Trenérský notes 57. díl: Přicházíš jako majitel pravdy - víš co chceš?

No … ty, milý trenérský kolego ... že to není pravda? Vždyť, když přicházíš k týmu nebo vstupuješ do tělocvičny či na hřiště, od prvního okamžiku od tebe hráči i vedení klubu očekává, že VÍŠ – víš, takže přicházíš jako majitel pravdy, a přitom ji nevlastníš, ani nemůžeš. Je dobré si tento protimluv připustit ... Jdeš nastolit řád, tam kde vládne chaos. Chaos je principem hry. V té vzrušující nepředvídatelnosti. Pokud bys hru zkrotil, a nastolil v ní pevný řád, přestala by hra být hrou, jenomže se ti to zaplaťpánbůh nikdy nepodaří. Vidíš, a přesto o ní potřebuješ vědět daleko víc než dřív.

V době, když jsme byli mistři světa v házené a ve volejbale, stačilo trenérům glosovat hru jako životní děj. Znali následky dějů, v těch se jakžtakž vyznali. Neučili se dovednosti a principy, ale hru. Stačilo hrát a trénovat hrou. Dnes se musí jít po příčinách jevů a dějů. Konkurence se totiž neuvěřitelně zvedla, do sportu vstoupila věda, odbornost a peníze. V současnosti pracují špičkové fotbalové kluby s GPSkou, která přečte pohyby všech hráčů ve všech představitelných souvislostech a dokáže je analyzovat. Ve volejbale dostanete video sestřih jakéhokoliv hráče na světě v řádu minut. Většina z toho, co se dalo prozkoumat, už se prozkoumalo, a promítlo se do tréninkových metod. Zbyl už jen malý prostor pro jakékoliv inovace a objevy. O to je souboj o tento malý prostor sveřepější a nemilosrdnější. Takže se vracím k nadpisu, který naznačuje trenérské dilema. Jmenuje se jistota v nejistotě. Potřebujete toho jako trenér hodně znát a hru a lidi v ní cítit, ale klíče k úspěchu drží „paní Náhoda“, byť do jisté míry předvídatelná.

TAJEMNÁ KOMNATA PSÝCHÉ

Šel jsem kolem a uviděl jsem otevřené dveře, tak jsem vešel. Kam? Do té malé temné komůrky, zvané psýché, od níž se čeká, že taky někdy vydá svá tajemství. Vešel jsem dovnitř otevřenými dveřmi. Nacházím zde veliký nepořádek, spoustu zajímavého harampádí, mezitím cenné kousky, ale žádný řád, žádný nábytek, žádné obrazy, žádný náznak domova. A ještě ke všemu jsem poznal, že z této komůrky vede několik dveří do dalších, kde jsem tušil stejný obrázek. Probudil jsem se. Hned jsem si uvědomil, že všechny moje zkušenosti i vyčtená moudrá mi zatím příliš nepomohou, a dospěl jsem k tomu, že ze všeho nejdřív je zde potřeba uklidit. Poselství snu jsem tedy velmi dobře pochopil a začal psát. Celá tajemná a záhadná psychologie začíná u formulování čtyř jednoduchých trenérských otázek, z nichž vyplývá, jaké úlohy a v jakém pořadí na trenéra čekají, pokud chce své svěřence, připravit na sportovní výkon nebo jej při tomto výkonu vést. Požadavky vytvářejí posloupnost, kde na další schůdek lze vystoupit jen z předcházejícího. Brát to po dvou schodech se nevyplácí.

VÍM, CO CHCI?

Vím přesně, jaký výkon od hráče požaduji a proč? Budu mu to umět srozumitelně formulovat? Je výkon možný vzhledem k podmínkám, v nichž má být podán?

VÍ TO MŮJ HRÁČ?

Může hráč podat požadovaný výkon? Tedy: ví, co od něho očekávám? Má příznivé podmínky pro výkon? Ví, jak a podle čeho ho budu hodnotit?

CHCE TO?

Chce hráč podat výkon, který po něm požaduji? Rozumím jeho potřebám, zájmům a motivům? Vím, jakým způsobem ho mohu motivovat?

UMÍ TO?

Umí hráč podat požadovaný výkon? Jak mohu zlepšit jeho znalosti, dovednosti, návyky a zkušenosti?

 

A tyhle čtyři otázky vám v následujících dnech nabídnu k hlubšímu zamyšlení, resp. je trochu rozpitvám. Ony přijdou ještě dvě, které se týkají týmu:

JAK OVLIVŇUJEŠ VZTAHY V TÝMU?  JAK ZVLÁDÁŠ KONFLIKTNÍ OSOBNOSTI?

Ale dostat se přes první čtyři je pořádná porce … tak si ty dvě poslední nechme na později.

 

Autor: Zdeněk Haník

PS: Pomohl jsem si modelem dr. Plamínka, upraveným pro sport. Dáváme spolu dohromady knihu s pracovním názvem Psychologie sportovního trenéra. Držte nám palce a zítra: „vím, co chci?“