105 let Jaroslava Kozlíka, 2012

Narodil se 22. května Léta Páně 1907 v Bystřici pod Hostýnem, na hanácké straně Hostýnských vrchů, oddělujících kmen dobromyslných Hanáků od kmene bojovných Valachů. Zažil sedmero státních zřízení počínaje Rakousko-Uherským mocnářstvím a konče samostatnou Českou republikou. Přežil dva císaře pány, devět prezidentů a je pravděpodobné, že zažije ukončení volebního období prezidenta desátého a inauguraci jedenáctého. Býval osobním cvičitelem Jana Antonína Bati, na jehož Pokusné škole měšťanské ve Zlíně více jak 12 let jako kantor působil. Na návštěvu za ním z Moravy jezdí a dojemné dopisy mu píší jeho žáci a žákyně starší 80ti let. Starobní důchod pobírá pouze 40 let, protože pracoval až do 65, resp. v tomto věku byl z politických důvodů „odejit“ z Výzkumného ústavu pedagogického. Při normalizačních prověrkách začátkem 70. let minulého století jako jediný z ústavu odmítl podepsat souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. Řeč je o

Doc. PaedDr. Jaroslavu Kozlíkovi, CSc.

legendě našeho volejbalového „pravěku“ a pravděpodobně nejstarším žijícím volejbalistovi na světě, který v těchto dnech dožívá neuvěřitelných 105 let. Já bych si troufnul dodat „v neuvěřitelné tělesné a duševní kondici“, ale on by s tím nesouhlasil. Při našem posledním setkání si postěžoval, že jej opouštějí nohy a že je „na dně“ se zrakem a krátkodobou pamětí. Já si dovolil oponovat varováním, aby se nerouhal a podíval se kolem sebe na tělesný a duševní stav svých o jednu až dvě generace mladších spoluobčanů.

Všem, kteří o tomto výjimečném člověku slyší resp. čtou poprvé, nabízím jeho stručný životopis (který jsem začátkem roku přikládal ke svému již čtvrtému, třikrát nevyslyšenému návrhu na udělení státního vyznamenání Za zásluhy pro tohoto významného českého pedagoga a sportovce) a dále jeho zdravici účastníkům 6. ročníku volejbalového turnaje, který na jeho počest pořádá Sokol Kroměříž. Turnaj nese název „O pohár bratra J. Kozlíka“ a první ročník se uskutečnil v roce 2007 u příležitosti jeho 100. narozenin. Jelikož si v posledních letech na osobní přítomnost a zahájení turnaje již netroufá, sepisuje pro účastníky alespoň zdravice. Tu letošní jsem si od něj přinesl domů 10. května v rukopise, přepsal na počítači a poslal mailem pořadatelům turnaje. Obsah zdravice a její perfektní stylizace jsou tím nejvýmluvnějším důkazem jeho neutuchající duševní svěžesti.

K rekapitulaci jeho aktivit a úspěchů volejbalových zneužívám opis jeho odpovědi na výzvu ČVS, kterou sepsal a na svaz poslal s datem 10. 9. 2006. Je tam vše, co ve své dráze vrcholového volejbalisty považuje za zásadní.

1. Narodil jsem se 22. 5. 1907 v Bystřici p. Hostýnem, nikoliv v Kroměříži. V roce 1923 jsem v tamním Sokole založil a vedl oddíl odbíjené. V roce 1924 jsem uspořádal první turnaj mužských a ženských družstev a účastnili jsme se 1. mistrovství mužů ČSR v Olomouci.
2. V roce 1925 jsem se stal členem družstva mužů Sokola Kroměříž, se kterým jsem získal 9 titulů Přeborníka ČOS (1926-1931 a 1934-1936), 3 tituly Přeborníka Svazu slovanského sokolstva (1931 Maribor, 1934 Osijek a 1936 Bělehrad) a 3 tituly Mistra ČSR (1929, 1932 a 1936).
3. Od roku 1938 jsem hrál za Sokol Zlín, po zastavení činnosti Sokola v roce 1941 za SK Baťa Zlín a to do roku 1942.

Pamětihodné záznamy z mé volejbalové aktivity:

V roce 1925 jsme se společně se smečařem VVK Praha Vondrovičem jako první odpoutali od tahaného smečování k tlučenému.

V roce 1933 si začal náš vedoucí a trenér Leopold Opravil zaznamenávat v průběhu utkání výkony našich hráčů jako východisko k tréninku, k odstraňování nedostatků. Od roku 1934 si zaznamenával i výkony hráčů našich největších soupeřů k předurčení taktiky naší hry při vzájemných soubojích.

V roce 1943 u příležitosti mistrovství Protektorátu Čech a Moravy ve Zlíně jsem byl požádán svazem, abych ve spolupráci s kolektivem lékařů Baťovy nemocnice pod vedením dr. Šabata zorganizoval zátěžové testy účastníků turnaje za účelem zjištění, jaké nároky klade závodní volejbal na sportovce. V té době stále přetrvával názor, že volejbal je sportem pouze rekreačním, bez větší fyzické námahy. Výsledy těchto měření byly zveřejněny 23. 4. 1947 na konferenci Svazu čsl. tělovýchovných lékařů v Praze. Bylo zjištěno, že vrcholový volejbal je stejně náročný jako sporty olympijské.

Pravidelnými zájezdy družstva Sokola Kroměříž po Moravě a východních Čechách jsme významně přispěli k propagaci a úrovní čsl. volejbalu. Na Přeborech SSS jsme zasvěcovali Bulhary, Jugoslávce a Poláky do tajů techniky a taktiky hry a dá se říci, že jsme byli jejich učiteli.

Ohlédnutí za Jarkem (jak mu říká rodina a nejbližší přátelé) resp. za Prasokolem (jak mu říkám já a jemu při tom vždy cukají koutky) doplňuji několika historickými fotografiemi s komentářem a musím jej zakončit blahopřáním, které se mně jeví (s ohledem na nevšední jubilantův věk) jako mimořádně složité.

Tož, drahý jubilante, vydrž mezi námi ještě pár let a pokus se zdolat další metu v podobě zisku hodnosti nejstaršího občana naší republiky. Tomu stávajícímu je 107 let, takže šance jsou vysoké a celá volejbalová rodina Ti bude držet palce. Nechť Tě i nohy ještě dlouhou dobu unesou a nechť drží i Tvá stále úžasná paměť dlouhodobá (zážitky z předchozího dne, týdne či měsíce bývají většinou nezajímavé!). Vysloužilý zrak Ti již - bohužel - nedovoluje psát, ale stále ještě máš hodně zážitků a životního moudra na rozdávání nám, vděčným posluchačům!

Za volejbalovou rodinu Zdeněk Vrbenský

V roce 1923, ve svých 16 letech, založil volejbalový oddíl Sokola Bystřice p. Hostýnem a roce 1924 s ním startoval na prvním MR mužů v Olomouci. Jak uvádí, neskončili tehdy první, ale ani poslední. V roce 1925 hrál za družstvo Učitelského ústavu v Kroměříži, kde studoval, a na místním májovém turnaji nečekaně porazili uznávaný tým místních Sokolů. Jaroslava a další dva študáky ústavu okamžitě angažovali a na podzim již s nimi hráli na Mistrovství ČSR v Praze (5. místo). Na snímku z roku 1925 volejbalisté Sokola Kroměříž, zleva Vaněk, Pechtor, Breitenbacher, Třasoň, Zapletal a Kozlík.

V roce 1926 zvítězili volejbalisté Sokola Kroměříž na hrách VIII. Všesokolského sletu, pořádaných poprvé jako Přebor ČOS. Titul Přeborníka ČOS vybojoval pak Kroměříž ještě osmkrát. Snímek je z roku 1929, ve kterém získala na kurtech pražské Strakovy akademie první titul svazového Mistra republiky. Zleva stojí Černý, Kozlík (byl v té době na vojně a na MR vojáky uvolněn), vedoucí a trenér družstva Leopold Opravil, Conk a Čermák, dole zleva Hradec, Hoffmann a Gattermayer. Jaroslav Černý a Václav Hradec byly za války umučeni v koncentračním táboře.

Třikrát byli pověřeni reprezentací ČOS a třikrát zvítězili na Přeboru svazu slovanského sokolstva. Poprvé v Mariboru 1931, podruhé v Osijeku 1934 a v Bělehradu 1936. Přebory SSS se hrály v Jugoslávii a kromě domácích volejbalistů a volejbalistek na nich startovala družstva z Bulharska, Československa a Polska. Na snímku z roku 1934 vítězná sestava Sokola Kroměříž, zleva (po části hráčů Sokola Lublaň) kapitán a lídr družstva J. Kozlík, Coufalík, Hoffmann, Ota a Standa Ševčíkovi a Hradec.

V roce 1936 dosáhli volejbalisté Sokola Kroměříž trojnásobného úspěchu v podobě devátého titulu Přeborníka ČOS, třetího titulu Přeborníka SSS (Bělehrad) a třetího titulu Mistra ČSR. Družstvo bylo na vrcholu, ale mělo již velké problémy personální. Řada hráčů odešla za povoláním do jiných měst, družstvo nemohlo trénovat a sjíždělo se prakticky jen k utkáním. Po skončení poprvé bezúspěšné sezony 1937 se tým dobrovolně „rozpustil“ a hráči se rozutekli do jiných oddílů. Na snímku z roku 1936 Jaroslav Kozlík s trenérem dorostenců Sokola Kroměříž bratrem L. Šlosárkem. V letech 1938-1941 (do rozpuštění sokolských jednot a likvidaci ČOS nacisty) hrál J. Kozlík za Sokol Zlín a v roce 1942 za SK Baťa Zlín. Skončil ve věku 35 let, tj. volejbalu věnoval bezmála 20 let svého života.

V roce 1941 začal J. Kozlík pořádat ve Zlíně s podporou J. A. Bati „Turnaj moravských měst“ za účasti sokolských volejbalistů z Brna, Kroměříže, Olomouce, Ostravy, Přerova a Zlína. Turnaj neměl bohužel dlouhého trvání, resp. uskutečnil se pouze jeho první ročník a zanikl společně se zákazem Sokola. Na snímku J. Kozlík při zahájení prvního a jediného ročníku, na kterém si ještě i zahrál. Nádherný křišťálový pohár s vyrytými znaky Moravy, města Zlína a ČOS pak zůstal u Jaroslava a vloni byl věnován do sbírek Oddělení historie tělesné výchovy a sportu při Národním muzeu ČR.

Jubilanta by ranilo, kdyby nebyla zmíněna jeho dráha pedagogická, se sportem a tělesnou výchovou úzce spjatá. K trvalým odkazům svého působení na Pokusné škole měšťanské ve Zlíně (1933-1945) považuje školy v přírodě, výcvik v plavání, lyžování a bruslení, spolupráci s dětským lékařem a speciální tělesnou výchovu pro žáky tělesně handicapované. Tyto aktivity začal provozovat ve své třídě, rozšířily se postupně do dalších tříd (byly odkoukány kolegy) a nakonec byly zavedeny a provozovány na všech školách zlínského okresu. Po příchodu J. Kozlíka do Prahy na VÚP v roce 1945 a při jeho spolupráci na tvorbě nové školské soustavy byly tyto ověřené „praktiky“ zavedeny v celostátním rozsahu a pokud se nemýlím, některé z nich přetrvaly do dneška. Přiložený snímek je z jedné z prvních Kozlíkových škol v přírodě na Hradisku u Zlína. Zprvu šlo o akce jednodenní (výlety), později dvoudenní (s přespáním v přírodě) a skončily pobytem celotýdenním.

Další snímek je ze školního lyžařského výcviku na Tesáku v Hostýnských vrších. Lyžovat se J. Kozlík naučil až na vojně, tomuto sportu pak také podlehl a v zimě jím nahrazoval letní volejbalové aktivity.

Poslední zařazený snímek pochází z roku 2007 a oslav 100. narozenin, na které jubilant pozval dvě až tři desítky přátel z Moravy a Prahy. Akce proběhla v zimní zahradě restaurace Sklep naproti fotbalovému hřišti Viktorky Žižkov a já byl také mezi zvanými. „Prasokol“ Kozlík právě přijímá blahopřání od Mirka Douši a volejbalové komise Odboru sportu ČOS. Na krku má věnec ze stovky domácích preclíků, kterým jej obdarovala některá z moravských „dcérek“ a krátce nato jsme si s ním zazpívali několik jeho oblíbených moravských písní, kterými oslavenec zahájil již neformální posezení.