Jedna veleúspěšná kariéra skončila, „Drobek“ odchází do volejbalového důchodu

Nejlepší český volejbalista poslední dekády Jan Štokr dal sbohem sportovní kariéře. V 38 letech a v naprosté tichosti. „Humbuk okolo své osoby nemám rád. Abych dělal tiskovku, na to mě neužije. To neberte jako neúctu k fanouškům, jejich přízně jsem si vždycky vážil,“ říká univerzál, jenž si největší slávu vydobyl v Itálii v dresu Trentina. „Jakmile jsem se objevil na ulici, každý se chtěl se mnou fotit,“ vzpomíná vítěz Ligy mistrů 2011, který se dvakrát stal mistrem v prestižní Serii A1 a třikrát zažil triumf na klubovém MS.

Na co se nyní nejvíce těšíte?

Až si uklidím garáž. Doma mám práce jako na kostele. Manželka je učitelka, začala chodit do školy. Všechno stojí na mně (směje se).

Jaká byla vaše kariéra?

Asi tak tisíckrát předčila moje očekávání. To zase nebylo tak těžké, vůbec jsem nepočítal s tím, že bych se mohl sportem dvacet let živit. Nostalgií netrpím, nebilancuji, ale zkusíme to.

Více úspěchů jste zažil na klubové úrovni. Co se vám vrylo do paměti s reprezentační éry?

S nároďákem jsem bohužel nic velkého nevyhrál. Pátrám pamětí, tuším, že v roce 2005 jsme zvítězili v Evropské lize. Šlo o první ročník a ve finále jsme porazili Rusy. Vážím si i desátého místa ze světového šampionátu v Itálii 2010. To byl pro mě klíčový rok.

Vyprávějte...

V Česku jsme nejprve vyhráli antukovou ligu, narodil se mi syn, pak jsme udělali krásné desáté místo na mistrovství světa. Navíc jsem se dostal do jednoho z nejlepších týmů planety – Trentino Volley. Tehdy vlastně všechno začalo.

Prý jste v Trentu nemohl vyrazit ani na procházku?

To bylo kvůli úspěchům Trentina. Volejbal byl ve městě ohromně populární. Když jsem vyhrál Ligu mistrů, tak mě začali poznávat i lidé v Česku, ovšem s Itálií se to nedalo srovnat. Pamatuji se, jak jsem jel s českou cestovkou na dovolenou na Sicílii. Ostatní účastníci zájezdu nechápali, proč si mě pořád někdo fotí. Během večeře za mnou přišli číšníci i kuchaři. V Trentu jsem si zkrátka užil popularity, jakou mají u nás fotbalisté.

Přišly už z Itálie nějaké ohlasy na váš konec?

Tam se to ještě nedoneslo. Až o něm někdo napíše, bude to nejspíše jiné. Mně stačili novináři v Česku, solidně mě bombardovali. Ani jsem nevěděl, jak jim mám svůj konec vysvětlovat.

Co jste říkal?

Prožil jsem hezkou dvacetiletou kariéru. Teď přišel čas na další krok. Jsem rád, že se loučím relativně na vrcholu, dokud jsem dokázal předvádět slušné výkony. V posledním zápase v Praze jsem si zahrál a po něm dostal medaili. Byla to taková hezká tečka.

V Itálii letos celou sezonu hráli dva Češi. Jan Hadrava soutěž sice vyhrál, ale sám se neprosadil. Proč?

Honza měl nejspíše dělat postupné kroky. Pokud by šel do jakéhokoli týmu od čtvrtého místa níže, byl by za hvězdu a do Civitanovy se postupně probojoval. Hráč je to výborný. Uvidíte, že teď své kvality prokáže v Polsku, kde už má jméno.

Donovanu Džavoronokovi se dařilo...

Hraje v dobrém týmu, který na něm stojí. To mu dodalo sebevědomí, což je znát. Pokud by třeba do Monzy přišel Honza, dopadl by nejspíše jinak. Donovan je výborně technicky vybavený, líbí se mi jeho výkony.

Jaký máte vlastně názor na současný český volejbal?

Mládežnický volejbal je v dobré kondici, vozí se medaile. Problém je v tom, jak začlenit talentované kluky do extraligy. Třeba Honza Václavík v Ostravě nebo Ondra Marek v Brně se toho nebojí. Jejich odvaha se mi líbí. Na druhou stranu si mladíci musejí důvěru zasloužit.

O budoucnost tedy strach nemáte?

Nemám. Jen hráči nesmějí mít extraligu jako metu. Je hezké doma získat třeba šest titulů, ale nesmíte se s tím uspokojit. Musíte více pracovat na trénincích, ne, o tom jen mluvit.

Budete u toho? Plánujete se dál pohybovat ve volejbale?

Zatím ne. Volejbalu jsem dával vždy maximum, kdybych ho dělal napůl, tak by mě to nebavilo. Určitě budu hrát dál pro radost a třeba se později nějak zapojím.

Lákala by vás pozice trenéra nebo manažera?

Časem se možná objevím někde u mládeže. Tam vidíte nadšení a okamžité zlepšení. Na manažera nemám nejspíše vlohy.

 

Autor: Jiří Uhlíř