Ještě nejsme na olympiádě #2 – jeho veličenstvo nahrávač

Když se mě někdo, například předseda basketu Jansta, trošku s despektem zeptá: co ten váš volejbal, beru si to osobně, i když bych mohl říci, že některé věci nemohu ve volejbale ovlivnit. Ale mnoho jich ovlivnit mohu, a tak se o to ze všech sil snažím. Chtěl bych jednou umírat s tím, že jsme se dostali na olympiádu, a já k tomu trochu přispěl.

A tak i dnes napíšu pár řádek, o něčem, co nám doposud brání zvýšit mezinárodní konkurenceschopnost. Je to téma: nahrávač. Nedaří se nám na tomto poli v posledních letech najít osobnost mezinárodního formátu. Sám nemám čisté svědomí. Důvodů bude možná víc, ale já jsem si jist, že vím o dvou, které se dají okamžitě napravit a taky se o to snažím. 

Zaprvé, zastávám názor, aby trenéři co nejdéle pozdrželi rozhodnutí o specializaci mladých hráčů. To ovšem neplatí pro nahrávače, ty musíme hledat už v 11-13 letech. Prakticky to znamená, že v projektu benjamínci a naděje pracujeme na nahrávačském řemesle, formou nahrávačských půlhodinek v každé tréninkové jednotce, a to velmi důsledně už v kategorii U12.

Zadruhé, praxe je zatím bohužel taková, že často jsou na nahrávku hráči v týmech mladších či starších žáků spíše odkládáni. Buď proto, že jsou příliš malí nebo jim nejde smečování. Každopádně hned od začátku má nahrávač podřadnou roli, přestože ve finální podobě volejbalu jsou to dirigenti, vojevůdci a prodloužené paže trenéra. Čili mířím k tomu, abychom zvedli prestiž nahrávačské pozice, hledali pro ni právě ty nejlepší hráče, kteří mají v týmu od začátku autoritu. Abychom konečně slavnostně zakopali letitou praxi, že pozice nahrávače na někoho zbyde, a snažili se o to, aby stála v hierarchii týmu nejvýše. Není to lehká úloha, ale přimlouvám se za to, abyste jako trenéři v tomhle pohřbu starého zvyku pomohli.

Nahrávku pokládám za víc než herní činnost. Je to „malta stavby hry" a druh neverbální komunikace par excellence. Žádá si herní inteligenci se schopností „vidět hřiště", empatii a hlavně vnímat hru komplexně jako celek. Je to prostě královská činnost pro vyvolené. Ale já v „paní nahrávce" vidím ještě víc. Je výrazem ochoty sladit vzájemně egoistické tendence. Jejím vrcholem je „orgasmus souhry", kdy je součinnost dobrovolně povýšena na úroveň individuální činnosti a někdy i nad ni. Ze zkušenosti volejbalového nahrávače vím, jak tato harmonie strašně chutná. 

Autor: Zdeněk Haník