Čtyři roky strávil Martin Hroch na lavičce Šternberku, ale další již nepřidá

Volejbalistky Šternberka bojovaly o play-off až do posledního kola UNIQA volejbalové extraligy žen 2017/18, ale zpackaný začátek sezony je o něj připravil.  „Měli jsme problém namazat stroj, aby šlapal hned od začátku, jako tomu bylo v nadstavbě, kde šlapal perfektně,“ hodnotil ročník, ve kterém jeho tým obsadil 9. místo, trenér Martin Hroch. Ten se musel vypořádat s obměnou kádru, zraněními či příchodem nových hráček. Umístění však už vylepšit nestihne, neboť na lavičce Šternberku skončil po vzájemné dohodě s vedením klubu.

Skončili jste těsně před branami vyřazovacích bojů, jak to hodnotíte?

Naše deváté místo se rozhodně nedá považovat za úspěch. Šli jsme do sezony s tím, že chceme postoupit do play-off, což se nám nepodařilo, takže je potřeba říct věci tak jak jsou – úspěch to rozhodně nebyl. Na druhou stranu to nebyl ani propadák. Je pravda, že po první části soutěže jsme na tom výkonnostně nebyli nějak růžově. V podstatě jsme byli schopni porazit akorát Fénix Brno, s jinými týmy jsme hráli tie-break. Nicméně jsme vždy odešli poraženi. Do té druhé jsme vstoupili úplně jinak – bylo vidět, že se nastavení holek změnilo, otočilo se o 360 stupňů. A tak, jak jsme měli problémy ten stroj namazat, aby šlapal v té první části, tak v nadstavbě šlapal perfektně. Nemám k němu jedinou výtku, kromě dvou setů proti Fénixu.

Hrálo v tom roli i rozšíření extraligy o jeden tým a hrozba baráže?

Celkově byla letošní sezona oproti těm minulým jiná. Zaprvé to bylo vstupem Liberce, který se svým rozpočtem de facto hned situoval do první čtyřky, jenž podporuje armáda. Druhou věcí bylo to, že se opět po letech změnil systém, kdy poslední družstvo půjde do baráže. Týmy ze spodu tabulky, která se v minulých letech dostávala skoro automaticky do play-off, tak ho najednou neměla jisté a neměla jistou ani účast v příštích ročnících extraligy. To znamená, že ta družstva ze spodku měla tendenci před ročníkem nějakým způsobem posílit. Myslím tím Přerov a Frýdek-Místek.

Vraťme se ještě k základní části.

Ta nám nevyšla. Pravdou je, že jsme docela pozdě skládali základní kostru týmu. Ukrajinská hráčka nám přišla dva a půl měsíce po začátku přípravy. Naskočila do pátého kola a nebyla možnost se s ní sehrát a to družstvo si na ni prostě muselo zvyknout. Nicméně jsme ji vybírali tak, aby zapadla do týmu a ten mohl hrát v určených rolích, jaké jim byly rozdány a jakou zodpovědnost si v něm měly převzít. Ukázalo se, že ne na všech postech si je ty hráčky plní a nenaplňují předpoklady, s nimiž se šlo do sezony. To všechno se potom v důsledku promítlo na tom, že tým neodváděl, co měl.

Zmínil jste neplnění rolí, můžete přiblížit, kde vás tlačila bota?

Já bych to nechtěl specifikovat přímo jmenovitě, protože ty hráčky to ví. Konkrétně na pozici blokařek jsme neodváděli to, co bylo plánováno – přísun bodů jak blokových, tak i smečařských. Musím je však trošku omluvit, hrály i se zraněním a promítl se do toho úzký kádr. Nešlo to ani na pozici univerzálky.

Tam jste ovšem přivedli neostřílenou hráčku.

Přisla Sandra Kotlabová, která extraligu nikdy nehrála. Hrála tři roky 1. ligu za Madetu České Budějovice, tak se musela adaptovat na úroveň extraligy. Zároveň však přicházela s tím, že tady bude studovat vyšší magisterské studium fyzioterapie, takže se to spojilo a podepsalo na výkonech. V lednu, jak začalo zkouškové období, do toho naskočila na sto procent a neměl jsem k ní žádnou připomínku. Odpovídá to tomu, proč jsme ji sem brali, a myslím si, že i s cílem jakým ona přišla sem. Šanci už chytla a věřím, že to bude v příští sezoně dobré.

Měli jste i problémy na postu libera.

To nás trošku zaskočilo. Zranila se nám Denisa Kulová, se kterou jsme počítali na pozici prvního libera, protože celou loňskou sezonu prokazovala stabilně, že na ni má. Bohužel před začátkem ročníku jsme se dozvěděli, že musí znovu na operaci vrozené vady ruky. Jako záskok musela naskočit Bára Oborná, která loni hrála ještě v kadetkách. Naneštěstí se také zranila a my hledali variantu, jak to vyřešit.

Jak to dopadlo?

Nemohli jsme přivést novou hráčku, která by znamenala zvýšení nákladů pro klub. Zvolili jsme cestu návratu mé asistentky Markéty Janečková. Ta už během letní přípravy a začátku ročníku odváděla výbornou práci ve své nové roli, kde pak chyběla. Nicméně výkonnost týmu měla přednost, takže proto se zvolilo tohle řešení.

Přivedli jste i ukrajinskou smečařku Tetianu Karpushinovou. Jak složité ji bylo získat?

Nebylo jednoduché ji sem dostat. Vybírali jsme ji až koncem srpna, kdy je hráčský seznam hrozně úzký. Buďto jsou ty hráčky předražené nebo jde o hráčky z nespolehlivých destinací jako je Afrika, Američanky nebo Brazilky, které nikdo nikdy neviděl. Například v Brně měli dvě Brazilky, které musely ze zdravotních důvodů poslat domů. My jsme potřebovali hráčku, která je mladá, zapadne do kolektivu a bude mít výkonnost na to, aby se zdravotně udrželo celou sezonu. Když jsem přišla Táňa, tak si myslím, že dvě třetiny sezony splňovala velice dobře svou roli, ale bohužel v závěru, kdy jsme ji nejvíc potřebovali, tak vyhořela.

Před ročníkem se vrátila smečařka Polášková, která byla týmu oporou. Souhlasíte?

Jednoznačně splnila svou roli, jak tu herní, tak i tu týmovou. Byť pracuje v Brně, tak dojížděla po zaměstnání k nám. Její angažování bylo jedním z pozitivních bodů tohoto ročníku.

A další body?

Zapracování mladých holek a jejich výkony. Z kadetek se k nám posunuly Ambrožová, Vrabcová, Hanousková, Oborná a Soldánová. Jednoznačně největší progres byl na straně Lucky Hanouskové, která ještě vloni v květnu trošku tápala. Do přípravy však naskočila na sto procent. Myslím si, že až na menší výpadky, že to zvládla výborně. Je vůdčí postavou v extralize juniorek, v ženách zahrála nadstandardní zápasy, ale na druhou stranu se projevuje i to její mladí, takže jí občas i něco nevyšlo, ale ve svém věku na to má nárok. Každopádně s ní jsem jednoznačně spokojený.

Před nadstavbou jste ztráceli čtyři body na play-off a moc lidí vám už nevěřilo...

Je pravda, že jsme šli se čtyřbodovým mankem, ale ono to manko bylo vlastně pětibodové, protože jsme měli horší poměr setů. Byla to výrazná ztráta, když si vezmeme, že se s každým soupeřem hrálo jen dvakrát – což bylo dohromady šest utkání a ve hře bylo 18 bodů. Hned první přímý souboj v Přerově mohl de facto rozhodnout o osudu celé nadstavby - pokud by Přerov vyhrál za tři body, tak bylo vymalováno.

Tři body jste ovšem brali vy, kde nastal zlom?

Těch věcí bylo spoustu, které mohly mít vliv. Vyjeli jsme mimo halu, udělali jsme teambuilding, trénovali jsme v Šumperku, abychom si zvykli na halu v Přerově. Pak tu byla ještě druhá věc, kterou bych chtěl podtrhnout. Z partnerské Olomouce přijeli bubeníci, aniž by je o to někdo žádal. Vycítili, že ten tým potřebuje pomoct, tak sami přiložili ruku k dílu a při těch rozhodujících utkáních nás podpořili. Nechci říct, že to bylo úplně klíčové ve zlomu, který nastal v týmu. Rozhodně to patřilo mezi ty rozhodující elementy, které se podepsaly na tom, že tým začal šlapat. Hráčky začaly cítit podporu okolí a to jim pomohlo.

V předposledním kole jste mohli rozhodnout, ale kýžené vítězství za tři body nepřišlo. Co se stalo v utkání s Fénixem Brno?

Věděli jsme výsledek z Přerova, ale na druhou stranu jsem říkal hráčkám už před utkáním, že jsme od play-off stejně daleko jako jsme byli dva dny zpátky, kdy jsme porazili Přerov a musíme si to uhrát sami. Proto byl pro mě trošku nepochopitelný začátek prvního a druhého setu. Holky se po sobě dívaly, chyběla větší koncentrace, chodily jen přes jeden kůl a nikdo na sebe nechtěl vzít zodpovědnost. Po prohraném druhém setu, to z nich spadlo a začaly předvádět hru, kterou jsme se prezentovali během celé nadstavby. Zápas jsme otočili na 3:2, ale v tu chvíli už bylo pozdě a Přerovu jsme dali další šanci, kterou nakonec využil.

Váš souboj na dálku s Přerovem, plný zvratů, musel tedy bavit. Co myslíte?

Po letech, kdy týmy postupovali téměř bez boje do vyřazovacích bojů, a nikdo nepadal, tak letos to bylo zajímavější. V předchozích letech se sledovala jen první polovina tabulky, ale letos jak diváci, tak i média věnovali pozornost naší bitvě až do posledního zápasu. Myslím si, že to rozhodně přispělo k atraktivitě extraligy, kdy bylo o co hrát i ve spodní části tabulky.

Jak vidíte budoucnost?

Jsem přesvědčen, že projekt Šternberku jako partnerského klubu Olomouce má své místo, ale musí se to řešit opravdu citlivě. Systém, kdy poslední družstvo padá do baráže je složitější. Musí se hledět i na výkonnost, ale daří se nám posouvat talentované hráčky. Letos dostala příležitost Bára Oborná na liberu, Lucka Hanousková či Šárka Šenková v první polovině soutěže. Nesmím zapomenout na juniorku Dudovou, které hraje v extralize už dva a půl roku, tak v nadstavbě jednoznačně ukázala, že na to má.

Oproti původním plánům, kdy jste měl smlouvu i na příští sezonu, už dál pokračovat na lavičce Sokolek nebudete. Kdy se tohle rozhodnutí zrodilo?

Po skončení sezony jsme si společně s vedením sedli a usoudili jsme, že nastala pro obě strany vhodná chvíle, kdy to angažmá ukončit. Po čtyřletém působení se rozcházíme v dobrém. Svému nástupci přeji hodně trpělivosti a úspěchů. Chtěl bych hlavně poděkovat Jiřímu Zemánkovi, který mě sem přivedl a dal mi šanci. Nesmím zapomenout na město Šternberk, jenž volejbal podporuje a kromě ženské extraligu tu má i nejvyšší soutěž kadetek a juniorek, přitom je na extraligové mapě nejmenší. V neposlední řadě také všem hráčkám, které jsem tady trénoval, skalním fanouškům a trenérovi R. Juříkovi, který vedl tým přede mnou.

Jaký ročník byste vyzdvihl?

Nejúspěšnějším ročníkem byl ten loňský, kdy nám pomáhala na startu sezony Jana Napolitano-Šenková až do Vánoc. Po jejím přesunu do Olomouce k nám přišla Gabriela Orvošová, které převzala nastartovaný tým, který šlapal. Naše sedmé místo, pak bylo nejlepším výsledkem za ty čtyři roky, co jsem u týmu strávil. Na kontě jsme měli největší počet vítězství za ty čtyři roky.

Ve Šternberku jsou specifické podmínky, když je jeho hlavním cílem vychovávat mladé hráčky. Po výsledkové stránce to tak není úplně jednoduché?

Každoročně jsme se museli vypořádávat s velkým počtem změn. Střídaly se tu jak zkušené hráčky, tak přicházely mladé holky. Letos tým tvořilo věkově pět žen, šest juniorek a kadetka, ale v závěru ukázal svou sílu a produkoval slušný volejbal.

Mimo jiné jste působil i u mládežnické reprezentace, mohou vaše další kroky vést právě tam?

Byl jsem asistentem u reprezentace kadetek, kde mi však skončila smlouva. Nějaké kontakty tím směrem proběhly, ale zatím nic konkrétního, tak uvidíme.

Pro následující ročník jste teda volný a připraven jednat?

Ano, jsem otevřený všem nabídkám. Velmi rád bych navázat na práci, kterou jsem dělal doposud. Což znamená snoubit zkušenosti s mládím. Tohle je cesta, kterou by se měly kluby ubírat najít vyvážený poměr mezi těmito faktory. Těším se na další výzvu.

 

Autor: Tomáš Příhoda