Trenérský notes 6/22: Koučink jako mentální hra I – Kritické chvíle a klíčové okamžiky

Při naší trenérské práci mějme na paměti, že pro hráče jsou 1. mentálním koučem trenéři! Úkolem coache je pracovat s hráčem nejen v jeho jednotlivých dovednostech, ale především mu pomoci najít cíl a nasměrovat ho na cestu k jeho dosažení. V následujících čtyřech dílech trenérského notesu si přiblížíme poznatky z přednášky doktora sportovní psychologie Makise Chamalidise Koučink jako mentální hra.

V dnešním díle si Notesu si představíme první část – jak zvládnout kritické chvíle či klíčové okamžiky utkání, do kterých se naši svěřenci dostávají.

Jedná se o momenty, které se svojí povahou vymykají větší části hry, především svojí atypičností nebo důležitostí. V praxi se může jednat např. o 1. podání ve hře, koncovku (rozhodujícího) setu, činnost po několika chybách, servis po přerušené time-outu, útok proti mečbolu, situace kdy se bojíme o vítězství nebo naopak jako favorité prohráváme a jsme pod tlakem. Hráči se v tuto chvíli rozptylují myšlenkami na výsledek a objevuje se u nich strach a nesoustředěnost na činnost. Abychom mohli hráčům v tuto chvíli pomoci, musíme přesně vědět, co má hráč v tuto chvíli v hlavě. Pokud to víme, můžeme reagovat a předvídat.

Výše popsané situace ještě umocňuje, pokud máme čas přemýšlet, co se stalo a co se může stát (např. prodleva mezi rozehrami cca 20 – 30 sekund na každý bod). V situaci, kdy hráč „chce až moc“ (je přemotivovaný a „svázaný“) objevuje se tzv. parazitické myšlení. Parazitické myšlenky se projevují tím, že se nesoustředím na přítomnost a činnost, kterou mám vykonávat, ale začnu myslet na něco jiného – na budoucnost – na výsledek a na reakce svého okolí (např. hráč má před vítězstvím / porážkou a přemýšlí, co na to řekne trenér, že zklame rodiče, jak se zachová jeho okolí, média, jestli někoho potěší nebo naopak zklame atd.). Někdy se také setkáme s hráči, kterým stačí ukázat, že „na to mají“ – drží krok s favoritem, někdy i vedou, ale v rozhodujících chvílích již nenajdou sílu na to, aby utkání dovedli do vítězného konce. Parazitické myšlení je „normálním“ lidským projevem (jsme lidé, nikoliv roboti). Pro nás je důležité, že můžeme s těmito myšlenkami pracovat. 

Parazitické myšlenky mohou mít tuto formu:

- myšlenky, které začínají slovem „musím“ – odvádíme svoji pozornost od skutečné činnosti

- hra proti soupeři, kterého nemáme rádi – soustředíme se na osobní pocity, ne na hru

- myslíme na budoucnost – co se stane když (až) vyhraju / prohraju – problém, že hráči hrají (současnost), ale uvažují, co bude následovat (myšlenkami jsou v budoucnosti)

- „musím hrát co nejlépe“ – myslíme si, že musíme být vždy ve vrcholné formě, ale někdy můžeme vyhrát, i pokud nejsme v optimální formě, kterou navíc nikdy nejsme schopni udržet po celou sezónu

- hrajeme proti favoritovi / v roli favorita – máme v mysli, jak by to mělo dopadnout – na výsledek má však vliv aktuální forma (včetně mentální připravenosti – favorit může často utkání podcenit)

- srovnání s minulostí – „včera mi to šlo / nešlo, tak to dnes bude stejné“

- globální (pesimistický) pohled – „já jsem tomu tolik obětoval a nevrací se mi to, nedaří se mi, nevyhrávám“

- „tolik jsem odpracoval a nehraji (prohrávám)“ – „co tady vlastně dělám?, má to cenu?

Jak vyplývá z předchozího textu, parazitické myšlení v sobě zahrnuje kalkuly, naděje, touhy, přání, obavy. Jedná se o lidské projevy, ale jako trenéři (hráči) se musíme se soustředit na co, v danou chvíli děláme. Pokud se chceme s parazitickým myšlením vyrovnat, můžeme použít následující postup:

1) identifikace parazitických myšlenek 

Abychom mohli hráčům pomoci, musíme nejprve identifikovat parazitické myšlenky. Musíme vědět, co a kdy se jim v hlavě odehrává. Jedná se o dlouhodobý proces, ve kterém musí být důvěra mezi hráčem i trenérem. Jednou z (nejjednodušších) věcí, které můžeme udělat je poprosit hráče, aby sestavil program svých nejčastějších parazitických myšlenek (někdy nás může tento seznam překvapit – např. jedna z myšlenek může být, že zklameme trenéra). Musíme však počítat s tím, že ne vždy dostaneme úplnou a upřímnou odpověď.

2) co s tím dělat

Pokud jsme splnili první krok a víme, jaké  parazitické myšlenky naše hráče „přepadají“, je na řadě druhý krok a to „postavit parazitickým myšlenkám do cesty zeď“.  Pokud je zeď dobře postavena, nemáme v hlavě parazitické myšlenky, myslíme (soustředíme se) na hru.

Výše uvedená zeď může mít různou formu. Např. se může jednat o určitý „obraz“, větu, rituál. Zeď by nám měla připomenout, proč tady vlastně jsme – hráči mají před sebou úkol! Otázka „proč?“je velmi důležitá (proč reprezentuji, hraji, trénuji…).

Další příklady „zdí“:

- soustředím se na to, co dělám, jak stojím, držím míč… 

- soustředím se, jak vyhrát další míč (ne na to co, co se stalo nebo co se stane)

- soustředím se, jak dobře pracuji s nohama, tak dobře budu hrát

- soustředím se, jak dýchám

- „jsem ve své dráze“ – je mi jedno, co dělají ostatní

 
Musíme si najít vlastní zeď, respektive pomoci hráčům najít jejich účinnou zeď. Naším cílem je pomoci hráčům, aby pod tlakem dělali věci správně. Zde je důležité, abychom i jednoduché věci dělali velmi dobře. Na jednoduché věci velmi často zapomínáme – je dobré se připomenout, co přesně děláme. Většinou se jedná o jednoduché věci, které ale musíme udělat správně (např. intenzivně pracovat s nohami, soustředit se na každý bod pohybového procesu, diktovat průběh hry, být na správném místě, soustředit se na podání…). Většinou se jedná o věci, které jsme se naučili v mládí, ale občas (často) na ně zapomínáme. Jako pomoc si můžeme vytvořit seznam jednotlivých úkonů, hesel a bodů, které si můžeme číst v příhodné okamžiky.

Rady a doporučení:

- hráči by měli mít sešity, kam by si měli všechny pocity a myšlenky zapisovat

- nesoustřeďme se na to, v co doufáme, že se stane, ale soustřeďme se na to, co skutečně děláme (co se stane)

- „ne že musíme udělat, ale že chceme udělat“

- přemýšlej (nezapomeň) kdo si (co umíš, co si udělal…)! – pro trenéry důležitý prostředek, jak pracovat s hráčem v den zápasu (např. neřešit techniku…) – pokud hráč ví, kdo je, tak je těžké ho dostat do nerovnováhy

- někdy hráč sám neví, co mu vlastně jde – naše povinnost je ukázat a říct hráčům, kým skutečně jsou a co umí

- Muhamad Ali: „vznášej se jako motýl, ale píchni jako včela“– věřit instinktu, najít podobnou větu jako heslo nebo motto pro hráče (důležitá jsou zvířata… - když hraješ, jako jaké zvíře by si chtěl hrát)

- všichni máme někdy parazitické myšlení (i my trenéři) – musíme však být na tyto myšlenky připraveni a vědět, jak reagovat, když se parazitické myšlení dostaví

 

Autor: Ondřej Foltýn

Zdroj: ETTU Coaching Conference, Koučink jako mentální hra – Makis Chamalidis