Dojmy Zdeňka Haníka z mistrovství světa žen 2022

Brutálně deštivé počasí mě uvítalo v holandském Arnhemu, kde se koná mistrovství světa ve volejbale žen 2022, tudíž mi nedovolilo využít sympatické cyklistické chodníčky k přesunům na kolečkových bruslích jako v roce 2019 na mistrovství Evropy můžu v Rotterdamu. Nicméně byl jsem vyslán metodickým úsekem ČVS, abych přivezl poznatky o aktuálním vývoji světového volejbalu žen, a tak se s vámi v několika pokračováních o některé podělím.

Volejbalová rozehra začíná podáním, tak jím začnu i já. Už nejméně 20 let očekáváme, zda se smečované podání, které výrazně ovlivňuje výsledky ve volejbalu můžu, prosadí i u žen. Ani loni v Tokiu na OH, ani na letošním mistrovství světa, se tak zatím neděje. Prostě váha mezi rizikem a efektem vychází zatím zřejmě tak, že se smečovaný servis u žen nerentuje.

Výjimkami jsou výrazné smečařky s mužským silovým pojetím volejbalu jako Boškovic (SRB) a Egonu (ITA). Trochu jako mimozemšťan působí Belgičanka Herbots, která se svými 182 cm a skvostnou technikou dokáže být na servisu velmi efektivní.

A pak je tu cesta, která je u mužů nezbytností, a u žen výzvou a možnou cestou. Je to servis, pro něhož se vžil pojem hybrid, v této malé ukázce prezentovaný Japonkou Ishikawou.

Myslím, že bychom se u mladých holek na tuto cestu mohli dát: smečovaný zkusit - hybridem si pomoct - plachtu zpřísnit ...

Autor: Zdeněk Haník