Spadl z višně, říkali si hráči o Demarovi. Teď je úspěšný kouč vede za medailí

Ve světě volejbalu patří mezi nejznámější české trenéry. Ve Francii, kde v minulosti působil i jako hráč, se usadil na třináct sezon, v jedné z nich byl dokonce vyhlášen nejlepším trenérem nejvyšší soutěže. V zemi olympijských vítězů si brzy získal renomé, když vytáhl tým Nantes-Rezé mezi absolutní elitu a do finále národního poháru. Teď je Martin Demar zpátky doma a nastartoval cestu renesance příbramského klubu. „Ve Francii jsem se naučil vyjít s každým, ale zároveň hájit svoje myšlenky a věřit svojí filozofii, práci a jít si za svým cílem,“ popisuje v rozhovoru třiapadesátiletý kouč.

Po dvou třetinách základní fáze extraligy se volejbalisté Příbrami vyhřívají na třetí příčce tabulky. Čekal jste takové umístění?
Abych byl upřímný, nečekal jsem to, byl jsem realista. Určitě mě mile překvapuje, že jsme třetí. Je to důkaz toho, jak se česká liga vyrovnává. Samozřejmě jsou tu silné týmy, jako jsou Karlovarsko, Lvi, Budějovice a Dukla, které mají oproti nám třikrát větší rozpočet. Pak jsou tu Kladno, Brno, Ostrava, Odolka, které velmi dobře posílily, a tak jsem si reálně říkal, že kdybychom hráli šesté až osmé místo, bylo by to super. A skončit šestí, to by byla bomba.

Jaké jste si před sezonou dával cíle?
Já si dávám cíle vždycky vysoké. Pamatuji si, když jsem poprvé předstoupil před hráče, oznámil jsem jim, že jdeme na medaili. A oni na mě všichni koukali, jestli jsem nespadl z višně nebo jestli nejsem Majka z Gurunu. Ale tehdy šlo o to, abych hráčům nastavil jinak mentalitu, abych jim změnil myšlení, že se Příbram bude rvát o ty nejvyšší příčky. A jako trenér chceš vždycky hrát o titul, ať už trénuješ Zlín, Příbram nebo Beskydy. Protože jestli jsi soutěžní typ, bojovník, tak prostě hraješ na výhru, ne jen proto, aby ses zúčastnil a obdivoval dresy jiného týmu.

Můžete některý z dosavadních zápasů označit za výjimečný, který řadíte nad všechny ostatní?
Všechny zápasy jsou výjimečné, všechny prohry i vítězství jsou výjimečné. Ale určitě jsem měl největší radost, když jsme vyhráli ve Varech, ještě k tomu 3:1. Porazili jsme tu mašinu. Vím, že byli unavení, že už měli spoustu zápasů, ale na to se historie neptá, tuhle výhru už Příbrami nikdo nevezme, ani mně. A pak mám celkově velkou radost z každého vítězství, to prostě hřeje na srdíčku.

Tým Příbrami se před sezonou výrazně proměnil, a proto potřeboval čas k tomu, aby se sehrál. Znamená to, že vaše výkonnost ještě poroste?
Tým Příbrami se změnil hodně. S Danem Rosenbaumem i s Mírou Peterkou, jsme udělali kus poctivé práce. Tu je potřeba odvést před sezonou, v květnu, v červnu a v červenci, tehdy je zásadní, jak složíš tým. A když to dokážeš, potom z toho profituje trenér, klub i diváci. Jsem hrozně rád, že ti hráči, které jsme koupili, tak ani jeden z nich nebyl omyl. To se někdy sejde, ale většinou tomu tak není, protože se občas spleteš. Je pravda, že kdyby ten tým zůstal dva tři roky pohromadě, tak by ještě s jedním doplněním mohl útočit na nejvyšší pozice nebo by mohl hrát stále v první čtyřce. A ano, myslím si, že letos můžeme být ještě lepší, protože tam pořád vidím rezervy.

V čem konkrétně spočívá síla současné Příbrami?
Síla spočívá v tom, že mám velice skromný a pracovitý tým a vůbec dobrý kolektiv. Je to vidět, kluci spolu rádi trénují, ale rádi spolu tráví čas i po tréninku. Úspěch týmu spočívá taky v tom, že místo sedmi bas je v šatně už jen jedna basa piva (smích). Zkrátka ten tým spolu hrozně rád žije, a to je moc důležité pro to, aby se hrálo dobře a šlo se za tím úspěchem.

Osu mužstva tvoří převážně cizinci, pracujete s hráči z pěti různých zemí. Jaký máte recept na to, aby takový kolektiv dobře fungoval?
Ano, je tady pět různých národností. My jsme samozřejmě chtěli české hráče, ale dostat je do Příbrami bylo velice obtížné, přesvědčit je, že jsem tam přišel já, že se bude hrát dobrý volejbal. Tomu málokdo věřil. A pak je tu otázka financí, Příbram nemá tolik peněz, aby mohla zaplatit dobré české hráče, taková je současná realita. V tomhle pestrém týmu mi hodně pomáhá Dolgo (nahrávač Dmytro Dolgopolov) a taky Martin Böhm, který překládá jak při time outech, tak při trénincích. Francouzsky tu nikdo neumí, ale je to volejbal, je to sport, takže ten systém hry nebo cvičení pochopíš velice rychle.

Kapitán mužstva Martin Böhm je stálicí příbramského klubu, ale zároveň má plnohodnotné vytížení ve svém civilním zaměstnání. Dokáže zvládnout i vrcholový volejbal na plný úvazek?
Já mám k němu obrovský respekt a úctu. Jak říkáte, je pracovně velice vytížený a svoji práci dělá velmi dobře, tím pádem je vidět, jak šikovný je to člověk. Zároveň je úplně zapálený pro tenhle tým, zapálený pro tuhle sezonu. Chce hrozně moc uspět, chodí mi čtyřikrát týdně na volejbalové tréninky plus do posilovny, takže udělá šest tréninků za týden. A když ho někdy poprosím, přijde i na páteční trénink. Udělá pro volejbal maximum a je z něho hrozně moc cítit ta chuť, aby tým Příbrami něco dokázal. Jsem moc rád, že jsem ho poznal. Já jsem věděl, že je to dobrý hráč, ale že to je tak dobrý člověk s tak profesionálním přístupem a že bude dýchat pro tým, to jsem opravdu nečekal. Jsem hrozně rád, že máme takového kapitána a takového hráče. A taky jsem rád, že hraje čím dál tím líp, takže před ním smekám.

Čím se příbramský tým podobá kádrům, které jste vedl ve Francii, tedy celkům Nantes a Nancy?
Podobá se tím, že je tady také hodně cizinců. Jak v Nantes, tak v Nancy jsem měl taky pět šest cizinců. Byli tam Holanďani, Němci, Slováci, Češi, takže právě tím je příbramský tým těm francouzským podobný.

Ve Francii jste působil jako trenér dlouhých třináct let. Čím se tato špičková evropská soutěž vyznačuje?
O francouzské lize vím mnohem víc než o české. Francouzská liga se prudce vyvíjí, na každém zápase funguje video challenge, musí být položený taraflex, jde to po vzoru italské nebo polské ligy. To tady je video challenge jen při televizních zápasech, a když si tu výzvu vezmeš, tak tě někdy ještě ošulí, protože to špatně zkonzultují. Rozdíl je i po stránce mediální. Pamatuji si třeba, že v Nantes mi volal novinář pětkrát před zápasem a v neděli po zápase zase pětkrát. O volejbal a o náš tým se zajímal tisk, pravidelně se objevovaly články v několika novinách. A média nás také mnohem víc dostávala pod tlak, hlavně otázkami po prohře. Byl tam větší mediální zájem a tím byly haly při zápasech nabité, nestalo se tam, aby nepřišli diváci na volejbal, ale ani na jakýkoliv jiný sport. V tom je veliký rozdíl.

V čem se změnila česká extraliga z hlediska sportovní úrovně?
Česká liga šla hodně nahoru, v tom je velký rozdíl. Dříve, co si budeme nalhávat, to byly Budějovice a Liberec a pak děj se vůle boží, komu to vyjde. Dneska už přibylo Karlovarsko, přibyli Lvi Praha, Kladno se vrátilo, takže ekonomicky stabilních týmů, které můžou pomýšlet na čtyřku, je už aspoň pět. A pak jsou týmy jako Brno, Ostrava, se kterými se vždycky musí počítat, teď už i s Příbramí. Prostě šla česká liga rozhodně nahoru, hraje tu víc cizinců. Jestli to je dobrá cesta, nebo ne, to bych nechtěl zatím nijak řešit, všude se dělají kvóty na počet cizinců, tady ne.

To je otázka úrovně hráčů, a co vedení týmů?
Poznal jsem, že se v Česku zvedla úroveň trenérů, kteří jsou tu opravdu kvalitní. A musím dát za pravdu jednomu trenérovi a metodikovi, který mi loni řekl krásnu větu: trenéři jsou tady dobří, ale co je špatné, to jsou manažeři. Když se rozhlédneme kolem sebe, z valné části to platí.

Existuje něco, čím naše nejvyšší soutěž předčí tu francouzskou?
Jojo, existuje. Já jsem byl zvyklý, když jsem přišel do Nantes, že jsem před zápasem taky všechno chystal sám, reklamy a podobně. Postupně se klub vyvíjel a o tohle se začali starat dobrovolníci. Ale tady to chystají hráči. Když jsem tu měl první zápas, tak jsem hráče držel v šatně a najednou za námi přiběhl prezident a divil se, jak to že nejsou postavené kůly, natažená síť a připravené reklamy! A já na něj: to tady nechystají dobrovolníci? Nene, tady se o to starají hráči. Takže tady v tom jsme taková rarita, ale hezká.

Co z trenérského řemesla jste si ve Francii osvojil?
Zkušenosti, nadhled. Život se tam se mnou nemazlil. Byl jsem dlouho v Nantes, kde jsem ten tým vybudoval, dostal jsem ho nahoru. Hráli jsme evropské poháry, hráli jsme finále francouzského poháru, byl jsem vyhlášený nejlepším trenérem Pro A (francouzská nejvyšší soutěž) v hlasování trenérů a novinářů, toho ocenění si moc vážím. Tady je to tak, že když bereš titul, na osmdesát až devadesát procent ti dají trenéra roku. Ale tam prostě ocenili tu pětiletou práci, kam jsem dostal Nantes. Ve Francii jsem se naučil i lépe komunikovat, mít větší pokoru. Naučil jsem se vyjít s každým, ale zároveň hájit svoje myšlenky a věřit svojí filozofii, svojí práci a jít si za svým cílem, protože trenér je zodpovědný za výsledky, ne manažer nebo prezident. Takže trenér by si měl obhájit svoje názory a požadavky, aby pak nedošlo k nějakým nedorozuměním.

Váš nejmladší syn, osmnáctiletý Jonáš, dosud působí ve Francii, kde už prošel přípravou reprezentace kadetů. Jak se vyvíjí jeho kariéra?
Jonáš je teď ve Štrasburku. Kdyby měl francouzské občanství, tak už je ve středisku nejtalentovanějších hráčů v Montpellier. Ve Francii to funguje tak, že právě v Montpellier je centrum mládeže, jehož provoz platí federace, a pak je dalších sedm „podstředisek“, kde to více méně platí rodiče.

Je o tato střediska velký zájem?
Bývá tam obrovský nával. Když tam dělal Jonáš konkurs, měli jen tři volná místa na dvaapadesát uchazečů. Moje žena říkala, že se tam nedostane, já mu věřil a vyhrál jsem sázku, kterou mi mimochodem žena ještě nesplatila… Takže ve Francii je už systém mládeže úplně jiný oproti českému.

Mohl by se takový model v Česku uplatnit?
Aby český volejbal šel nahoru, určitě by šla vytvořit dvě taková střediska, jedno v Čechách, jedno na Moravě. Myšlenek na zlepšení by bylo určitě hodně. Tím nechci říct, že se tady pracuje špatně s mládeží, to vůbec ne, ale myslím, že by se to mohlo zkusit. To ale není otázka pro mě.

Zpátky k Jonášovi: na podzim mu bylo osmnáct, zůstal tedy ve Francii sám?
Ano, zůstal ve Štrasburku, platíme mu tam školu, trenéry, stravu. Bohužel jsme ho tam nechali, trošku si to vyčítám, stýská se nám, ale on je hrozně šikovný, talentovaný a taky velice rozumný, chytrý a zodpovědný. Zatím má české občanství, třeba to dopadne tak, že si ho třeba příští rok trenér Honza Svoboda vezme do juniorů. To nemůžu vědět, ale vím, že jednou bude Jonáš určitě dobrý hráč.

Prostřední syn Lukáš i nejstarší Matyáš hrají v české extralize. Jak prožíváte vzájemné souboje?
Lukáš je Francouz, Matyáš je Čech, ta naše krev je promíchaná prakticky padesát na padesát. Já jsem ve Francii strávil dvacet tři let, což je moc dlouhá doba, tak se ti to dostane pod kůži. Kluci tam s námi žili taky řadu let, takže mají Francii rádi. Lukáš má tedy i francouzské občanství, tak by se tam určitě rád vrátil. Bojím se, abych jednou neměl všechny tři kluky u sebe v týmu (smích). Ale to bych chtěl vidět prezidenta nebo manažera, který by tohle schválil. A ty souboje s nimi? Já je prožívám hrozně těžce, nerad hraju proti svým synům. Vždycky jim hrozně přeju, ať hrají dobře, ale samozřejmě dělám maximum proto, aby vyhrál můj klub.

V extraligové sezoně jste se s oběma syny utkal už dvakrát.
Ano, naštěstí jsem si to odškrtl a řekl si: uf, už proti nim nemusím hrát. Takže letos už mám dva zápasy s Odolkou i s Libercem za sebou a doufám, že je nepotkám v play off. Ale musím kluky pochválit, vždycky proti mně hráli výborně. Matyáš byl pokaždé famózní a Lukáš poslední zápas táhl Liberec úplně neuvěřitelně.

Z celé rodiny jste na tom aktuálně v lize nejlépe vy. Tým Příbrami je třetí, takže už klub pomýšlí na medailové pozice?
Jdeme hrát o medaile, ale zůstáváme na zemi, pokračujeme zápas od zápasu. Pak přijde play off a tam je všechno možné. Hlavní adepti na medaile jsou jiné týmy, které mají o patnáct milionů vyšší rozpočet, ale my se nedáme a určitě bychom chtěli skončit s medailí na krku. S jedním z nejnižších rozpočtů jsme v tabulce třetí, takže je vidět dobrá práce všech lidí, kteří v klubu jsou.

A klubové vedení na vás vyvíjí velký tlak, anebo máte při svojí práci spíš „volnou ruku“?
Každý trenér je pod tlakem, ale když jsem byl ve Francii, tak byl ten tlak mnohem větší. Tady zatím hrajeme dobře, hrajeme na dvě stě procent, takže mám na svoji práci klid. Dan Rosenbaum je velice inteligentní člověk a dokáže si rychle zanalyzovat, co je dobré a co není, a tak mě nechá pracovat v klidu. On má dobré, zajímavé postřehy, a to tě pak posouvá dál. Takže zpětná vazba je tu dobrá. A náš prezident Mirek, ten kdyby tu nebyl, tak nevím, jak by ten klub fungoval. Ale všechno se hodnotí dobře, když se daří. Ale bez ohledu na výsledky si tlak dávám na sebe já sám, pak ho přenáším na hráče, protože bez tlaku se nedá pracovat, nedá se bez něj hrát.

Je kádr Příbrami pro klíčové období sezony kompletní nebo ještě využijete lednového přestupního termínu?
Přestupního termínu asi využijeme, protože máme problémy s jedním hráčem, který nám oznámil, že chce skončit, tak na to musíme rychle zareagovat. (pozn. redakce – nově angažován brazilský blokař Robson Augusto Gomes de Aguiar)

Budete z pozice trenéra své svěřence před play off nějak speciálně motivovat?
Tenhle tým není třeba motivovat. Ale jestli se dostaneme do čtyřky, tak jim udělám tatarák a koupím basu „plzně“.

Co bude ve vyřazovací fázi extraligy rozhodující? Kdo uspěje?
Uspěje ten tým, který na to bude nejlíp připravený jak hlavou, tak fyzicky, tak herně. V tomhle se švindlovat nedá.

Autor: VK Euro Sitex Příbram