První setkání jubilantů ČVS a gratulace červnovým jubilantům roku 2018 z řad osobností

V pátek 1. června 2018 se v hotelu Pyramida v pražském Břevnově uskutečnilo první letošní setkání jubilantů z řad osobností ČVS. A jak se již stalo zvykem, bylo věnováno osobnostem z řad významných hráčů a trenérů. Mezi hosty byla také čtveřice osobností, které v úvodu akce převzaly z rukou předsedy ČVS svazová ocenění. Titulem Čestného člena ČVS byli oceněni Jiří Ebert a Ing. Miloslav Vaniš (oba 80 let), Medailí Ing. Vladimíra Spirita PaedDr. Jiří Medřický (75 let) a Ing. Dagmar Bártová (60 let). Fotografie Ondřeje Drimla z tohoto zdařilého setkání naleznou zájemci ve Fotogalerii (archiv) a více informací o akci v pokračování článku. Setkání se zúčastnilo 18 jubilantů (s převahou žen v poměru 12:6), což představuje cca polovinu zvaných a odpovídá účasti na setkáních minulých let. Mezi přítomnými byly Heda Mikulecká (85 let), Anna Bémová (přiletěla z Itálie) a Karla Šmídová (obě 75 let), všechny tři slaví svá jubilea v tomto měsíci a jejich vizitky jsou vloženy do druhé části článku, věnované ještě dalším červnovým jubilantům letošního roku. Mezi ně patří také hráčská a trenérská legenda brněnského a československého volejbalu Karel Láznička (nedožitých 85 let) a Hana Marcolini (70 let), která se z akce v Pyramidě omluvila. Všem účastníkům setkání a trojici červnových jubilantek s vizitkami v druhé části článku přejeme do dalších let co nejvíce pohody na těle i na duši, minimum zdravotních problémů a maximum pohody a radosti při stávajících aktivitách a zálibách.

Část 1. - Setkání jubilantů ČVS v Praze 1. 6. 2018

Setkání jubilantů bylo zahájeno v 11 hodin, přítomné uvítal předseda KSV ČVS Jan Hronek a připomněl, že akce se koná v místech, kde proběhlo v roce 1986 v rámci pražského MS žen zasedání kongresu FIVB a přímo v salonku, ve kterém byla v roce 2011 pokřtěna zatím poslední „volejbalová známka“, vydaná Českou poštou v roce 2011 u příležitosti 90 let existence organizovaného českého volejbalu. Po krátkém projevu předsedy svazu Marka Pakosty byli stručnými volejbalovým curriculum vitae představeni přítomní jubilanti a první čtveřice převzala současně s gratulací již zmíněná ocenění za zásluhy o rozvoj českého volejbalu. Zbývající osobnosti již byly vyvolávány podle data narození - od nejstarších k nejmladším.

Nejstaršími účastníky setkání byly reprezentantky Hedvika Štefflová-Mikulecká, Hana Valentová-Moravcová, Drahoslava Křížová-Kopová a reprezentační trenér Oldřich Kaplan (všichni ročník 1933), nejmladšími dvojice Mirka Bláhová-Baráková a Jirka Vojík (60 let). A vyjmenovat si zaslouží také další přítomní: Jirka Ebert a Tonda Kovařík (oba 80 let), Irena Hrádková-Tichá, Anna Bémová-Mifková, Kája Šašková-Šmídová, Eva Široká-Matějková a Jirka Medřický (75 let), Jana Semecká-Růžičková, Elena Poláková-Moskalová a Jarda Penc (70 let), Jarka Pechanová-Kořánová a Eliška Pařízková-Langšádlová-Vopatřilová (65 let). Kromě gratulace obdrželi jubilanti Zlatou knihu volejbalu a akce skončila společným obědem. Pro ty, kteří nechtějí prohlížet všechny ve fotogalerii uložené snímky, vkládáme záběr na část přítomných a na předsednický stůl se zástupci ČVS (zleva M. Vyhlídal, M. Pakosta a J. Hronek) a kolektivní snímek přítomných, mezi kterými jsou i někteří členové Komise společenského významu ČVS, která akci připravovala a před jejím zahájením schůzovala.

---

Část 2. – Červnoví jubilanti roku 2018 z řad osobností ČVS

 

75 let Anny Bémové

(*5. 6. 1943)

provdané Mifkové, po rozvodu s návratem k rodnému příjmení, ligové hráčky Slavie VŠ Olomouc, Techniky Brno, Tatranu Střešovice (pětinásobné mistryně republiky), italské Ancony, Potenzy a Bergama v sérii A1, reprezentanty a dvojnásobné olympioničky ČSSR, držitelky stříbrné medaile z ME 1971. Mistryně sportu a osobnosti Síně slávy českého volejbalu.

Rodačka z Olbramkostela se sportovními začátky v nedalekém Znojmě (gymnastika na ZŠ, atletika na gymnáziu). Láska ke sportu ji po maturitě v roce 1960 přivedla do Prahy na FTVS UK, kde v roce 1965 promovala s aprobací TV + biologie. V rámci VŠ studia pokračovala pod dohledem Dany Zátopkové ve slibné kariéře oštěpařky s vidinou startu na OH 1968. Jako doplňkový sport si zvolila volejbal a pod vedením Miloslava Ejema hrála 2. ligu za Slavii VŠ Praha. Její hráčský talent neunikl pozornosti trenérů ženské reprezentace ČSSR (Metoděj Mácha, Stanislav Šneberger) a když byla v roce 1965 poprvé pozvána na soustředění, vyměnila oštěp za volejbalový míč. Šance startu na mexické olympiádě ve volejbalu se zdála být snazší, než v atletice. V roce 1966 se vdala za ligového basketbalistu Slavie VŠ Praha a reprezentanta ČSSR Roberta Mifku, kterého následovala při jeho hráčských angažmá v Olomouci (rok vojny po škole v Dukle Olomouc) a ve Zbrojovce Brno. Na Moravě si v letech 1966-68 poprvé zahrála 1. ligu žen: v letech 1966-67 za olomouckou Slavii při UP (7. a 6. místo, trenér Jaroslav Matěj) a v roce 1968 za brněnskou Techniku (7. místo, trenér Zbyhněv Ondráček). Po návratu manžela do pražské Slavie VŠ v roce 1969 byla následujících 6 let oporou Tatranu Střešovice se ziskem 5 titulů mistra ČSSR v jedné řadě za sebou v letech 1969-73. Družstvo vedl Antonín Kyndr a jeho svěřenkyně se v letech 1972 a 1974 probojovaly do finále PMEZ s dvojicí 2. míst za Dynamem Moskva. V roce 1974 se manželům Mifkovým narodila dcera Darina, rok 1975 znamenal nucenou herní přestávku Anny a v sezoně 1974/75 převzala roli trenérky Tatranu s 2. místem v extralize (trenér A. Kyndr odletěl trénovat do Toga). Koncem roku 1975 se Anna a Robert Mifkovi po 8 letech manželství rozešli a tuto bolestivou situaci vyřešila Anna odchodem do Itálie spolu s necelé 2 roky starou dcerou. Prostřednictvím PZO Pragosport získala v roce 1976 hráčské angažmá v italské sérii A2, v letech 1976-79 hrála v Anconě (s postupem do série A1 ihned v první sezoně), 1979-80 v Potenze (A1) a 1980-88 v Bergamu (A1), kde dodnes žije. Nejvyšší italskou soutěž hrála do svých 45 let a v roce 1981 (v 38 letech) byla vyhlášena nejlepší volejbalistkou Itálie. V letech 1988-99 působila v roli trenérky mládežnických celků, hrající trenérky družstev žen a asistentky trenéra v několika klubech série B a B1. Od roku 1985 se věnovala volejbalové výchově dcery Dariny v Cassanu, kterou trénovala do 17 let. Dodejme, že Darina Mifková se stala hvězdou italského volejbalu, v letech 1991-2009 získala 4 tituly Mistra Itálie, několik vítězství v italských i evropských pohárech a svou novou vlast reprezentovala na OH 2000 v Sydney, na ME 2001 (stříbro) a MS 2002 (zlato). Po rodičích zdědila sportovní talent, po otci mimořádný vzrůst (188 cm), po matce bojovnost a houževnatost.

V širší reprezentaci ČSSR byla „Andula“ Mifková (jak se jí mezi přáteli říkalo) od roku 1965 a křest na vrcholné akci si odbyla na vysněné olympiádě 1968 v Mexiku (7. místo, trenéři M. Mácha + S. Šneberger). Následovalo 5. místo na ME 1970 v Bulharsku, stříbrná medaile na ME 1971 v Itálii a 6. místo na OH 1972 v Mnichově – to vše pod vedením trenérské dvojice S. Šneberger - Mikuláš Židišin. S reprezentací se rozloučila 5. místem na ME 1974 v Jugoslávii, trenéři Richard Bönisch a Václav Raban. Dodejme, že s výškou 174 cm hrála na postu nahrávačky, první snímek v záhlaví je z přípravy na OH 1972 a druhý vznikl při setkání jubilantů ČVS v pražském hotelu Pyramida 1. června 2018.

---

Nedožitých 90 let Karla Lázničky

(*12. 6. 1928, †12. 6. 2010)

ligového hráče ATK Praha a Spartaku Brno ZJŠ - čtyřnásobného mistra republiky, reprezentanta ČSR se ziskem stříbrné medaile na MS 1952, mistra světa z Paříže 1956 a dvojnásobného mistra Evropy z let 1955 (Bukurešť) a 1958 (Praha). Trenéra Spartaku ZJŠ resp. Zbrojovky Brno se ziskem 5 mistrovských titulů a 2 vítězství v PMEZ v letech 1968 a 1972. Trenéra mužské reprezentace ČSSR se startem na OH 1972, ziskem 2 stříbrných medailí na ME 1971 a ME 1985 a bronzové za 3. místo na Poháru světa 1985. Držitele dvou státních vyznamenání, titulů Zasloužilý mistr sportu, Zasloužilý trenér, Legenda sokolského sportu, Čestný člen ČVS a osobnosti Síně slávy českého volejbalu.

Rodák ze Skorotic v okr. Žďár n. Sázavou, od jednoho roku žijící ve Šlapanicích u Brna, kde zemřel přesně v den svých 82. narozenin. Od 7 let byl členem Sokola, za války SK Šlapanice a kromě klasické sokolské gymnastiky se věnoval všem dostupným sportům. Rekreačně hrál basketbal, fotbal a tenis, závodně se věnoval atletice, plavání, české házené a od 15 let volejbalu s první registrací v roce 1943. V tomto roce se stal hráčem mužů obnoveného Sokola Šlapanice v oblastním přeboru a od roku 1946 družstvo současně trénoval s postupem do moravské zemské ligy v roce 1948. V roce 1949 byl zařazen do výběru Brna pro tradiční trojutkání Praha - Brno - Bratislava a na podzim narukoval na vojnu do výběrového celku ATK Praha. Pod vedením hrajícího trenéra Josefa Brože získal mistrovské tituly v letech 1950 a 1951. V roce 1952 se stal hrajícím trenérem Spartaku Brno ZJŠ (od roku 1959 jako trenér z povolání) a družstvo vedl po návratu historického názvu Zbrojovka Brno v roce 1969 až do konce jeho existence v roce 1990. Při zisku prvních dvou titulů mistra ČSSR v letech 1965 a 1967 ještě hrál, při dalších pěti v letech 1969-71, 1974 a 1990 již tým pouze vedl. Kromě uvedených 7 zlatých medailí z MR měl ve sbírce ještě 2 medaile stříbrné a 7 bronzových. K dalším úspěchům jeho svěřenců patřil start v prestižním PMEZ: 7x se družstvo probojovalo do finále, 2x zvítězilo (1968, 1972), 3x skončilo na 2. místě a jednou třetí. Za bezmála 40 let trénování v ZJŠ a Zbrojovce Brno vychoval celou řadu reprezentantů a za připomenutí stojí ještě dva tituly Přeborníka ČSS z let 1963 a 1964 v kategorii starších dorostenců, které trénoval současně s družstvem mužů a nejlepšími z nich doplňoval jejich ligovou soupisku (Koudelka Drahoš, Ovesný, Petlák, Schenk Petr, Stančo, Steiner, Vykydal, Zajíček Luboš aj.).

Premiérou v reprezentaci ČSR se stal start na MS 1952 v Moskvě (trenér Václav Matiášek) se ziskem stříbrné medaile. Další tři již měly barvu zlata: z ME 1955 v Bukurešti, MS 1956 v Paříži a ME 1958 v Praze a ve všech případech pod vedením Josefa Kozáka. S výškou 191 cm byl po celou dobu své hráčské kariéry obávaným smečařem s takřka bezchybným a dělovým bočním podáním (tzv. estonským). Zahrál si také na 3 turnajích v rámci Světových festivalů mládeže a studentstva a do své medailové sbírky zařadil bronzovou z turnaje v Bukurešti 1953, zlatou z Varšavy 1955 a stříbrnou z Moskvy 1957. S reprezentací se rozloučil stříbrnou medailí na Turnaji tří kontinentů v Paříži 1959 s účastí 9 nejlepších celků světa (7 z Evropy, Ameriku zastupovala Brazílie, Asii Čína, medailisté: 1. SSSR, 2. ČSR, 3. Rumunsko).

Po OH 1968 vystřídal Karel u mužské reprezentace ČSSR v roli prvního trenéra Václava Matiáška a jeho asistentem se stal Zdeněk Malý. Reprezentace jim byla svěřena na další čtyřletý olympijský cyklus s vrcholem na OH 1972. V roce 1969 družstvo startovalo na Turnaji pěti kontinentů v Montevideu (2. místo za NDR) a na 2. ročníku Poháru světa v Berlíně a Lipsku (5. místo s omlazeným celkem). Následovalo 4. místo na MS 1970 v Bulharsku, stříbrná medaile na ME 1971 v Itálii a 6. místo na OH 1972 v Mnichově. Post prvního trenéra volejbalistů ČSSR mu byl svěřen podruhé v letech 1984-89. V roli jeho asistentů se vystřídali Jaroslav Horák (1984), Miroslav Nekola (1985-87) a Rudolf Matejka (1988-89). V roce 1985 získali naši volejbalisté na ME v Nizozemsku zatím poslední medaile z prestižních soutěží a byly to medaile stříbrné za 2. místo. Na MS 1986 ve Francii družstvo skončilo na 8. místě a na ME 1987 v Belgii na 6. místě. Dodejme, že v roce 1991 vedl Karel RD mužů Rakouska, v letech 1992-94 muže Lokomotivy-Ingstavu resp. Starobrna s postupem do extraligy v roce 1993 a s trénováním se rozloučil u družstva žen Sokola Šlapanice v letech 1994-2005 se startem v KP.

Za zmínku stojí také jeho aktivity funkcionářské: 12 let byl členem výboru volejbalového oddílu Sokola Šlapanice (1948-49 a 1990-2000), 30 let členem Ústřední trenérské rady ČsVS (1952-82), více jak 50 let členem Trenérské rady Jihomoravského KVS a do roku 2005 lektorem školení krajských trenérů 3. třídy. Dlouhá léta působil jako lektor také při školeních volejbalových trenérů České obce sokolské a za své aktivity v Sokole obdržel v roce 2008 od ČOS titul Legenda sokolského sportu. Více informací zájemci naleznou v profilu rubriky Síň slávy - Hráči a s nimi i pár historických fotografií. První snímek v záhlaví je z roku 1957 ze Světového festivalu mládeže a studentstva v Moskvě, druhý vznikl v roce 2008 při finálovém turnaji MR superveteránů v Brně, kde byl čestným hostem a v závěru předal medaile a další trofeje nejlepším celkům.

---

70 let Hany Marcolini roz. Vlasákové

(*21. 6. 1948)

ligové hráčky Tatranu Střešovice (čtyřnásobné mistryně republiky), Techniky Brno a hrající trenérky CUS Macerata v italské sérii A1, reprezentantky a olympioničky ČSSR se startem na dvou ME (ziskem stříbrné medaile v Itálii 1971), dvou MS a dvou OH s 6. místem v Mexico City 1968 a 7. místem v Mnichově 1972. Mistryně sportu a osobnosti Síně slávy českého volejbalu.

Pražská rodačka s volejbalovými začátky na ZŠ na holešovickém Ortenově náměstí, se školním výběrem v roce 1962 vítězka SHPM a od roku 1963 členka dívčí volejbalové základny MV ČSTV Praha při Dynamu Strašnice pod vedením Zdeňka Effenbergera. Pod jeho vedením získalo družstvo v letech 1963-65 tři tituly Přeborníka republiky v kategorii starších dorostenek. Koncem roku 1966 přešel kompletní tým již odrostlých dorostenek Strašnic do ligového Tatranu Střešovice, který v té době řešil generační problém a jehož trenér Antonín Kyndr byl v zahraničním angažmá. Omlazeného celku se ujal Z. Effenberger, jeho nejlepší tři dorostenky (Kaliberková, Rydlová a Vlasáková) se dostaly na soupisku prvního týmu žen a zbytek byl zařazen do B-týmu Tatranu se startem ve 2. lize. V roce 1968 se prvního týmu opět ujal A. Kyndr a v letech 1969 a 1970 se Hanka pod jeho vedením podílela na zisku 2 mistrovských titulů. V extraligové sezoně 1970/71 oblékala dres Techniky Brno (3. místo za Střešovicemi a UK Bratislava, trenér Zbyhněv Ondráček) a dodejme, že tento přestup vyvolal nesplněný slib Tatranu získat pro Hanku v Praze byt. To se podařilo v roce 1971, Hanka se vrátila a za Tatran hrála do roku 1977 se ziskem dalších 2 mistrovských titulů v letech 1972, 1973. S Tatranem startovala v 3 ročních PMEZ s účastí a 2. místem ve „final four“ v roce 1972. V roce 1978 odešla do Itálie, kde se provdala se změnou příjmení na Marcolini a začala podnikat v oboru cestovního ruchu (CK Catty Viaggi, Bella Italia Tours). A nezanechala ani volejbalu, v letech 1978-82 byla hrající trenérkou univerzitního celku CUS Macerata s postupem do série A1 a do roku 1989 ještě trénovala družstva dorostenců a mužů Treia v soutěži série D. Manželství Marcoliniových bylo rozvedeno, po roce 1989 Hanka pendlovala mezi ČR a Itálii (ve snaze udržet podnikatelské aktivity) a již delší dobu žije trvale v Praze.

S výškou 178 cm hrála na postu smečařky s premiérou v reprezentaci na mexické olympiádě v roce 1968 se 6. místem pod vedením trenérské dvojice Metoděj Mácha - Stanislav Šneberger. V roce 1970 si zahrála na MS v Bulharsku (5. místo) a v roce 1971 na ME v Itálii se ziskem stříbrné medaile. To již reprezentaci vedli S. Šneberger s Mikulášem Židišinem z Bratislavy a čtyřletý cyklus byl zakončen účastí a 7. místem na OH 1972 v Mnichově. Pod vedením Richarda Bönische startovala na MS 1974 (kde náš zbytečně a nadměrně omlazený tým zažil „propadák“ v podobě 17. místa) a s reprezentací se rozloučila na ME 1975 v Jugoslávii již opět slušným 5. místem, když byly některé z dřívějších opor do týmu opět povolány. Pro zájemce je v Síni slávy rovněž k dispozici Hanky profil s fotkami. První snímek v záhlaví je z dob slávy, druhý snímek vznikl v roce 2008 při setkání volejbalových olympioniků v Dobřichovicích u Prahy, kam je pod záštitou ČVS svolali manželé Jana a Milan Vápenkovi. Ze setkání jubilantů ČVS v pražském hotelu Pyramida 1. 6. 2018 se omluvila.

---

75 let Karly Šmídové roz. Šaškové

(*29. 6. 1943)

ligové hráčky Tatranu Střešovice - pětinásobné mistryně republiky a dvojnásobné finalistky PMEZ s dvojicí 2. míst, V letech 1967-1970 reprezentantky a olympioničky ČSSR se ziskem bronzové medaile na ME 1967, 6. místem na OH 1968 v Mexico City a 5. místem na MS 1970 v Bulharsku, Mistryně sportu a osobnosti Síně slávy českého volejbalu.

Pražská rodačka, v mládí všestranná sportovkyně, od roku 1962 registrovaná volejbalistka Rudé hvězdy Praha, za kterou hrála do roku 1964 pod vedením Richarda Bönische 2. ligu. V roce 1965 přestoupila do Tatranu Střešovice k trenérovi Antonínu Kyndrovi a pod jeho vedením hrála nejvyšší čs. soutěž do roku 1975. V krátké době se zařadila mezi opory družstva (s výškou 174 hrála na postu nahrávající smečařky - tzv. dvojky) a v letech 1969-73 se zasloužila o 5 mistrovských titulů „Tatranek“ v řadě a startovala na 5 ročních PMEZ s dvojicí 2. míst v letech 1971 a 1972 za Dynamem Moskva.

V letech 1964-65 byla v týmu juniorek ČSSR (trenéři Stanislav Šneberger a Augustýn Tobolka) a premiéru v týmu žen so odbyla v roce 1965 na mezinárodním Poháru osvobození Ostravy. Pod vedením Metoděje Máchy a S. Šnebergera hrála na ME 1967 v Turecku se ziskem bronzové medaile a ve stejném roce se podílela na vítězné kvalifikaci pro OH 1968, hrané v Jugoslávii. Na mexické olympiádě náš celek skončil na 6. místě a po OH tým převzala nová trenérská dvojice S. Šneberger - M. Židišin. Pod jejich vedením se Kája rozloučila s reprezentací 5. místem na MS 1970 v Bulharsku. V jejím případě je profil v Síni slávy stejně skoupý na více informací, ale zaujmout může několik přiložených fotografií. První snímek v záhlaví je z dob největší slávy, druhý vznikl při setkání jubilantů ČVS v pražském hotelu Pyramida 1. června 2018.

 

Autor: Zdeněk Vrbenský