Úspěch volejbalu! V semifinále Díky, trenére máme dvě zástupkyně!

Šestý ročník sportovně-společenské akce Díky, trenére dospěl do semifinále. Z 300 nominovaných se vykrystalizovala TOP 16, v níž najdeme hned dvě zástupkyně ze světa pod vysokou sítí: sympatické dámy Evu Drešerovou a Zuzanu Francovou.

Jsou tak rozdílné a přitom se tolik podobají. Zatímco první zastupuje velký oddíl Lvi Praha a může se pochlubit hvězdami, na jejichž vývoji se podílela (Kiki a Maki, Daniel Pfeffer...), druhá žije na malém městě a provozuje ještě menší klub. Na druhou stranu Volejbal Čáslav sama založila. „U nás najdete spoustu sportů, máme atletický, fotbalový i zimní stadion. Ale volejbal chyběl. Jsem maminkou dvou malých dětí, říkala jsem si, že bych byla ráda, kdyby si mohly sport mého srdce vyzkoušet,“ vypráví Francová.

Ani Drešerové není budování cizí. Před rokem stála na Lužinách u vzniku dívčí složky. „Chtěli jsme, aby bylo postaráno i o děvčata na druhém stupni. Do té doby odešla buď do Olympu, nebo přestávala hrát. Bylo smutné vidět, když velké holky nesportovaly a vlastně nedělaly nic,“ popisuje genezi vzniku Lvic učitelka prvního stupně na FZŠ Brdičkova.

Každý trenér má svůj styl. Jeden preferuje cukr, druhý bič. Obě dámy se vzácně shodnou v mírných metodách, přestože vykazují touhu přitvrdit. „Já jsem až moc hodná a kamarádská,“ usměje se Francová. „Chtěla bych, aby volejbal děti hlavně bavil. Když budou mít talent a chuť, umožním jim, aby ho dělaly na vyšší úrovni. Na jednu stránku je demotivující, že nevychovám špičkového hráče, ale na malém městě to asi ani nejde,“ doplňuje.

„Všichni říkají, že jsem moc hodná a měkká,“ charakterizuje se Drešerová. „Je to tím, že jsem vedla víc malých dětí. Teď mě čeká velká výzva, dámy přicházejí do pubertálního věku. Budu mít kadetky, tedy musím změnit přístup. Chci být kámoš, ale důsledný,“ vysvětluje.

Nad všechny medaile světa jsou sympatickým trenérkám harmonické vztahy a celoživotní láska ke sportu. „Chci z dětí vychovat hlavně dobré lidi. Ve skupině máme některé ze sociálně slabších rodin, kde zoufale chybí vzory. Snažíme se jim je předvést alespoň na tréninku,“ líčí Drešerová. „Volejbal je férový, zábavný, není surový. Ráda bych, aby se dostal do povědomí dětí a dávaly mu přednost třeba i před fotbalem,“ vytyčí obtížný cíl Francová.

Proto mu neváhá obětovat tolik času. „Máme zatím tři skupinky dětí, od první třídy až po devátou, věnuji se jim dvě odpoledne týdně.  K tomu si připočtěte přípravu na tréninky, víkendové turnaje, soustředění... Nasčítá se to. Do toho mám své dvě malé děti. Musela jsem si v práci vyjednat zkrácený úvazek,“ prozrazuje čáslavská trenérka, jež se věnuje vzdělávání a pořádání seminářů.

Ale zpět k projektu Díky, trenére, které by v obou ženách mělo probudit soutěživost. Třeba jen proto, že jsou vedle uznání ve hře ceny za téměř 200 tisíc korun. „Pro nás je nejdůležitější trochu zpropagovat volejbal,“ zazní unisono. „Upřímně…, moc se mi do toho nechtělo. Nakonec mě přesvědčila ta důvěra. Když už mě někdo nominoval, tak to zkusím,“ slibuje Francová.

„Moje Lvice říkaly, že půjdeme minimálně do finále. Mně se s věkem asi ztrácí sebedůvěra. Budu se tedy snažit uspět, ale žádné konkrétní cíle si nekladu. Pro mě je největší odměnou podpora od holek, rodičů a klubu,“ dodává Drešerová.

Autor: redakce, foto: Volejbal Čáslav a Lvi Praha/David Kratochvíl