Trenérský notes 1/26: Dialog jako základ týmové kultury: Co může volejbal převzít z moderního leadershipu

Volejbal je sport, který stojí na spolupráci. Na souhře. Na schopnosti lidí fungovat společně pod tlakem. Téměř ve všech týmech se řeší technika, taktika, kondice – ale méně už to, co drží tým pohromadě. Moderní přístup k vedení týmů ukazuje, že trenér dnes není jen odborník na sportovní výkon. Je to lídr, který vytváří kulturu. A právě kvalita této kultury často rozhoduje o tom, zda tým roste, nebo stagnuje. Podívejme se v dnešním dílu Notesu na několik tipů, jak vybudovat týmovou kulturu.

Když se nedaří, problém nebývá na hřišti

V mnoha týmech se při neúspěchu řeší výsledek: prohra, špatný výkon, nízká motivace. Jenže výsledek je jen důsledek. Skutečné příčiny bývají hlubší:

• nejasné cíle
• nesoulad mezi trenéry, hráči a vedením
• nedostatečná investice do lidí
• strach říct nahlas, že něco nefunguje
• prostředí, kde se chyby nevyhodnocují, ale opakují

Tým, který nemá jasně definované společné směřování, bude vždy reagovat chaoticky. A trenér, který nepracuje s procesy, bude stále dokola řešit stejné problémy.

Dialog místo debaty: rozdíl, který mění atmosféru

V mnoha sportovních prostředích se komunikace redukuje na „předávání informací“ nebo „obhajování názorů“. Jenže skutečná týmová práce stojí na něčem jiném – na dialogu. A jaký je rozdíl mezi debatou a dialogem? Debata je o tom, kdo má pravdu, když to dialog o tom, aby všichni pochopili názor partnera v diskusi a došli ke společnému závěru.

V praxi to znamená, že: 

• trenér se ptá, aby porozuměl, ne aby vyhrál
• hráči mají prostor sdílet své vnímání situace
• asistenti nejsou jen „vykonavatelé“, ale partneři
• rodiče v mládeži nejsou nepřátelé, ale součást prostředí

Dialog vytváří bezpečí a důvěru. A bezpečí je nutnou podmínkou pro prostředí, kde se lidé nebojí učit, zkoušet, růst, ale i třeba udělat chybu.

Strategie musí být vidět – jinak neexistuje

Mnoho týmů má „vizi“ nebo „cíle“, ale jen málokdo je skutečně realizuje a jde za nimi. Často existují jen v hlavě trenéra nebo v dokumentu, který nikdo nečte.

Úspěšné týmy dělají jednu věc jinak: strategie je viditelná a sdílená

• hráči vědí, co je cílem sezóny
• trenéři mají společný jazyk
• kondiční trenér ví, jak jeho práce zapadá do celku
• vedení klubu rozumí tomu, co se děje na hřišti
• rodiče vědí, jaký je dlouhodobý plán

Když každý ví, kam tým směřuje, vzniká soudržnost. Vědí, kde na cestě se nachází a kam jdou. Když to někdo neví, tak vzniká chaos a bordel. Strategie je dobře viditelná a rozpoznatelná i pro vnějšího pozorovatele. Pokud ji nevidí lidé z venku, tak je pravděpodobné, že ji neznají ani lidé „uvnitř“.

Hodnoty nevznikají oznámením, vznikají spoluprací

Jedna z nejčastějších chyb trenérů je, že hodnoty „sdělí“. Hodnoty ale musí být spolu‑vytvořené. Pak teprve mohou být skutečně součástí všech členů týmu. Protože jsou „naše“, ne proto, že nám je trenér řekl. 

Zkuste si například s hráči definovat:

• co znamená týmovost
• jak vypadá zodpovědnost
• co je přijatelné chování
• jak se řeší konflikty

Pokud si je vyjasníte a shodnete se, tak jste na dobré cestě přijmout hodnoty za své a mohou je začít žít. V mládeži či starších dětí to funguje obzvlášť silně – děti a teenageři potřebují mít pocit, že jsou součástí procesu, nejen objektem řízení.

Sladění shora dolů i zdola nahoru

Tým funguje nejlépe, když se potkají dva směry:

• shora dolů: trenér nastavuje rámec, směr, strukturu
• zdola nahoru: hráči přinášejí energii, nápady, zpětnou vazbu

Když funguje jen jeden směr, mohou vzniknout problémy. Pokud je řízení pouze shora dolů, vytvoříme autoritativní prostředí s nízkou angažovaností ostatních členů. Pokud naopak pouze zdola nahoru je na místě chaos, nejasnost, nekonzistence. 

Skutečné sladění vzniká ve chvíli, až když každý ví: „Jak moje práce přispívá k celku?“ To platí pro hráče, asistenty, kondiční trenéry, fyzio i rodiče.

Procesy jako pokrok

Týmy často selhávají ne proto, že by lidé byli neschopní, ale proto, že procesy jsou špatně nastavené.

Typické signály, kdy procesy nefungují:

• plánování je nahodilé
• nápady se nevyhodnocují
• chyby se opakují
• tréninky nemají návaznost
• zpětná vazba je sporadická
• změny se dějí až po problémech

Když tým nemá procesy, nemůže se učit. A když se nemůže učit, nemůže růst.

Změna jako příležitost

Sport je dynamický. Týmy procházejí krizemi, sériemi porážek, odchody hráčů, změnami trenérů. V těchto momentech se často hledají viníci. Jenže skutečná otázka zní: „Co je skutečný problém?“Je cíl jasný? Vědí všichni, co mají dělat? Jsou procesy nastavené? Je komunikace otevřená? Změna je šance začít znovu – ale tentokrát s jasností a strukturou.

Trenér, který dokáže vést dialog, zapojit lidi do tvorby hodnot, nastavit procesy a vytvářet prostředí, kde se lidé nebojí růst, má mnohem větší šanci uspět – nejen výsledkově, ale i lidsky. A právě to je cesta, kterou se dnes ubírá moderní volejbal.

 

Autor: Ondřej Foltýn, zdroj: Jon Bartlett, poradce pro Elite Basketball Performance & Program Operations v NBA, Leaders Performance Journal