Únorová jubilea významných osobností ČVS roku 2022

Ve druhém měsíci probíhajícího roku si připomeneme životní jubilea (řazená podle data narození) tří osobností zesnulých a dvou žijících, kterým do dalších let přejeme především pevné zdraví, životní pohodu a radost ze všech zbývajících aktivit. Prvá tři ohlédnutí patří bývalým reprezentantkám ČSR, držitelkám medailí z vrcholných mezinárodních soutěží a osobnostem Síně slávy českého volejbalu. Dalším jubilantem, bohužel již zesnulým, je jedna z největších osobností čs. volejbalu minulého století. Připomeňme více jak padesátileté soužití s vrcholovým volejbalem a jeho zásluhy na jeho rozvoji a slávě čs. volejbalu doma i za hranicemi. S úctou zavzpomínat by měly především desítky hráčů a hráček, kterým pomohl prosadit se v reprezentaci s podílem na jejich úspěších. Poslední oslavenec přispěl jako hráč brněnskému Spartaku ZJŠ resp. Zbrojovce k zisku 5 titulů mistra republiky a vítězství v PMEZ. Stejně úspěšné byly jeho aktivity v roli trenéra mládeže a byl jedním z průkopníků českého „plážového volejbalu“, spoluzakladatelem Asociace beachvolejbalu ČVS a organizátorem řady významných domácích i mezinárodních soutěží.

95 let Boženy Lútočkové roz. Gazdové

(*2. 2. 1927)

osobnosti Síně slávy českého volejbalu, akademické a seniorské reprezentantky ČSR, držitelky bronzové medaile z MS 1952 v Moskvě a zlaté medaile s titulem Mistryně Evropy z Bukurešti 1955. Zasloužilé mistryně sportu .

Narozena v Olomouci, dětství a mládí prožila v Ostravě a v roce 1944 se přestěhovala k babičce do Prahy. Zde dokončila válkou přerušené studium reálného gymnázia a vystudovala Filosofickou a pedagogickou fakultu UK s aprobací tělesná výchova + francouzština. Dráhu středoškolské profesorky zahájila ve Velvarech, následně učila na Praze 7 - na La Quardiově gymnáziu na Strossmayerově náměstí a následně na letenském gymnáziu Nad štolou, kde skončila v roce 1986 odchodem na zasloužený odpočinek. Vdaná, bezdětná, od roku 2004 vdova.

S volejbalem začínala v roce 1943 ve Slezské Ostravě v družstvu Sokola Hrušov, po přestěhování do Prahy nalezla angažmá v I. Ženském sportovním klubu Letná, se kterým přešla v roce 1948 do SK Slavie Praha. Volejbalisté tohoto klubu se po reorganizaci tělovýchovy v roce 1948 a po sloučení s SO Starý Ostrov přestěhovali do areálu v zahrádkářské kolonii na Libeňském „starém“ ostrově. Hráčkou Sokola Dynamo Slavia byla do roku 1952, ve kterém družstvo vybojovalo 2. místo na MR ve Zvolenu. Následovala dvě krátkodobá angažmá ve Slavii VŠ Praha (1953) a v Tatranu Baraba Střešovice (1954) a dlouhodobé působení hráčské a trenérské ve Slavoji Praha s kurty na Štvanici. Se Slavojem vybojovala v roce 1957 pod vedením státního trenéra M. Máchy mistrovský titul, další 3 medaile získala za druhá místa a 2 za třetí místa. Nejvyšší soutěž hrála do roku 1969 (svých 42 let) a do roku 1991 (64 let) hrála ještě pro radost za B-týmy Slavoje Praha a Slavie Praha IPS v pražských soutěžích. Více jak 20 let věnovala svůj volný čas výchově děvčat (od žákyň po starší dorostenky) a mezi její svěřenkyně patřila řada později ligových hráček Slavoje včetně reprezentantek Pražanové, Smíškové-Pletichové a Široké.

S výběrem ČSR získala 2 stříbrné medaile na Světových akademických letních hrách (SALH) v Budapešti 1949 resp. ve Východním Berlíně 1951 a 4. místo na SALH v roce 1954 opět v Budapešti. Kromě v úvodu zmíněných medailí z MS 1952 a ME 1955 patří k jejím úspěchům ještě 4. místo z MS 1956 v Paříži, kde se s reprezentací rozloučila. Podrobněji v medailonku k 85 letům Boženy.

Zájemcům nabízíme podrobný volejbalový profil jubilantky s vloženými historickými fotografiemi.

---

Nedožitých 95 let Libuše Krobové roz. Houdkové

(*11. 2. 1927, †23. 3. 1998)

Osobnosti Síně slávy českého volejbalu, reprezentantky ČSR se ziskem bronzové medaile na ME 1950 v Sofii a ligové hráčky Dynama Slavie Praha.

Pražská rodačka, absolventka obchodní akademie a povoláním účetní, zaměstnaná např. v Obchodním domě Bílá Labuť a naposledy v Energoprojektu Praha. Od roku 1951 vdaná, manželem známý volejbalista Dynama Slavie a reprezentant ČSR Evžen Krob, synové Jan a Petr (prvoligový brankář házenkářů SK Slavia Praha). Po závažném onemocnění kloubů (revmatické artritidy) jí byl v roce 1960 (tedy v pouhých 33 letech) přiznán plný invalidní důchod a v roce 1964 následovala druhá „rána osudu“ v podobě rozchodu manželství a role samoživitelky s péčí o nezletilé syny.

Od dětství vyrůstala v zahrádkářské kolonii na Libeňském ostrově se sídlem volejbalistů sportovní osady (SO) Starý Ostrov. Rodiče zde měli rekreační chatku se zahrádkou, a jelikož oba byli zapálenými členy Sokola Karlín, začínala i Líba se sportem a volejbalem v této sokolské jednotě. Na Starém Ostrově již odmala sledovala o víkendech zápasy mužů a žen Starého Ostrova resp. Dynama Slavie po sloučení v roce 1948, a v roce 1949 se jí splnil sen v podobě angažmá v družstvu žen Dynama, kde si zahrála s reprezentantkami Hroudovou-Brožovou, Gazdovou-Lútočkovou, Mirovickou-Mathauserovou či Štulcovou-Paclíkovou. K největším úspěchům týmu s její účastí patřila dvě 2. místa ve finále Mistrovství ČSR - poprvé v roce 1952 ve Zvolenu, podruhé v roce 1953 při zkušebním ročníku celostátní ligy s účastí nejlepších 12 celků z celé republiky. Do reprezentace byla poprvé a naposledy povolána trenérem J. Fiedlerem v roce 1950 a z evropského šampionátu v Sofii si přivezla bronzovou medaili. Další najdete v medailonku k nedožitým 85 letům Libuše.

Podrobnější informace lze nalézt v jejím profilu mezi osobnostmi Síně slávy českého volejbalu.

---

Nedožitých 90 let Svatavy Vráželové roz. Štaudové

(*13. 2. 1932, †1. 12. 1967)

osobnosti Síně slávy českého volejbalu, reprezentantce ČSR se ziskem 3 medailí z ME a MS v rozmezí let 1955-1960, dlouholeté opoře a kapitánce volejbalistek brněnského Králova Pole se 16 sezonami v nejvyšší soutěži. Zasloužilé mistryně sportu.

Rodačka z Tišnova s dětstvím prožitým již v Brně. Absolventka Střední zdravotní školy, původním povoláním instrumentářka zubní kliniky na FNsP v Brně, později úřednice Královopolské strojírny. Vdaná, manžel Vladimír Vrážel i syn Petr basketbalisté - hráči, rozhodčí a významní funkcionáři. Zemřela tragicky v Novém Městě na Moravě po smrtelném úrazu na chatě ve věku nedožitých 36 let.

Od žákovských let členka Sokola Královo Pole a talentovaná sportovní gymnastka. Po poválečném obnovení činnosti Sokola KP v roce 1945 přešla od gymnastiky k míčovým sportům (české házené, košíkové a odbíjené) a stala se členkou volejbalového družstva dorostenek Sokola Spartaku GZ Královo Pole resp. Spartaku KPS (GZ - Gottwaldovy závody, jak se tehdy nazývaly Královopolské strojírny - KPS). Souběžně hrála za KPS 2. ligu basketu a v případě nouze dokázala vypomoci i prvoligovému celku házenkářek. V roce 1951 přešla do volejbalového družstva žen se startem v nejvyšší soutěži – I. celostátní lize. K největším úspěchům družstva se stalo 2. místo v roce 1951, 3. místo v roce 1960 a čtyři 4. místa. V začátcích byly jejími vzory spoluhráčky a reprezentantky Bőhmová-Krátka, Burianová-Balunová a Cvilinková-Hajtmarová, spolu s ní reprezentační dres ČSR oblékly ještě Halásková-Žižkovská a Mičánková.

Premiéru v reprezentaci si odbyla v roce 1953 na turnaji Světového festivalu mládeže a studentstva v Bukurešti s 2. místem. Ten samý úspěch zopakovala s výběrem ČSR na dalším festivalu ve Varšavě v roce 1955 a na festivalu v Moskvě 1957 to byla 3. příčka. Největším osobním úspěchem se stal zisk zlaté medaile na ME 1955 v Bukurešti, následovalo 4. místo na MS 1956 v Paříži, stříbrná medaile na MS 1958 v Praze a bronzová na MS 1960 v brazilském Rio de Janeiro. Další v medailonku k nedožitým 80 letům Svatavy.

Podrobný profil s fotografiemi naleznou zájemci ZDE.

---

Nedožitých 85 let Petra Kopa

(*15. 2. 1937, †27. 1. 2017)

Čestného člena ČVS, osobnosti Síně slávy českého volejbalu z Galerie hráčů a trenérů, Zasloužilého mistra sportu, Zasloužilého trenéra, držitele státního vyznamenání „Za vynikající práci“, držitele Medaile Otakara Koutského za rozvoj pražského volejbalu. Bývalého ligového hráče, reprezentanta a olympionika, držitele 5 medailí z vrcholných mezinárodních soutěží, trenéra mistrovských celků a reprezentačních družstev mužů i žen ČSSR.

 

Pražský rodák, absolvent Střední průmyslové školy strojní a původním povoláním projektant. Dvakrát ženatý, z prvního manželství s reprezentantkou Drahuší Křížovou-Kopovou syn Martin a dcera Zuzana, z druhého manželství s ligovou volejbalistkou Alenou Pavlíkovou-Kopovou syn Petr. Syn Martin a vnuk Martin junior nezapřeli volejbalové geny po rodičích, Martin senior byl stejně jako jeho otec dlouholetým extraligovým hráčem doma i v zahraničí, reprezentantem ČSFR a ČR, později trenérem doma a v Rakousku. Martin junior oblékal reprezentační dres kadetů a juniorů ČR.

Zakladatel volejbalové „dynastie“ Kopů - Petr alias „Kopáček“ - začínal se sportem jako fotbalový žák SK Nusle a s volejbalem se seznámil na trampské osadě Montana Sázava. V době středoškolského studia se věnoval kromě kopané ještě lehké atletice a za školu hrál i volejbal. V roce 1953 se stal členem družstva starších dorostenců Spartaku Dukla Karlín, vedeného profesorem tělocviku Ladislavem Macháčkem (bývalým hráčem SSK Život) a s fotbalem i atletikou se definitivně rozloučil. Od roku 1954 byl členem dorosteneckého výběru ČSR a od 17 let pendloval do družstva mužů v přeboru Prahy. Tým odrostlých dorostenců přivedl prof. Macháček z Karlína do Dynama Praha 7 Doprava a v roce 1959 s ním postoupil do nejvyšší soutěže. Petr narukoval v roce 1956 na vojnu do Rudé hvězdy Praha, vedené internacionálem Karlem Brožem, do roku 1957 ještě hrajícím. Dres RH Praha Petr oblékal do roku 1972 s výjimkou sezony 1961, kdy pomáhal týmu Dynama Doprava udržet prvoligovou příslušnost. Po sloučení Dynama Doprava s Lokomotivou Praha koncem roku 1961 se Petr vrátil do RH Praha, v roce 1966 s ní vybojoval první mistrovský titul a s ním další 4 medaile za 2 druhá a 2 třetí místa. V sezoně 1968/69 byl uvolněn do Itálie a týmu Virtus Bologna pomohl vybojovat 2. místo v prestižní sérii A1. Díky domácí politické situaci po srpnu 1968 byl přinucen k návratu do RH Praha, kde v roce 1971 zahájil neméně úspěšnou trenérskou dráhu.

Premiéru v seniorské reprezentaci ČSSR si odbyl v roce 1960 na mezinárodním Poháru osvobození Bratislavy a první dvě medaile ze zahraničí (obě stříbrné) si přivezl v roce 1962. Jednu ze Světového festivalu mládeže a studenstva v Helsinkách a druhou, cennější, z Mistrovství světa v Moskvě. Se lvíčkem na prsou se rozloučil v roce 1968 bronzovou medailí z mexické olympiády. Mezi další cenné trofeje patřilo stříbro z OH 1964 v Tokiu, bronz z premiéry Poháru světa v roce 1965 v Polsku, zlato s titulem Mistra světa z pražského šampionátu v roce 1966 a stříbro z ME 1967 v Turecku. Dnes by bylo úspěchem také 5. místo na ME 1963 v Bukurešti, v té době považované za trestuhodný propadák.

V roce 1971 převzal po Karlu Brožovi trenérské žezlo u mužů RH Praha, družstvo vedl do roku 1974 a první dvě sezony ještě jako hrající trenér. V roce 1972 s ním získal druhý mistrovský titul a dva tituly vicemistra v letech 1971 a 1973. V roce 1983 převzal po R. Bőnischovi družstvo žen RH Praha a vedl do roku 1988 s 2. místem v roce 1983 a pěti mistrovskými tituly za sebou v letech 1984-88. Jeho svěřenkyně tvořily v té době základ ženské reprezentace ČSSR.

V roce 1988 odešel do Belgie k družstvu mužů Knack Roeselare, které převzal od Evžena Kroba a vedl do roku 1991 se ziskem dvou mistrovských titulů a dvou vítezstvích v Belgického poháru. Po návratu vedl dvě sezony muže Aera Odolena Voda, v letech 1993 a 1994 je dovedl ke dvojici titulů Mistra ČR a současně ke dvěma prvenstvím v tzv. Superlize s účastí nejlepších celků z Česka, Slovenska, Maďarska, Rakouska, Slovinska a Chorvatska.

V roce 1974 mu byla poprvé svěřena mužská reprezentace ČSSR, kterou vedl do roku 1979. Startoval s ní na OH 1976 v Montrealu (6. místo), na dvou MS s dvojicí 5. míst (Mexiko 1974, Itálie 1978) a na třech ME s trojicí 6. míst (Jugoslávie 1975, Finsko 1977, Francie 1979). V roce 1983 vedl ženskou reprezentaci ČSSR na ME v NDR (8. místo). K mužské reprezentaci se vrátil podruhé v letech 1993-95 ve dvojici s Milanem Žákem a se startem na ME 1995 v Řecku (9. místo).

Dlouhý výčet hráčů a hráček, které za 25 let svých trenérských aktivit dovedl Petr Kop k mistrovským titulům a do reprezentace lze dohledat v jeho profilu z roku 2007, doplněném několika historickými fotografiemi. Nutno ještě dodat, že byl také významným funkcionářem, členem vrcholných svazových orgánů: Sportovně-technické komise, Ústřední trenérské rady, Komise vrcholového sportu, a také členem předsednictva resp. výboru ČVS.

Petr Kop, odchovanec dorostu Spartaku Dukly Karlín a trenéra prof. Ladislava Macháčka se zviditelnil v dresu ligové RH Praha (kam v roce 1956 nastoupil na vojnu) a svůj křest v reprezentaci si odbyl v roce 1960 na Poháru osvobození Bratislavy, ze kterého je první snímek. Zleva na něm stojí trenér Josef Kozák, Golian, Musil, Kříž, Šašinka, Kop, Šmídl a asistent trenéra Břetislav Chvála, v podřepu zleva Malý, Humhal, Kemel, Toman a Paulus.

Druhou a mimořádně cennou medaili (po stříbru z MS 1962 v Moskvě) si P. K. přivezl domů z první „volejbalové olympiády“ v Tokiu v roce 1964 po jediné a těsné prohře 2:3 se Sověty. Tato stříbrná medaile bývá považována za zatím největší úspěch naší volejbalové historie a zasloužil se o ni kolektiv ve složení (nahoře zleva): Musil, Čuda, Šorm, Perušič, Toman, Golian a Paulus, dole zleva Kop, Schenk, trenér Josef Brož, Humhal a Šmídl. Na snímku chybí Labuda, který po prvním utkání ulehl s podezřením na žloutenku.

V roce 1966 získal P. K. s RH Praha svůj první titul mistra republiky. Na snímku mistrovského týmu stojí zleva vedoucí družstva Karel Slabý, Groessl, Bernad, Vykoukal, Štěpánek, trenér Karel Brož, Čuda, Nepustil a Kop, dole zleva V. Brdek, Mozr, Perušič, Drobný a Vápenka. Také díky tomuto úspěchu byli 4 hráči ze základu RH (Groessl, Kop, Mozr a Perušič) zařazeni do výběrů ČSSR pro MS 1966.

Na domácím světovém šampionátu v Praze v roce 1966 získali naši volejbalisté podruhé titul mistrů světa, když se jim podařilo porazit „Sbornou“ (3:2) . Na tu zbyly (po další prohře s Rumuny) jen bronzové medaile a naši si mohli dokonce dovolit prohru v posledním utkání s Japonci (2:3). Na snímku mistrů světa 1966 stojí zleva trenér Václav Matiášek, Šmídl, Petlák, Groessl, Mozr, Smolka, Musil a asistent trenéra Oldřich Kaplan, dole zleva Golian, Koudelka, Schenk, Kop, Labuda a Perušič.

S reprezentací se P. K. rozloučil bronzovou medailí na OH 1968 v Mexico City. Na snímku z přípravy v Ostravě je ještě širší kádr reprezentantů a v horní řadě zleva stojí Golian, Sokol, Procházka, Schenk, Kop, Groessl, Petlák a Musil, dole zleva Smolka, Svoboda, Koudelka, Mozr, Labuda a L. Zajíček. Do konečné dvanáctky pro OH trenéři Matiášek a Kaplan nezařadili Mozra a Labudu. Dodejme, že naši podlehli 2:3 Sovětům a nečekaně i Polsku (1:3) a skončili na 3. místě za SSSR a Japonskem.

Po skončení hráčské kariéry a ročním angažmá v Itálii v roce 1969 (Virtus Bologna) se začal P. K. věnovat trenérské práci a přes úspěchy u družstev mužů a žen RH Praha se dostal i k reprezentačním týmům ČSSR (a také obou kategorií). V roce 1972 získal s muži RH Praha druhý mistrovský titul, na snímku stojí zleva Káral, Groessl, Němec, trenér P. Kop, Vápenka, Penc, šéftrenér SVS MV RH Praha K. Brož, vedoucí družstva A. Housar a lékař týmu MUDr. J. Kubíček, dole zleva Lebeda, M. Lehký, Čížek, Vrbovec, M. Pavlík, Chrpa a Fiala.

Mezi největší trenérské úspěchy P. K. s mužskou reprezentací ČSSR patřila dvě 5. místa na MS (Mexiko 1974, Itálie 1978) a 6. místo na OH 1976 v Montrealu. Poslední snímek je z roku 1975 a zleva na něm stojí trenér P. Kop, Kapera, Šlambor, Jeřábek, Petlák, Stančo, Vondrka a asistent trenéra E. Krob, dole zleva Mikunda, Pipa, Nekola, Chrpa, Svoboda a Řeřábek. Je smutné, že z toho kádru čtyři osobnosti (Josef Mikunda, Vladimír Petlák, Evžen Krob a Jaroslav Stančo) již odešli do „volejbalového Nebe“.

V roce 1983 převzal P. K. po trenéru R. Bönischovi družstvo žen RH Praha, se kterým získal v letech 1984-1988 pět mistrovských titulů v řadě. Z tohoto období je snímek z vršovické haly RH a na něm při oddechovém času trenér P. K. s dvojicí dlouhodobých opor nejen RH Praha, ale i naší tehdejší reprezentace Darinou Koškovou-Ptáčkovou (č. 5) a kapitánkou družstva RH Praha Mirkou Bláhovou-Barákovou (č. 9).

---

85 let Ing. Zdeňka Václavíka

(*27. 2. 1937)

Česného člena ČVS, Mistra sportu, držitele Medaile Ing. Vladimíra Spirita prvoligového brněnského volejbalisty, úspěšného klubového i reprezentačního trenéra mládeže, spoluzakladatele a významného funkcionáře ABV ČVS.

Rodák z brněnských Bohunic, absolvent Střední průmyslové školy elektrotechnické (maturita 1956) a elektrotechnické fakulty VUT (promoce 1961), v letech 1962-1974 zaměstnaný ve Výzkumném ústavu přístrojů a rozváděčů. Dvakrát ženatý, z prvního manželství synové Tomáš a Robert (oba v dorosteneckém věku aktivní basketbalisté), z druhého manželství syn Jan a dcera Klára (závodní plavkyně). Volejbalové geny po otci zdědil syn Jan, uznávaný beachvolejbalista a extraligové „libero“ v šestkovém volejbalu (akademický reprezentant ČR se 4. místem na Univerziádě 2009, mistr ČR 2013 s VK Ostrava).

Od svých 8 let byl Zdeněk členem po válce obnoveného Sokola Bohunice, díky klasické sokolské gymnastice získal potřebné pohybové dovednosti, vyzkoušel další dostupné sporty a v roce 1948 si na Strahovském stadionu v Praze zacvičil skladbu žáků na XI. Všesokolském sletu. V letech 1953-1956 docházel v odpoledních hodinách do Sportovní školy mládeže s volejbalovou přípravkou a od roku 1954 byl členem volejbalového oddílu TJ Královo Pole, kde pod vedením trenérů B. Turka a M. Horáka startoval za tým dorostenců a mužů (střídavý start). V době studia na VUT hrál v letech 1958-1961 pod vedením J. Janků za Rudou hvězdu Brno, které v roce 1958 pomohl k postupu do celostátní I. ligy. Po promoci v roce 1961 absolvoval vojenskou službu a v roce 1962 byl angažován trenérem Karlem Lázničkou do Spartaku Brno ZJŠ, od roku 1969 Zbrojovky Brno. Pod vedením internacionála Lázničky (do roku 1965 hrajícího) získal v rozmezí let 1965-1971 pět titulů mistra republiky a v roce 1968 byl u prvního vítězství Zbrojovky v prestižním PMEZ. Nejvyšší soutěž si zahrál po boku bývalých reprezentantů Lázničky, Handlíře, Lípy a jejich nástupců Pavči Schenka, Procházky, Drahoše Koudelky, Petláka, Lubomíra Zajíčka, Stanča a Milana Řezníčka.

V roce 1971 přešel z postu hráčského na trenérský a začal se ve Zbrojovce věnovat výchově chlapců počínaje žáky a konče staršími dorostenci. V letech 1974-1989 již jako profesionální trenér brněnského SVS-M a od roku 1984 TSM se ziskem 3 titulů přeborníka republiky starších dorostenců (juniorů) v letech 1979, 1981 a 1984. V letech 1978-1982 absolvoval dálkové studium na FTVS UK se ziskem trenérské kvalifikace I. třídy. V roce 1980 byl asistentem Pavla Schenka u mužské reprezentace ČSSR při startu na OH v Moskvě (8. místo), v roce 1982 vedl výběr juniorů ČSSR na ME v Mnichově (6. místo). V extraligové sezoně 1989/90 byl asistentem trenéra Lázničky u mužů Zbrojovky se ziskem jejího posledního mistrovského titulu. Následovalo trenérské působení u mužů Schenku Brno a Sokola Brno I. v letech 1990-92 a dalších 10 let práce s mládeži při Sokolu Brno I. V letech 1999-2002 již jako důchodce.

V roce 1988 se začal angažovat v beachvolejbalu, patřil k organizátorům prvních turnajů na „Káčatech“ v roce 1989 a v roce 1992 stál při založení Beach Club Brno s areálem na „Sokoláku“ (sokolském koupališti na Brněnské přehradě). V roce 1991 byl jedním ze zakladatelů československé a od roku 1993 české Asociace beachvolejbalu (ABV) a členem vrcholných orgánů – rady, výboru. V roli trenéra a kouče doprovázel v roce 1993 pár Palinek - Stejskal na prvním beachovém ME mužů ve Španělsku, v letech 1997 a 1999 vedl naše juniorské páry na MEJ v Chorvatsku a Španělsku. Byl vrchním organizátorem mládežnických šampionátů na „Sokoláku“: ME U18 (do 18 let) v letech 2003, 2007, 2012 a 2016, ME U23 (do 23 let) v roce 2004 a turnaje MEVZA kat. U18 v roce 2015.

Pod jeho vedením proběhly v letech 2006-2008 na kurtech BC Brno také tři FIVB Challengery mužů a jako zkušený organizátor pomáhal v letech 2008-2014 se zabezpečením 5 turnajů série Word Tour (čtyř mužských, jednoho ženského) v Praze na Štvanici. Do roku 2020 spoluorganizátor beach akcí na Sokolském koupališti Brněnské přehrady.

Další funkcionářské aktivity - od 2017 člen KSV ČVS (spolupráce beach volejbal), do roku 2020 člen výboru Jm KV ČVS (beach volejbal), od 2021 předseda KSV Jm KV ČVS.

Zapomenout nesmíme na jeho dlouhodobé angažmá v sokolském volejbalu. Působil jako vedoucí volejbalového oddílu a místostarosta jednoty Sokol Brno I., byl členem odboru sportu sokolské župy Máchalovy a členem volejbalové komise odboru sportu ČOS, kde od roku 1995 působil i jako odborný lektor trenérských kurzů a pořadatel přeborů ČOS v beachvolejbalu. Výčet úctyhodných aktivit jubilanta doplňujeme několika historickými fotografiemi.

Mistři ČSSR pro rok 1965 - volejbalisté Spartaku Brno ZJŠ. Nahoře zleva vedoucí družstva Z. Velan, Handlíř, Petlák, Pavčo Schenk, D. Koudelka a Lípa, dole zleva hrající trenér Láznička, Procházka, Václavík, Uherek a Derka. Z vítězného kádru na snímku chybí hráči Ovesný, Petr Schenk a L. Zajíček.

Na snímku z roku 1969 volejbalisté Zbrojovky Zetoru Brno po zisku třetího mistrovského titulu. Na propagační fotce s komentářem ve francouzštině nechybí autogramy a připomenutí triumfu v PMEZ 1968. Zleva stojí Vykydal, M. Řezníček, Petr Schenk, D. Koudelka, Hádlík, Košťál, J. Toman a Václavík. Zleva sedí Čapka, Pavčo Schenk, předseda oddílu Ing. Bőhm, trenér Láznička, vedoucí družstva Ing. Herka, Petlák a M. Koudelka.

Širší výběr volejbalistů ČSSR pro OH 1980 v Moskvě, na kterých startovali v roli jednoho z náhradníků za celky, které se přidaly k bojkotu her Američany. Krátkou přípravou a vedením družstva byl pověřen Pavčo Schenk, který do role svého asistenta angažoval Zdeňka Václavíka. Zleva stojí as. trenéra Václavík, Potáč, Prieložný, Krejčí, Pick, Lenert, Šmíd, Samek, Repák a trenér Schenk. V podřepu zleva Valach, Kopet, Jamka, Řeřábek, Cifra, Josef Novotný a Sirvoň. Nominováni nebyli Jamka, Potáč a Samek, družstvo obsadilo 8. místo z 10 startujících.

Poslední vložený snímek vznikl při setkáním zakládajících členů ABV v roce 2009 u příležitosti oslav 20 let od založení brněnského Beach Clubu. Zleva hostitel Zdeněk Václavík, Jiří Ebert, Milan Purnoch (první prezident ABV) a Roman Plch.

 

Autor: Václav Věrtelář