Hráčkám chybí větší dravost po angažmá v zahraničí, říká zkušená univerzálka Olympu

Její smeče jsou pověstné a po 12 letech také k vidění v domácí UNIQA extralize. Aneta Kocmanová-Havlíčková se totiž po tak dlouhé době vrátila ze zahraničních lig. Konkrétně do pražského Olympu, se kterým v roce 2008 vybojovala titul. „Od té doby pražský tým ligu nevyhrál, což bych ráda změnila,“ prohlásila úspěšná a elitní česká volejbalistka, která v současné době musí trénovat venku.

Takový návrat do domácí ligy si rozhodně nepředstavovala. Vítězka italské ligy nebo Poháru CEV nesmí s týmem ani do haly. Na vině jsou totiž vládní nařízení kvůli koronavirové pandemii. „Je to velmi divné období. Zahraniční ligy napříč Evropou se v minulé sezoně nedohrály, pak přijedu do Česka a tady se znovu nehraje,“ smutní Aneta Havlíčková, dvaatřicetiletá diagonální hráčka. „Udržet se v kondici není rozhodně jednoduché. Když neprší, jsme s týmem venku a snažíme se pracovat alespoň takhle a udržet si nějakou fyzičku.”

Havlíčková se stačila představit ve třech zápasech, dva z nich byly vítězné. Připsala si celkem 54 bodových útoků. „S týmem jsem spokojená, máme to dobře postavené, sedíme si dobře, lidsky a kamarádsky. Je začátek ligy, ještě bude potřeba pracovat,“ dodala reprezentační volejbalistka, která začínala svoji zahraniční pouť v Nizozemsku a pak střídala kluby v Itálii, Ázerbájdžánu a Turecku. Neměnila by. Pro Havlíčkovou to byly cenné životní zkušenosti a zážitky. Jaký byl ten nejsilnější? Když se v sezoně 2011/12 podílela s týmem Busto Arsizio jako nejužitečnější hráčka na triumfu v Poháru CEV, italské lize a poháru.

Ale byly také jiné momenty. „V Turecku jsem hrála za klub Turkish Airlines, tehdy byl ještě ve druhé lize. Když jsme postoupili do té nejvyšší, zorganizovala velká letecká společnost neskutečné oslavy. Na letišti nás vítaly stovky lidí, podobné obrázky jsou k vidění hlavně z fotbalu. A byly další obrovské akce. To jsou vzpomínky, která mám navždycky,“ popsala Havlíčková, která se zpět domů vrátila hlavně z rodinných důvodů. „Přišla jsem o taťku, asi půl roku zpátky. V takových chvílích by měla mít rodina přednost před nějakou kariérou.“

Sama ovšem stopku k dalšímu zahraničnímu angažmá nevystavila. Je to otevřené a bude hodně záležet na nabídce. „Nějaké nabídky dostávám i v tuhle chvíli, a tak bude záležet, co přijde. Zatím to nechávám otevřené a budu se rozhodovat až po sezoně. Možná se vrátím do Turecka, nebo zkusím angažmá v Asii,“ dodala Havlíčková, podle které úroveň domácí UNIQA extraligy stoupá. „Když jsem odcházela do ciziny, úroveň naší ligy byla velmi kvalitní. Bylo tam více zkušenějších hráček. Pak se hodně omlazovalo, úroveň šla dolů. V posledních dvou letech ale liga stoupá nahoru, jsou tu vyrovnané týmy, začíná se to zlepšovat.“

Havlíčková ale pozoruje u mladších volejbalistek jisté odlišnosti – nemají totiž takový hlad po odchodu do zahraničí, jako před dvanácti lety. „Mladé hráčky mají sice talent, ale nedají tomu tolik, co třeba my v našich dobách. Nemají moc snahu o volejbal v zahraniční, což zcela nechápu. Mě to hrozně lákalo, moc jsem po tom toužila. Třeba poznat, proč jsou v Rusku nejlepší,“ divila se Havlíčková, podle které zdejší volejbal ještě nevyužil naplno svůj potenciál. Sama v současné době ani neví, zda bude chtít reprezentovat. „Nemám to zatím v plánu. S trenérem jsme v kontaktu a jsme spolu domluveni. Ale po sezoně už potřebuju odpočinek a tělo potřebuje větší a delší regeneraci, aby se připravilo na novou sezonu. Myslím, že jsem reprezentaci dala vše, co jsem mohla.”

Autor: Jiří Uhlíř