Trenérský notes 61. díl: Míra aktivace a její vliv na výkon

Abychom v tréninku, ale především v utkání, podali požadovaný výkon, musíme být na tento výkon správně „nabuzeni“. Často se po špatném výkonu setkáme s tvrzeními, že hráči nebyli dostatečně motivování nebo že byli naopak „přemotivováni“. Zpravidla však tím máme na mysli úroveň aktivace organismu sportovce.

V dnešním a příštím článku si postupně vysvětlíme, co je to aktivace a jaký má vliv na sportovní výkon, představíme si tři teorie aktivace a výkonu: hypotézu obráceného U, hypotézu individuálních zón optimálního fungování a převrácenou teorii. 

Aktivace

Aktivací máme na mysli stav mobilizace a pohotovosti organismu k podání výkonu. Míra aktivace dosahuje různých stavů: od nízké aktivace, která je spojena se stavy „kómatu“ a ospalosti, přes nízkou, zvýšenou až velmi vysokou.  Aktivace je regulována centrální nervovou soustavou a u každého sportovce je optimální výše aktivace individuální. Bylo by tedy chybou považovat vztah mezi výkonem a aktivací za lineární (tedy čím vyšší aktivace, tím lepší výkon). Míru aktivace také ovlivňuje soutěžní situace (např. trénink či finále MS), motivace sportovce, vnější prostředí, ale i například charakter sportovního odvětví.

Vysoká úroveň aktivace se projevuje:

• duševně – například strach z toho, jaký výkon hráč podá, zpravidla vede k úzkosti
• tělesně – například zrychlený dech, vyšší tepová frekvence, svalové kontrakce
• chováním – například hráč mění své chování, zhoršuje se mu motorika

Hypotéza obráceného U

Hypotéza obráceného U vychází z Yerkes – Dodsonova zákonu, který zjednodušeně tvrdí, že nejlepší výkon podává hráč při optimální míře aktivace. Pokud je aktivace nízká, je nízký i výkon. Postupně rostoucí míra aktivace vede ke zlepšení výkonu. Tento růst však netrvá do nekonečna, ale při určité hodnotě je tato míra škodlivá a vede ke snížení výkonu. Laicky tento stav můžeme nazvat přemotivovaností.

Křivka obráceného U je sice obecně platná, ale v praxi je vhodné ji alespoň částečně individualizovat. Poměr míry aktivace a výkonu je ovlivněn: 

1) individuálními rozdíly: 

• rys úzkosti (každý hráč vnímá stejnou situaci jako různě stresovou či úzkostnou)
• míra extra/introverze (naprosto odlišný pocit vyvolá u extrovertního hráče utkání před vyprodaným stadionem než u hráče introvertního) 
• úroveň dovedností (hráči s lepšími dovednostmi jsou obecně schopni podávat lepší výkon při vyšší míře aktivace)

2) složitostí úkolu: 

• nízká úroveň aktivace a vysoká kvalita výkonu – při složitých a komplexních úkonech a nárocích na kognitivní funkce (např. činnost nahrávače či patování při golfu) (fialová křivka v obrázku)
• střední úroveň aktivace i výkonu – střední úroveň kognitivních funkcí i fyzické aktivity (např. činnost blokujícího či přijímajícího hráče)  (červená křivka v obrázku)
• vysoká úroveň aktivace i výkonu – při nižší úrovni kognitivních procesů, ale při velké fyzické aktivitě (např. kondiční trénink ve volejbalu či vzpírání) (žlutá křivka v obrázku)

Pro podání optimálního výkonu je tedy podle teorie obráceného U nutné, aby byl hráč na výkon správně „nabuzen“. Optimální míra aktivace je určena individualitou každého hráče a charakterem sportovního výkonu. 

Autor: Ing. Ondřej Foltýn

Literatura: Dovalil J. a kol., Lexikon sportovního výkonu, Karolinum (2008), Tod D., Thatcher J., Rahman R., Psychologie sportu, Grada (2012), Schmidt R. A., Lee T. D., Motorické učení a výkon, Mladá Fronta (2019)