Reprezentace - výkladní skříň každého sportu

Je to přesně rok, co se kormidla českého volejbalu ujal bývalý olympionik, mistr Evropy a vítěz Champions League Marek Pakosta. Stál před ním nemalý úkol -  konsolidovat volejbalové hnutí, zajistit financování, změnit způsob řízení a to vše za „provozu“. Má za sebou první soutěžní sezónu a přichází doba reprezentačních akcí. Zeptali jsme se Marka, jak pohlíží na reprezentaci a kde vidí její hlavní přínos pro rozvoj volejbalu.

 

Marku, reprezentace - slovíčko, které zná každý sportovec a je jeho snem spojit ho se svým jménem, bylo to taky tak u tebe?

Ano je to tak, a u mě to nebylo jinak. Prošel jsem si ještě v 80. letech všechny mládežnické reprezentační kategorie. Možná jsme si v té době  ještě plně neuvědomovali význam tohoto slova, přeci jenom jsme byli mladí a k tomu ještě za „železnou oponou“, takže reprezentovat v té době ČSSR, byla i jednou z mála legálních možností se  podívat na „západ“. Ale, jak člověk stárne, více a více si uvědomuje, že reprezentovat je čest. Já jsem do zhruba 23 let působil v reprezentacích šestkového volejbalu, poté pak v beach volejbalu a každou příležitost jsem si užíval.

Po „revoluci“ se rozpadly sportovní struktury a volejbal trochu ztrácel svoji pozici v Evropě a ve světě, kterou měl.

Já bych upřesnil, že se jednalo o systém podpory sportu. Pro mladé hráče byly vytvořeny tréninková střediska mládeže (TSM) a v dalším stupni střediska vrcholového sportu (SVS). V těch systémech měli své místo jak kvalitní trenéři a pedagogové, tak nadstandardní lékařské zázemí. Po revoluci stát rezignoval na tuto oblast a to, co poměrně dobře fungovalo a produkovalo talenty pro celý vrcholový sport, se rychle rozpadlo. Pak si každý svaz začal pracně hledat a tvořit svůj systém, kterým nahradil chybějící státní organizaci. V dnešní době máme nastaven systém, o kterém si myslíme, že respektuje klubová specifika a přitom nám umožňuje koncepční práci. Ten tvoří sportovní střediska (SpS), kterých je 58 a sportovní centra mládeže (SCM), kterých je 18. 

V 50., 60. a 70. letech jsme byli volejbalovou velmocí. Kde vidíš základ těchto úspěchů a proč ten ústup ze slávy?

Hlavně to vidím v tom, že volejbal se v této době hrál venku a naše republika má krásnou tradici v turnajích na antuce. Na každé tzv. „osadě“ byl volejbalový kurt a hrálo se pořád. Přirozeně jsme měli, i když třeba neregistrovanou, ale obrovskou základnu. Poté se volejbal začal postupně přesouvat do hal a sport profesionalizovat. Více států bylo schopno vytvářet podmínky. Tam, kde neměli potřebnou trenérskou kvalitu, angažovali trenéry primárně z východního bloku, české nevyjímaje. Tak se rozdíly srovnávaly a jednotlivé reprezentace byly vyrovnanější. Do volejbalu vstupovaly prvky jako je výběr hráčů podle somatotypu, změny pravidel a v neposlední řadě i finance. Bylo jasné, že vedle základny je potřeba efektivně pracovat s talentovanými hráči. Od 80. letech je již volejbal plně profesionální a kvalitu reprezentací začala určovat i kvalita domácích soutěží. Generace hráčů kolem mne byla poměrně silná a tak jsme se rychle po revoluci, mne nevyjímaje, začali úspěšně uplatňovat v zahraničních ligách.  Čímž trochu trpěla kvalita nejvyšší domácí soutěže, ale pro potřeby reprezentace výborná možnost vybírat z hráčů se zkušenostmi ze zahraničí. Jenže pak začali docházet hráči, jelikož systém byl přerušen a dnes máme venku pouze několik hráčů oproti desítkám v minulosti.

V poslední době vidíme úspěchy volejbalových reprezentací u mládežníků (ME U19 2017 – 1. místo, ME U18 2018 – 2. místo), ale výsledky se dostavují i v seniorských kategoriích, kde je ta změna?

U mládežníků je to souhra více faktorů. Pro naše podmínky vhodně nastavený systém, kvalitní trenéři, schopnost finančně úspěšné kluby produkující talenty (především SCM) podporovat.  No a samozřejmě štěstí, kdy třeba jeden zápas rozhodne, zda se tým kvalifikuje na ME, hraje o medaile či ve skupině o 5. - 8. místo. Letos poprvé zkoušíme kategorii „naděje“, což je ročník 2005. Máme zaběhnutou kategorií „lvíčat“ U16 (2003/2004), kde na srazy zveme volejbalové talenty už v žákovských letech. U kategorie kadetů U18 (2001/2002), kde máme úspěchy nejmarkantnější se daří dělat výběrové kempy celoročně, nejenom před vrcholnou akcí, tzn. kluci jsou pohromadě a mohou si na sebe zvyknout a odtrénovat poměrně velké množství dní. V juniorech U20 (1999/2000) už to je trochu složitější, protože někteří hráči již hrají extraligu za dospělé. Nicméně musím vyzdvihnout práci jednotlivých klubů. Nebýt jich, kde hráči absolvují nejvíce tréninkových hodin, tak se úspěchy budou dostavovat těžko.

A co seniorské reprezentace?

To jsou spojené nádoby. Když máte kvalitní mládežnické celky, tak by se to logicky mělo projevit i v seniorských družstvech. A možná se nám to už ukazuje - 7. místo z loňského ME mužů v Polsku a 12. místo z ME v Ázerbájdžánu je potvrzením správné cesty. Nicméně v seniorských týmech je to trochu složitější. Hráči mají po náročných ligových soutěžích, léčí si „šrámy“, promítá se fyzická únava po zpravidla osmi měsících v klubu a nezřídka se stane, že nejsou v top formě. Do toho se promítá ještě rodina, kde hlavně starší hráči či hráčky obtížně hledají rovnováhu.  Znám to i z osobních zkušeností, kdy hlavně starší hráči potřebují mít mezi jednotlivými ligovými soutěžemi více volna a čas pro regeneraci.  A co si budeme namlouvat, jejich živobytí je v klubech, které je zpravidla platí po větší část sezóny. Nicméně cítím, že kluci i děvčata chtějí reprezentovat a je to pro ně stále čest hrát se lvíčkem na prsou.  Z čehož mám radost a u těch starších hráčů a hráček, které nakonec kývnou na „nároďák“, si toho vážím dvojnásob!

Jaký vidíš přínos reprezentačních celků pro volejbal?

Hráčky a hráči, kteří oblékají národní dresy, by měli být příkladem dětem a být jejich vzory. Tak jak malí hokejisté vzhlížejí na Jágra, tak bych chtěl, aby mladí volejbalisté znali Hadravu, Džavoronoka, Kryštofa, Mlejnkovou, Havlíčkovou nebo Havelkovou. Reprezentace by měla být vzorem pro mládež a zároveň jejím cílem. A samozřejmě mezinárodní úspěchy zvyšují mediální zájem a čím víc se bude o volejbale psát tím lépe.  Úspěchy nám vytváří pozitivní vizitku.

V nynější době je velkým tématem v médiích ženský vrcholový sport?

Ano, četl jsem několik článků a protože toto téma otevřel volejbalový trenér, tak se to samozřejmě mě a Českého volejbalu dotýká. Můj názor je ale jednoznačný a již jsem odpovídal na dotazy na toto téma na mém FB profilu. Beru postoj Zdeňka Haníka jako soukromý názor psychologa amatéra. Nešťastné je, že se všude prezentuje jako představitel ČOV. Tedy někdo, od koho se očekává podpora vrcholového sportu jak mužů, tak žen. Když bychom chtěli být důslední, budeme muset uznat, že dnešní vrcholový sport jak mužů, tak žen je trochu extrém a vyžaduje oběti. Na druhou stranu, je nezadatelným právem každého jedince se rozhodnout, zda chce sport dělat rekreačně, výkonnostně či vrcholově. Já jako představitel Českého volejbalu nebudu zpochybňovat, ale naopak podporovat ty ženy, které se rozhodnou pro vrcholovou verzi. Připadalo by mi pokrytecké, abych na jednu stranu těžil z úspěchů, které nám naše vrcholové volejbalistky přinášejí - 5. místo na OH v Londýně, stříbrné medaile z ME 2016, 2017 a na druhou stranu je posílal k plotně. Když celou jeho „cestu do hlubin ženské duše“ zjednoduším, je to jako gól do vlastní branky a Zdeňkovi dá hodně práce z toho pro sebe v oblasti sportu uhrát důstojnou remízu.

Co reprezentace a finance?

A jsme zase u peněz….. (smutný úsměv). Jak jsem již několikrát zmiňoval, náš sport v nynější době nejde nikde dělat bez podpory státu. A protože reprezentace se odvíjí od kvalitní mládežnické základny, tak je jasné, že financujeme nejen seniorská, ale i mládežnická družstva. Nejsme fotbal, který by za postup na ME nebo MS, popř. za úspěch na těchto turnajích dostal desítky nebo stovky miliónů. Minimum soutěží pro národní týmy má vypsány prize money a i ty v žádném případě nepokryjí náklady na dané akce. MŠMT má na financování reprezentací dotační program pod označením REPRE a jsem za něj rád. Zajistit provoz reprezentačních družstev bez prostředků z tohoto programu si neumím představit a je pro nás v této oblasti zásadní.

Co reprezentační družstva letos čeká?

Mládežníci své turnaje již rozehráli a moc mě těší stříbro z ME U18. U20 ještě čeká dodatečná kvalifikace na ME v Nizozemí a Belgii. V dospělých mají muži letos sezónu trochu volnější s jedním vrcholem. Čeká je Final Four European Golden League, které se uskuteční 13. - 14. června 2018 v Karlových Varech. Ženy čekají vrcholy dva. Jednak budou absolvovat před prázdninami ženskou European Golden League a v srpnu jim začíná důležitá kvalifikace na ME 2019. Budu držet oběma týmům palce a fanoušky tímto zvu na zápasy našich „repre“ týmů!

 

Autor: Jiří Carba