Okénko předsedy ČVS Marka Pakosty - proč zahraniční trenéři?

Vážená volejbalová rodino, v minulosti se vedly více vášnivé než odborné diskuse o tom, zda je správné mít ve vedení českých reprezentací zahraniční trenéry. Statistika jejich úspěšnosti byla nevalná, výsledky se alespoň v době, kdy seděli na lavičkách, zpravidla nedostavily. Většina z nich skončila před tím, že jim vypršely smlouvy, někdy dokonce ze dne na den (Miguel Falasca 2017, Alexander Weibl 2016). V čele českých národních týmů jak mužů, tak žen nám nyní stojí čeští trenéři. Oba patří mezi nejlepší, které v současné době u nás máme. Když ale sleduji snahy některých českých klubů ať už ve fotbale (Andrea Stramaccioni) či v hokeji (Uwe Krupp) angažovat právě zahraniční trenéry nedá mi to, abych se nad tím nezamyslel. 

Vidím zásadní rozdíl mezi klubovým a reprezentačním trenérem. Alespoň v našem sportu. U reprezentace je doba, po kterou může trenér s týmem pracovat časově omezená, zpravidla měsíce. Prostoru pro koncepční práce je méně, je to více o komunikaci a typově vhodném poskládání hráčů do týmu a následné motivaci. Navíc je nutné přistupovat individuálně k těm hráčům, kteří mají např. delší klubovou sezónu, nebo nejsou zdravotně 100% fit. Klubová sezóna naproti tomu trvá přibližně 8 měsíců. To je časový úsek, který skýtá dostatek prostoru pro koncepční práci. To by měla být výzva pro někoho, kdo vyžaduje větší prostor pro to, aby svoje vize ohledně složení týmu a herního systému aplikoval. Třeba je to jen otázka času, kdy i nějaký český klub v mužské extralize najde odvahu (a samozřejmě finance) k angažování zahraničního trenéra. Jako úspěšná ukázka mne napadá basketbal, kde Ronen Ginzburg roky vedl basketbalový klub Nymburk. A možná díky tomu, že zná české prostředí či je aklimatizován, má výrazně lepší předpoklady, aby zvládnul i pozici trenéra národního basketbalového týmu. Poslední roky nám stoupla kvalita hráčů a hráček a tím i celé extraligy. Ať už to jsou čeští krajánci, kteří se vrací na závěr kariéry zpět domů, cenově dostupní cizinci, či talentovaní hráči a hráčky reprezentace hrající v Čechách. Jak ale s touto stoupající kvalitou hráčskou zvyšovat i kvalitu trenérskou na vrcholové úrovni?

S hráči je to jednodušší. Jakmile mají potřebnou výkonnost, po které je v zahraničí poptávka, mají možnost odejít do zahraničí. A zpravidla tak i činí. Pokud je liga, kam odejdou kvalitativně lepší je logický předpoklad, že hráče taková zkušenost herně i mentálně posune dopředu.

S trenéry je to ale složitější. Zájem o české trenéry v profi zahraničních soutěžích není. Někdo může být navíc limitováni jazykově. Některým možná i vyhovuje pobyt v domácí „komfortní zóně". Doporučuji však těm, kteří mají ambici se v oblasti trenérské neustále zlepšovat k pomyslné dokonalosti, přemýšlejte o možnostech, a případně je vyhledávejte, jak získat nové zkušenosti i v zahraničním prostředí. Závěrem musím zkonstatovat, že přítomnost zahraničních trenérů u národních týmů měla pozitivní přínosy, byť ne možná viditelné na první pohled. Pro české trenéry, kteří mohli být po jejich boku a učit se v praxi to bylo něco co je obohatilo, něco, co by teoreticky nikdy nemohli dohnat. Ono i pro hráče se jednalo o přínosnou zkušenost, byť ne možná vždy plně akceptovanou v daný moment. Již dlouhá desetileté nejsme v pozici země, která by se mohla považovat za vývozce trenérského know-how. Važme si proto každé zahraniční zkušenosti, kterou k nám přivezou ať už naši nebo cizí trenéři a hráči.

Přeji vám všem pěkný a volejbalový den 

Váš

Marek Pakosta  - předseda ČVS