14.3.2018

Březnoví jubilanti roku 2018 z řad osobností ČVS

V prvním jarním měsíci se narodila šestice významných osobností našeho volejbalu, kterým věnujeme dnešní ohlédnutí. Čtyři z nich se dožívají úctyhodného věku od 85 do 95 let a všichni v kondici, kterou jim můžeme závidět. Všechny tyto osobnosti začínaly jako hráči a čtyři z nich to dotáhly až do reprezentace a uvedení do Síně slávy českého volejbalu za zisk medailí v prestižních mezinárodních soutěžích. Zbývající dvě osobnosti dokázaly své herní zkušenosti předávat v roli trenérů mladším generacím a staly se také významnými svazovými funkcionáři. K zajímavostem patří duplicita dnů jejich životního jubilea - dvě z osobností se narodily shodně 9. března a tři 22. března. Všem přejeme do dalších let především pevné zdraví, životní pohodu, radost z potomků, vnoučat a všech stávajících koníčků, kterými kdysi dominantní volejbal ve svém životě nahradili.

logo

Antonín MozrAntonín Mozr75 let Antonína Mozra

(*3. 3. 1943)

hráče Dynama a Rudé hvězdy Praha (mistra ČSSR 1966), SSF Bonn a Hamburger SV (mistra NSR 1974 a 1976), reprezentanta ČSSR, Mistra světa 1966 a stříbrného na ME 1967, držitele titulu Mistr sportu, osobnosti Síní slávy českého a německého volejbalu.

Pražský rodák, díky mamince propojený s volejbalovou rodinou Mikotových (bratři Adolf a František, druhý z nich reprezentant a rovněž osobnost naší Síně slávy). Dětství a mládí prožil v zahrádkářské kolonii na libeňském Starém ostrově (kde měli Mikotovi i Mozrovi chatku) a kde byl svědkem a odmala nadšeným fanouškem ligových zápasů volejbalistů a volejbalistek Dynama Slavie Praha. Jeho prvními volejbalovými vzory se stali hráči Dynama a současně reprezentanti ČSR: Krob, Soukup, Synovec, Šorm, Votava a již zmíněný strýc Mikota. V roce 1956 začal hrát závodně za tým dorostenců Dynama Praha pod vedením Jaroslava Kunce, od roku 1959 byl členem reprezentačního výběrů dorostenců a následně juniorů ČSSR a v 18 letech začal „pendlovat“ do ligového družstva mužů. S výškou 183 cm hrál v dorostu na postu smečaře, v mužích byl přeškolen na nahrávače. V roce 1962 narukoval na vojnu a dostal se do ligové RH Praha, vedené internacionálem Karlem Brožem. Po vojně v tomto klubu zůstal a hrál do roku 1969 se ziskem prvního mistrovského titulu pro RH v roce 1966, dvou titulů vicemistra v letech 1965, 1967 a trojice 3. míst v letech 1963, 1968 a 1969.

V roce 1959 byl poprvé pozván na soustředění dorostenců ČSR a o dva roky později juniorů ČSSR, vedených jeho klubovým trenérem J. Kuncem a Jiřím Němečkem. Členem širšího výběru mužské reprezentace ČSSR byl od roku 1963 (trenéři Josef Brož a Ladislav Drobný), v roce 1964 byl zařazen do širšího výběru pro OH v Tokiu a za B-tým ČSSR si zahrál na Poháru osvobození Bratislavy. Na vrcholné mezinárodní soutěži si zahrál až pod vedením Václava Matiáška a Oldřicha Kaplana na MS 1966 v Praze se ziskem trofeje nejcennější - zlaté medaile a titulu Mistra světa. V roce 1967 přidal do sbírky stříbrnou medaili na ME v Istanbulu a s reprezentací se rozloučil v roce 1969 startem na 2. ročníků Poháru světa ve Východním Berlíně (5. místo) a zájezdem do Jižní Ameriky (Uruguaye a Chile) s 2. místem na Turnaji pěti kontinentů v Montevideu. Největším zklamáním hráčské kariéry se pro něj stala absence na OH 1968, když s výběrem 14 nejlepších hráčů absolvoval kompletní závěrečnou přípravu, ale do nominace pro Mexiko se spolu s Jožkou Labudou nedostali.

V roce 1969 získal hráčské angažmá v NSR u klubu SSF Bonn, jeho dres oblékal v bundeslize 6 sezon se ziskem mistrovského titulu v roce 1974. Dvouletá profesionální smlouva s Bonnem byla uzavřena prostřednictvím PZO Pragosport, ale již po roce dostal v důsledku „normalizace“ na domácí politické scéně dopis s výzvou k návratu - stejně jako řada dalších reprezentantů, uvolněných do „západních klubů“ po OH v Mexiku. V Německu měl v té době celou rodinu a se ženou řešili dilema návratu či emigrace. Rozhodnutí zůstat padlo se snahou zabezpečit především svým synům (Petrovi roč. 1967 a Michalovi roč. 1972) lepší budoucnost. V roce 1975 se rodina přestěhovala do Hamburku, kde jubilant podepsal dvouletou hráčskou smlouvu s dalším bundesligovým celkem Hamburger SV. V sezoně 1975/76 s ním získal svůj druhý titul mistra země a současně Německý pohár. Dráhu vrcholového hráče ukončil v roce 1977 a v roce 1984 na ní navázal krátkou, ale neméně úspěšnou kariérou trenéra. Dvě sezony (v letech 1984-86) vedl volejbalisty Hamburku SV, v roce 1985 s nimi vybojoval mistrovský titul, Německý pohár a 4. místo ve finále PMEZ. Jeho zásluhy o rozvoj německého volejbalu byly v roce 2012 oceněny uvedením do německé volejbalové síně slávy – Hall of Fame. Dodejme, že Tonda (jak se mu říkalo) svou vlast a Prahu pravidelně navštěvuje a váží si každého pozvání, které od ČVS dostane. V roce 2011 nechyběl na setkání mistrů světa z Paříže 1956 a Prahy 1966 na Hradě u prezidenta Václava Klause, v roce 2016 na stejném setkání v Senátu ČR, kde „mistry“ hostil místopředseda senátu Dr. Přemysl Sobotka. Na této akci vznikl snímek jubilanta v záhlaví napravo (autorem O. Driml), snímek nalevo vznikl v roce 1966 a dělí je dlouhých 50 let. Podrobný volejbalový profil jubilanta s několika historickými fotkami zájemci naleznou na tomto webu v rubrice Síň slávy – Hráči.


Václav KoblihaVáclav Kobliha85 let Václava Koblihy

(*9. 3. 1933)

ligového hráče Dynama Praha, trenéra ligových družstev žen, extraligového rozhodčího, technického delegáta ČVS a CEV, funkcionáře vysokoškolského sportu a ČVS - člena KSV a předsedy Rady Síně slávy, držitele Medailí Otakara Koutského a Vladimíra Spirita, Čestného člena ČVS.

Strakonický rodák se sportovními začátky v místním Sokole, kde si vyzkoušel všechny dostupné sporty (gymnastiku, atletiku, plavání, stolní tenis, fotbal, basketbal a volejbal). Po ZŠ se vyučil tkadlecem a při následném studiu textilní průmyslovky v Brně v řadě těchto sportu reprezentoval školu při Sportovních hrách mládeže. Sport jej uchvátil natolik, že opustil plánovanou kariéru „textiláka“ a přihlásil se na čerstvě otevřený Institut tělesné výchovy a sportu v Praze (ITVS, později začleněný pod UK jako FTVS) a po úspěšných přijímačkách zahájil v září 1953 denní studium se specializací „sportovní hry“.

První rok v Praze hrál volejbal za Slavii ITVS v oblastním přeboru (2. lize), od druhého ročníku nejvyšší soutěž (tehdy 1. celostátní ligu) za Dynamo Praha na libeňském Starém ostrově. Za ITVS současně startoval na Akademických mistrovstvích republiky s 1. místem v roce 1957. V roli nahrávače hrál v Dynamu Praha po boku reprezentantů (vyjmenovaných v předchozím medailonku) do roku 1958, kdy VŠ studium úspěšně zakončil a dostal povolávací rozkaz na vojnu. Tu absolvoval v letech 1958-60 v Bratislavě v dresu Červené hvězdy, hrající 2. slovenskou ligu (trenér Jaroslav Rozhold). Po vojně nastoupil jako odborný asistent na Katedru tělesné výchovy Vysoké školy zemědělské v Suchdole (VŠZ - dnes ČZU) a 40 let zde působil v roli „profesora tělocviku“. Současně byl trenérem studentských družstev mužů a žen (se startem v 1. třídě MP resp. ve 2. lize), předsedou volejbalového oddílu a členem výboru Slavie VŽZ Praha. Na celostátních akademických přeborech a univerziádách vedl volejbalové výběry mužů a žen VŠZ, v letech 1970-98 byl předsedou volejbalové komise Čs. asociace akademického sportu (ČAAS - dnes univerzitního sportu ČAUS) a v letech 1970-72 trenérem akademického výběru žen ČSR. Za zásluhy o rozvoj vysokoškolského sportu obdržel v roce 1985 zlatou medaili Tibi Gratias.

Již v rámci studia ITVS získal základní kvalifikace trenéra a rozhodčího a obě začal využívat v praxi. V roce 1960 získal trenérskou dvojku, v roce 1969 jedničku a kromě studentských týmů Slavie VŠZ trénoval krátkodobě také pražské celky žen Lokomotivy a Startu v 1. lize a B-tým Tatranu Střešovice ve 2. lize. Současně si zvyšoval kvalifikaci rozhodčího se ziskem 1. třídy v roce 1970. V letech 1972-92 řídil utkání nejvyšší soutěže mužů a žen, v letech 1990-2000 působil ve funkci technického delegáta (tzv. komisaře) domácí EXL a v letech 1998-2002 při pohárových utkáních CEV. V roli rozhodčího působí dodnes ve spolupráci s Pražským a Středočeským KVS. V roce 1996 začal pracovat v Komisi společenského významu ČVS a od roku 1998 dosud je předsedou Rady Síně slávy českého volejbalu, se statutem subkomise začleněné pod KSV ČVS. Za dlouholeté aktivity a zásluhy o rozvoj českého volejbalu byl oceněn medailemi O. Koutského a V. Spirita, před 5 roky (u příležitosti 80. narozenin) obdržel titul Čestného člena ČVS.


Irena PETTINARI roz. Svobodová65 let Ing. Ireny Pettinari roz. Svobodové

(*9. 3. 1953)

ligové hráčky Tatranu Střešovice - trojnásobné mistryně republiky, juniorské, akademické a seniorské reprezentantky a olympioničky ČSSR se ziskem stříbrné medaile na ME 1971 a 7. místem na OH 1972, trojnásobné vítězky ankety Volejbalistka roku 1971, 1973 a 1974, Mistryně sportu a osobnosti Síně slávy českého volejbalu.

Tato mimořádně talentovaná hráčka a v dospělosti 180 cm vysoká smečařka se narodila v Teplicích ve sportovní rodině, otec byl zápasníkem Unionu, maminka volejbalistkou Lokomotivy a její zásluhou Irena zahájila již v 9 letech svou volejbalovou dráhu v družstvu žákyň Lokomotivy pod vedením Borise Višněvského. V roce 1968 přešel kompletní tým již ml. dorostenek do Sklo Unionu Rudolfova huť Dubí, kde získal lepší podmínky a již v první sezoně se novému klubu odvděčil 2. místem na Přeboru ČSSR. A Irena v tomto roce odstartovala v 15 letech doslova „hvězdnou“ kariéru nominací do výběru juniorek (trenéři Václav Hajný, Augustin Tobolka) se startem a 4. místem na MEJ 1969 v Rize a Tallinu. V 17 letech získala angažmá v extraligovém celku Tatranu Střešovice (trenér Antonín Kyndr), za který hrála do roku 1976 se ziskem 3 titulů v řadě v letech 1971-73, titulu vicemistra v roce 1975 a dvou 3. míst v letech 1974 a 1976. Po maturitě na SEŠ zahájila v Praze studium na Vysoké škole zemědělské se ziskem inženýrského titulu. A zahrála si na Letní světové univerziádě 1973 v Moskvě, na které náš výběr akademiček pod vedením Miroslava Rovného skončil na 9. místě.

Premiérou v seniorské reprezentaci se stala účast na MS 1970 v Sofii (5. místo) a z ME 1971 v italském Reggio Emilia si přivezla stříbrnou medaili. V roce 1972 startovala na OH v Mnichově (7. místo) a na všech těchto vrcholných soutěžích družstvo vedla trenérská dvojice Stanislav Šneberger - Mikuláš Židišin. Při posledních dvou akcích v dresu ČSSR - na MS 1974 v Mexiku (17. místo) a ME 1975 v Bělehradu (5. místo) - družstvo vedl Richard Bönisch s asistentem Václavem Rabanem.

V roce 1976 ji zradilo jedno z kolen a po operaci byla nucena vrcholového volejbalu zanechat. Ve stejném roce se vdala za italského občana Euro Pettinariho a odstěhovala se s ním natrvalo do italské Ancony, kde se jim v roce 1978 narodila dcera Noemi. K volejbalu se vrátila v roce 1982, ve kterém ji spoluhráčka ze Střešovic, z reprezentace a v té době s angažmá v Itálii Hana Vlasáková-Marcolini přemluvila k návratu na volejbalové palubovky v dresu universitního týmu CUS Macerata, kterému v sezoně 1981/82 obě pomohly (Hanka jako hrající trenérka, Irena hráčka) k postupu do nejvyšší soutěže A1. Po vážném úrazu v roce 1983 jubilantka s volejbalem definitivně skončila. Zájemci o více informací si mohou v rubrice Síň slávy - Hráči přečíst její profil a prohlédnout několik historických fotek.


Jiří Krotil95 let MUDr. Jiřího Krotila

(*22. 3. 1923)

momentálně nejstarší osobnosti našeho volejbalu - dlouholetého trenéra a funkcionáře všech stupňů svazové hierarchie (mj. předsedy Revizní komise ČVS), držitele titulů Vzorný a Zasloužilý trenér, Čestného člena ČVS a osobnosti Galerie funkcionářů Síně slávy českého volejbalu.

Pražský rodák se sportovními začátky v pankráckém SSK Život, kde začínal jako dorostenec, později člen B-týmu mužů v jedné z českých divizí (2. lize) a na turnajích si zahrál s oporami prvního týmu, jakými byli bratři Karel a Josef Brožovi nebo Jaromír Paldus - mistři republiky 1947. Jeho poválečné životní peripetie by vystačily na román a není jednoduché je ve stručnosti popsat. Po maturitě v roce 1942 na reálném gymnáziu v Michly byl nucen s dalším plánovaným studiem počkat na konec války a stal se jedním z 3 tisíc adeptů, odsouzených k čekání po uzavření vysokých škol nacisty v roce 1939. Hned po válce zahájil studium Lékařské fakulty UK s možností získat doktorát ve zkrácené době, tj. již po 4 letech. Studium zvládl bez obtíží, v červnu 1949 mělo být završeno promocí, v květnu byl ale zatčen Státní bezpečností a následně odsouzen k 4 letům vězení. Po politickém puči v únoru 1948 byl do party vysokoškoláků na fakultě nasazen provokatér, který jejich negativní postoje k novému státnímu zřízení donášel StB. V jednom z hromadných politických procesů té doby byla i tato skupina študáků odsouzena za rozvracení lidově-demokratického zřízení, zbytek roku 1949 a další 3 roky strávil Jiří v jáchymovských uranových dolech. Po propuštění v roce 1953 byl i nadále sledován bezpečností a politicky perzekuován, přestože se (aby byl méně na očích) přestěhoval z Praha do Karlových Varů a později Sokolova, kde žije dodnes. Prošel řadou pracovišť v karlovarském KÚNZ (byl zřízencem na chirurgické ambulanci, na sádrovně, na porodním oddělení a naposledy laborantem na centrálním RTG) a po opakovaném odmítání spolupráce s StB byl donucen práci ve zdravotnictví opustit. Již ženatý a s rodinou se přestěhoval do Sokolova a do důchodového věku se živil převážně dělnickými profesemi na uhelné šachtě „Marie“ a naposledy ve velkolomu „Jiří“ ve Vřesové. Po „sametové revoluci“ v roce 1989 se dočkal rehabilitace a v roce 1990 byl na Karlově univerzitě po 40 letech promován se ziskem titulu MUDr. – bohužel již pouze symbolického.

Po přesídlení do Karlových Varů v roce 1953 se vrátil k volejbalu a stal se hráčem místního Slovanu. Zásluhu na tom měl MUDr. Josef Klíma (1911-2007), jedna z prvorepublikových a protektorátních legend našeho basketbalu a volejbalu, v té době primář ortopedické kliniky KÚNZ a ještě hrající trenér volejbalistů Slovanu. Družstvu Jiří pomohl k postupu do 2. ligy, kterou hrál do roku 1958 a po přestěhování do Sokolova ještě za Baník a Jiskru, v závěru jako hrající trenér. V roce 1958 zahájil až do roku 2012 trvající aktivity rozhodčího a funkcionáře na úrovni klubové (jako sekretář VSK Baník Sokolov), na okrese (jako předseda OVS Sokolov), v kraji (místopředseda Západočeského a následně Plzeňského KVS) a v ČVS (předseda Revizní komise).

Ke stěžejním aktivitám však patřila trenérská práce v Baníku a Jiskře Sokolov, pro kterou byl vyzbrojen kvalifikací trenéra I. třídy, získanou dálkovým studiem FTVS při UK Bratislava, a trénování věnoval více jak 40 let svého života. Začínal v letech 1963-68 u družstva žen Baníku Sokolov, které dovedl z okresního přeboru do 2. ligy. V letech 1969-2007 se věnoval mládežnickým dívčím celkům s řadou celostátních úspěchů: se žákyněmi získal několik prvenství v Poháru F. Chaloupeckého (předchůdce ČP žactva), s ml. dorostenkami (kadetkami) vybojoval Čs. pohár v roce 1984 a titul Přeborníka ČSSR v roce 1986. Za poslední úspěšný rok považuje rok 2006, ve kterém vyhrál s kadetkami Baníku Sokolov DL a prošel vítězně kvalifikací o EXL. Družstvo předal Jiřímu Pospíšilovi a v roce 2007 se s trénováním rozloučil u družstva juniorek Baníku se startem v DL. Za trenérské aktivity obdržel postupně tituly Vzorný trenér a Zasloužilý trenér, za dlouholeté funkcionářské působení a zásluhy o rozvoj českého volejbalu titul Čestný člen ČVS s uvedením do Síně slávy českého volejbalu. V roce 2002 zvítězil ve 2. ročníku ankety „Nejlepší sportovec a sportovní osobnost Karlovarského kraje“ a v roce 2006 byl vyhlášen osobností města Sokolov.


Běla PACLÍKOVÁ roz. ŠtulcováBěla PACLÍKOVÁ roz. Štulcová90 let Běly Paclíkové roz. Štulcové

(*22. 3. 1928)

ligové hráčky a pětinásobné mistryně republiky s družstvy ÚDA Praha (2 tituly) a Dynama Praha (3 tituly), reprezentantky ČSR a ČSSR se ziskem 3 medailí na ME a MS, Zasloužilé mistryně sportu a třetí nejlepší české volejbalistky 20. století (podle ankety ČVS z roku 2001) a osobnosti Síně slávy českého volejbalu.

Narodila se v Praze na Letné ve sportovní rodině (oba rodiče byli aktivní tenisté a lyžaři), víkendy a prázdniny trávila na chatě ve Žloukovicích na Berounce, kde se poprvé seznámila s volejbalem a začala hrát se studenty smíšené debly. Závodně začala hrát nejdříve basketbal (ml. dorostenky SK Erb, starší dorostenky AC Sparta), na letenskou „Schäfrovnu“ si chodila zahrát volejbalové debly a v roce 1948 začala hrát závodně šestky za I. Ženský sportovní klub Letná pod vedením Františka Klonfara. V rámci reorganizace tělovýchovy v roce 1948 došlo ke sloučení tohoto klubu se SK Slavia a SO Starý Ostrov pod novým názvem Dynamo Slavia Praha a s přechodem na libeňský Starý Ostrov. Běla se stala hráčkou prvního týmu žen, se kterým v roce 1952 získala svou první trofej – stříbrnou medaili za 2. místo na MR 1952 ve Zvolenu.

Po další reorganizaci tělovýchovy hrála v roce 1953 za Slovan SV TVS (předchůdce ČSTV) 1. ligu s neúspěšným pokusem soustředit v tomto klubu nejlepší pražské hráčky. Následovalo tříleté angažmá ve výběrovém armádním celku ÚDA Praha pod vedením internacionála Václava Rabana s 3. místem v roce 1954 a dvojicí mistrovských titulů v letech 1955 a 1956. Po zrušení ženské složky v ÚDA se vrátila do Dynama Praha, s ní přišla většina spoluhráček a po dvou letech i trenér Raban. Za Dynamo hrála nejvyšší soutěž (1. CL) v letech 1957-63, získala s ním další 3 tituly v letech 1959, 1962 a 1963, dvě druhá a jedno třetí místo. K volejbalu se vrátila v roce 1970 jako členka B-týmu Slavie Praha, složeného z bývalých reprezentantek, hrajících pro radost 1. třídu pražského přeboru, kterou s přehledem vyhrávaly a postup do 2. ligy přenechávaly o generaci mladším týmům v pořadí.

Přes výběr Prahy v roce 1949 se dostala v roce 1950 do ženské reprezentace ČSR, připravující se pod vedením Zdeňka Lišky na ME v Sofii. Na závěrečném soustředění si však udělala výron a reprezentační premiéru si odbyla až na MS 1952 v Moskvě, odkud si pod vedením Metoděje Máchy dovezla bronzovou medaili. Po stejným trenérem získala na ME 1955 v Bukurešti titul Mistryně Evropy, s trenérem Josef Češpivou startovala na MS 1956 v Paříži (4. místo) a na ME 1958 v Praze se stříbrnou medailí. K dalším úspěchům lze započítat tři stříbrné a jedna bronzová medaile ze Světových festivalů mládeže a studentstva z let 1951-57. V roce 1959 se zúčastnila historického zájezdu volejbalistek ČSR do SSSR, ČLR a KLDR, při kterém sehrály 9 zápasů, z toho 7 vítězných. Touto akcí se s reprezentací a trenérem Češpivou rozloučila. Dodejme, že Běla patřila s výškou 161 cm k nejmenším, ale současně k našim nejlepším nahrávačkám a excelentním hráčkám v poli. Volejbal hrála od mládí často s muži (debly i šestky), zvykla si a nebála se jejich rasantních úderů, což dokázala zúročit při ženském volejbalu. Hráčky, které ji v anketě ČVS o nejlepší českou volejbalistů 20. století předběhly (Valášková, Obadálková) patřily ke smečařkám a tak lze konstatovat, že Běla byla vyhlášena neoficiálně naší nejlepší nahrávačkou minulého století. Další slavné „dirigentky“ reprezentace skončily za ní na 5. a 6. místě ankety (Václavíková, Mifková). Podrobný volejbalový profil s řadou historických fotek najdou zájemci v rubrice Síň slávy – Hráči.


Hedvika MIKULECKÁ roz. ŠtefflováHedvika MIKULECKÁ roz. Štefflová85 let Hedviky Mikulecké roz. Štefflové

(*22. 3. 1933)

ligové hráčky Spartaku Plzeň, ÚDA Praha, Slavoje Praha a Dynama Slavie Praha – šestinásobné mistryně republiky, reprezentantky ČSSR se ziskem bronzové medaile na MS 1960 v Brazílii, Zasloužilé mistryně sportu a osobnosti Síně slávy českého volejbalu.

Rodačka z Přeštic, s dětstvím a mládím v Plzni, kde souběžně s povinnou školní docházkou zahájila sportovní aktivity v Sokole. Kromě klasické sokolské gymnastiky se věnovala atletice a k volejbalu ji přivedla cvičitelka Julie Macháčková-Melicharová, v té době nejlepší plzeňská atletka a uznávaná volejbalistka. Závodně jej začala hrát v roce 1950 za dorostenky Spartaku Plzeň ZVIL (Závody V. I. Lenina – jak zněl tehdejší název Škodových závodů) pod vedením Ladislava Panzera se ziskem dvou medailí na Přeboru republiky, hraném jako Sportovní hry mládeže (SHM): stříbrné v roce 1951 v Banské Bystrici a zlaté v roce 1952 v Červeném Kostelci. Následovaly dva roky v týmu žen Spartaku Plzeň (trenér Jan Janeček) s 5. místem ve zkušebním ročníku celostátní ligy v roce 1953 a v letech 1955-56 angažmá v armádním celku ÚDA Praha (trenér V. Raban) se ziskem 2 titulů mistra ČSR. Po rozpuštění tohoto družstva přešla do Slavoje Praha, které vedl státní trenér Metoděj Mácha a pod jeho vedením tým získal titul v roce 1957 a dva tituly vicemistra v letech 1958 a 1959. Dalších 10 sezon (1960-69) oblékala dres Dynama Praha resp. Slavie Praha (od roku 1964, kdy byl klubu navrácen historický název) a pod vedením V. Rabana získala další 3 tituly (1962, 1963 a 1965), trojici 2. míst a jedno třetí. Od roku 1970 hrála ještě „pro radost“ několik sezon za B-tým Slavie v pražském přeboru 1. třídy.

Premiérou v reprezentaci se stal zájezd výběru ČSR do Moskvy a Leningradu v roce 1957 a účast na Světovém festivalu mládeže a studentstva v Moskvě ve stejném roce (3. místo, trenér Metoděj Mácha). V roce 1958 byla v přípravě na ME v Praze, ale do závěrečné nominace trenéra Josefa Češpivy se ještě nedostala. Vynahradil jí to v roce 1959 účastí na zájezdu do SSSR, ČLR a KLDR (sehráno 9 zápasů se 7 výhrami) a v roce 1960 nominací na MS v brazilském Rio de Janeiro, kde získala svou největší volejbalovou trofej - bronzovou medaili. S reprezentací se rozloučila v roce 1962 na MS v Moskvě (5. místo, trenér Antonín Kyndr). Více informací a několik fotek v profilu Síně slávy - bloku Hráči.

 

Autor: Zdeněk Vrbenský

Krátké zprávyArchiv
FIVB Beach Pro Tour Challenge - Saquarema (BRA)

Hermannová / Štochlová – Elize Maia / Thamela (BRA) 0:2 (16:21, 17:21)

 
FIVB Beach Pro Tour Challenge – Saquarema (BRA) - kvalifikace

Schalk / Bourne (USA) – Šépka / Sedlák 2:0 (21:19, 21:17), Šépka / Sedlák – Métral / Jordan (SUI) 2:0 (22:20, 21:15), Schalk / Bourne (USA) –...

 
1. liga mužů - finále

TJ Sokol Dobřichovice – TJ Slavia Hradec Králové 3:1 (20:25, 25:21, 25:23, 25:23), TJ Sokol Dobřichovice – TJ Slavia Hradec Králové 2:3 (22:25,...

 
FIVB Beach Pro Tour Challenge – Recife (BRA)

Hermannová / Štochlová – Klinger D. / Klinger R. (AUT) 1:2 (21:23, 23:21, 13:15)

 
FIVB Beach Pro Tour Challenge – Recife (BRA)

Ahtiainen / Lahti (FIN) – Hermannová / Štochlová 2:0 (kontumačně), Hermannová / Štochlová – Elize Maia / Thamela (BRA) 2:1 (21:14, 19:21, 16:14)

 
FIVB Beach Pro Tour Challenge – Recife (BRA) - kvalifikace

Trousil / Westphal – Schalk / Bourne (USA) 0:2 (11:21, 16:21), Šépka / Sedlák – Ermacora / Waller (AUT) 0:2 (19:21, 19:21)

Volejbal na facebooku
© ČVS 2015-2018