Ještě nejsme na olympiádě #4 – třináctileté hvězdičky

Vlastně jsou Benjamínci (U12) a Naděje (U14) pro mě životní odměnou po všech těch zahraničních štacích, nároďácích či předsedování. Dává to největší smysl ze všech těch minulých aktivit. Ale něco mě provokuje k reakci.

Třináctileté hvězdičky. Hráči, kteří v tomto věku vyčnívají z důvodů předčasné akcelerace nad své okolí, což posiluje jejich falešné sebevědomí. Cítí, že jsou toho času lepší než ostatní. Na tom není nic špatného, prostě rozmáchnou křídla a trochu si myslí, že jim leží svět u nohou.

Co je ale horší, že zpomalí v touze se zlepšovat ... „vždyť já jsem přeci nejlepší!".  Mohu s takovým hráčem vyměňovat názory o hře, o škole, o rodině, o sociálních sítích, ale z hlediska metodického to zatím není partner pro rovnocenný dialog – nezná nemilosrdné zákonitosti budování návyků, netuší, že má jen určitý vymezený čas k automatizaci techniky a namísto toho plíživě posiluje zlozvyky. Je prostě v tomto směru laik a nezbývá mu nic jiného než prokázat elementární důvěru v trenéra.

Vlastně mu dáváme do rukou klíč, který bezpečně pasuje do těch správných dveří a jemu zbývá pouze odemknout a vstoupit. Musí ale chtít! Taky se klidně může stát, že chce vstoupit do jiných dveří. Třeba do těch, kde se chce volejbalem pouze bavit, ostatně k tomuto účelu už ho umí dostatečně dobře, tak proč ne.

Ale pak to není hráč pro naši cestu k volejbalovému mistrovství, k vytoužené cestě na olympiádu a náš klíč nepotřebuje. Netuší, že toho zatím umí málo a že to za dva roky může být úplně jinak. Naproti tomu ty, jako zkušený trenér to víš.

Mám pochopení pro bolesti růstu v pubertě, přimlouvám se jen vážený trenérský kolego, abys při plném respektu k rozkvětu osobnosti hráče a toleranci jeho pubertálních výstřelků, byl na druhé straně nesmlouvavý diktátor v rozvoji dovedností. Činím to také, dokážu být i velmi zlý, přátelsky zlý, ovšem ve jménu budoucího dobra. Snad to pánbůh vidí ...

Autor: Zdeněk Haník