu daří. Udělal si trenérskou jedničku také při práci a měl to podobně těžký, jako já. Výhodu měl v tom, že jeho studium trvalo jen 2 roky, já se „trápil“ tři. Michal je povahově opravdu jiný, než já. Já jsem dost často reagoval impulzivně, on řeší vše s klidem, aspoň to tak z venku vypadá. Hrozně dobře hodnotím jeho práci s týmem. V rámci možností dává hodně příležitostí i hráčům ze střídačky, tím si je vychovává a udržuje v aktivitě. Už se mu to několikrát vyplatilo. Tohle já moc neuměl. Spíše jsem sázel na jistotu, ale Michal dělá pravidelnou rotaci hráčů. Je to dobrá vlastnost a moc trenérů to neumí. Některé situace bych možná řešil jinak, ale on je trenér, zná perfektně své hráče, je s nimi denně, takže si myslím, že můj názor je méně objektivní. Skoro vždy, když se vidíme nebo si telefonujeme, spolu volejbal řešíme. Já mu řeknu svůj názor a on mi vysvětlí svoje myšlenky a záměry. Je to takový přátelský hovor bez emocí.

Kdy ses seznámil s beachem jako hráč, kdy jsi zahájil kariéru profi trenéra a co tě (kromě honorářů) „na písku“ nejvíce baví?

S beachem jsem se seznámil už někdy v letech 1986-87. V té době jsme svépomocí vybudovali vedle haly na Odolce dva beachové kurty, které fungují dodnes. V rámci přípravy na novou soutěž a v přechodném období po skončení ligy jsme písek využívali hodně. Techniku jsme sice neznali, hráli jsme to jako šestky, ale byl to dobrý doplněk a příjemné narušení stereotypu. Vzpomínám si, že když byl Michal na vojně, tak jsem ho vezl na beachový turnaj do Brna. Tam mně ukecal Zdeněk Haník, jestli bych si s ním nechtěl ten turnaj zahrát. Já se vymlouval, že jsem dva měsíce nic nedělal kvůli zraněnému lýtku, ale nakonec jsem souhlasil. My jsme se dostali až do finále, kde jsme prohráli s dvojicí Palinek-Stejskal. Nebyla to ani tak moje zásluha, jako Hujdy. Mne už v semifinále chytaly neskutečné křeče, a po dohodě s ním jsem jenom „statoval na křídle“, prostě jsem hlídal asi jen dvoumetrové území a on měl zbytek pole. Co šlo na mne, tak jsem odehrál, ostatní musel oběhat on. Bylo to hezké, ale následky špatné. Když jsem měl odřídit zpáteční cestu do Prahy, tak mně chytly křeče do všech svalů na nohou, i do těch, o kterých jsem dosud ani nevěděl. Musel jsem na dálnici zastavit a do Prahy řídil Renda Dvořák, jinak bychom s Michalem trčeli na dálnici ještě dneska. Když jsem byl v Agrigentu, tak tam už byli hráči, kteří beachovou techniku ovládali. Tam jsem na ně už nestačil. Jednak byl můj výskok na písku mizerný a technika skutečně chyběla. V Emirátech jsem 2 roky působil také jako trenér beachové reprezentace, ale to byli staří zkušení šestkaři, kterým nebylo nutné toho moc vysvětlovat.

Po návratu z UAE v roce 2006 jsem se v Česku rozhlížel, co bych mohl dělat. Všechna ligová družstva byla trenérsky dobře obsazená, tak jsem hledal nějakou práci i mimo volejbal. Pak mi podal pomocnou ruku Michal Palinek a nabídl trénovat v Beachklubu na Pankráci. Tenkrát tam dělal šéftrenéra. Tak jsem to zkusil a docela mi to bavilo. Hodin jsem měl ale málo, na živobytí to nestačilo. Když přišla v prosinci nabídka z Kladna, tak jsem ji akceptoval. V polovině sezony 2006/07 jsem tam na postu trenéra vystřídal Honzátka Svobodu, družstvo si pod mým vedením postavení v tabulce nezlepšilo, takže jsem po skončení soutěže končil i já. Na Pankráci jsem ale souběžně trénoval (asi jen 10 hod. za měsíc), a když jsem skončil na Kladně, Palda mně pomohl podruhé navýšením počtu tréninkových hodin a už jsem tam zůstal. Začátky pro mne nebyly vůbec jednoduché a musel jsem se všechno učit znovu. S bagrem nebyl problém, ale odbíjení prsty, technické údery, taktika, to všechno je jiné. Něco se dá použít z šestkového tréninku, ale moc toho není. Dá se říci, že jsem se musel hodně učit od dalších trenérů na Pankráci. Lze konstatovat, že při beachi se víc pracuje individuálně, řeší se každý detail, což v šestkách není možné a ani na to není čas. Beach mně právě kvůli tomu zaujal a baví. Když se nedělá vrcholově (netrénuji žádný špičkový pár), tak je to pro mne bez stresů a dobrá zábava. I když mně Evžen Krob beach rozmlouval a tvrdil, že jsem šestkový trenér, tak nikdy jsem svého rozhodnutí nelitoval a litovat nebudu. Snad u beache ještě chvíli vydržím a pak se uvidí. Určitě budu muset omezit své pohybové aktivity a snížit počet tréninkových hodin. Už na tom začínám pracovat, ale zatím to ještě stíhám. Někde jsem slyšel, že člověk se musí celý život učit a je schopen se učit. Já to mohu potvrdit ze své zkušenosti. Když jsem začínal s vrcholovým volejbalem, tak jsem neuměl pinknout do balonu. To jsem se postupně naučil a v závěru své hráčské kariery dokázal vypomáhat i na nahrávce. Samozřejmě jsem neměl myšlení nahrávače, ale prsty se zlepšily. A dnes, po 11 letech tréninku na písku jsem na své sametové „mechy“ dokonce pyšný!

---

Nedožitých 90 let Nadi Furmančíkové roz. Marynčákové

(*24. 12. 1927, †2. 5. 2014)

hráčky Slezské Ostravy (čtyřnásobné mistryně republiky) a reprezentantky ČSR (držitelky stříbrné medaile z ME 1949), osobnosti Síně slávy českého volejbalu.

Ostravská rodačka se sportovními začátky v Sokole Slezská Ostrava (gymnastika, atletika), které přerušila válka v roce 1941 likvidace sokolských jednot nacisty. Po válce začala hrát v obnoveném Sokole basketbal a volejbal a v letech 1948-53 získala s družstvem volejbalistek 4 tituly mistra ČSR. V rámci reorganizací tělovýchovy pokaždé pod jiným názvem stejného družstva: v roce 1948 jako Sokol Jáma Trojice, v roce 1951 Sokol OKD Ostrava a v letech 1952-53 DSO Baník Ostrava. A k tomu ještě dvě 2. místa v letech 1949-50.

Volejbal se v této době hrál systémem dvojic a nahrávačka Marynčáková si díky souhře a kvalitám „své“ klubové smečařky Bohumily Lukešové-Valáškové vysloužila nominaci do ženské reprezentace ČSR. V roce 1948 obě startovaly na Balkánsko-středoevropských hrách v Sofii, na kterých náš výběr ztratil pouze jeden set a stal se vítězem turnaje před celky Polska, Jugoslávie, Rumunska, Bulharska a Maďarska. Když se o rok později konalo v Praze první ME žen (společně s MS mužů), v nominaci trenéra Miroslava Rovného opět nechyběly. Naše ženy na Zimním stadionu pražské Štvanice prohrály až v závěrečném duelu s týmem SSSR 1:3 a získaly stříbrné medaile. V roce 1950 se Naďa zúčastnila přípravy na druhé ME v Sofii, ale do závěrečné nominace trenéra Jiřího Fiedlera už se nedostala. V roce 1952 se vdala, v roce 1953 se manželům Furmančíkovým narodil syn Pavel, Naďa ukončila svou sportovní kariéru a věnovala se „na plný úvazek“ rodině. Po smrti manžela Jaroslava v roce 1990 žila u dcery Jany (roč. 1957) v Dětmarovicích, kde ve věku 86 let také zemřela. Kompletní volejbalový profil této ostravské volejbalové osobnosti naleznou zájemci ZDE a doplňujeme jej několika historickými fotografiemi.

První ze 4 titulů mistra ČSR získaly volejbalistky Slezské Ostravy v roce 1948 pod názvem Sokol Jáma Trojice. Na snímku vítězný kolektiv, zleva stojí Štěpánková-Kostková, Konečná-Malá, Krimlová a Lukešová-Valášková, dole zleva Kaločová-Bochenková, Marynčáková a Štěpničková-Richtrová.

Na snímku z roku 1948 desítka volejbalistek ČSR – vítězek Balkánsko-středoevropských her v Sofii. Zleva Marynčáková, Cvilinková, Zaplatílková, Naarová, Lukešová-Valášková, Winterová, Čadilová, Straková, Volková a Mirovická-Mathauserová.

Stříbrný celek ČSR na ME 1949 v Praze, zleva stojí Batková, Cigrová, Čadilová, trenér Miroslav Rovný, Hroudová, Valášková a Marynčáková, v podřepu zleva Bernovská, Cvilinková, Mirovická, Zaplatílková a Krimlová.

Družstvo Sokola OKD Ostrava v roce 1951 se ziskem druhého titulu mistra ČSR. Nahoře zleva Knížková, Malá, Cigrová, Valášková a Marynčáková, dole zleva Dubná, Bochenková, Krimlová, Horká a Čajková.

 

Autor: Zdeněk Vrbenský