Trenérský notes 7/25: Anatomie výkonu pod tlakem: Proč se i šampioni hroutí a jak tomu zabránit?

„V tréninku jim to šlo a zase to neprodali v utkání.“ … „Zase se podělali“ … také jste někdy použili výše napsané věty? A napadlo vás jako odpověď otřepané klišé „Je to o hlavě“? Zkusme se na uvedená „selhání“ podívat i trošku z jiného úhlu pohledu. 

Objektivní pohled identifikuje negativní změny související s lidskou fyziologickou reakcí na stres nebo ohrožení. Když se hráč dostane pod tlak, tak dochází k mnoha změnám, které vedou ke zhoršení výkonu. Hráči se zhoršuje periferní vidění, jemná motorika, narušení biomechanického načasování či schopnosti činit správná rozhodnutí pod časovým tlakem. Tyto následky mohou mít velmi výrazné dopady na výkon, ale s pomocí správného tréninku jim lze velmi efektivně předcházet.

Past vítězných sérií

Mnoho trenérů si pletou vítěznou dynamiku a výsledky se schopností podávat výkon pod tlakem. Věří, že pokud vyhrávají, automaticky tlak zvládnou. Často se však ukáže, že prostě jen ještě nebyli skutečně pod stresem. Existuje propastný rozdíl mezi týmem, který hraje, aby vyhrál, a týmem, který se snaží neprohrát. Tým hrající na vítězství vykazuje kreativitu, plynulost a sebevědomí. Tým hrající na „neprohrání“ zažívá strach, provází ho křečovitá technika, váhání, pochybnosti o sobě, zbavování se odpovědnosti či obviňování ostatních. 

Cena za neschopnost zvládnout nepřiměřený tlak je obrovská – vlastní hodnota, pochvala, někdy i vděčnost rodičů, reputační, ale třeba i lidská a v profi sportu i finanční. A netýká se to pouze hráčů, do podobného stavu se může dostat každý člen realizačního týmu: od trenérů, asistentů, fyzioterapeutů či dalších členů realizačního týmu, ale třeba až po vedení klubu. Prokazujeme svým lidem medvědí službu, pokud je strategicky nevybavíme znalostmi o tom:

1. jak se jejich tělo a mysl fyzicky mění v situacích ohrožení
2. jaké dovednosti nasadit přímo v kritickém momentu tlaku
3. jaké strategie využít k prevenci, aby se do takového stavu vůbec nedostali

Trénovat a fungovat v „klidu a na pohodu“ a myslet si, že až opravdu půjde do tuhého, tak zabereme, je při nejmenším nekompetence, v horším lhaní sama sobě. 

Proč náš mozek sabotuje výkon?

Realita vrcholového prostředí je taková, že ty nejlepší výkony podávají hráči ve chvíli, kdy se dostanou mimo svoji komfortní zónu. Nemůžete být světovým šampionem, pokud zůstanete v průměru. Jenže člověk je od přírody naprogramován tak, aby se mimo komfortní zónu cítil nepříjemně, a proto se jí vyhýbá. Proto hráči většinu cvičení dělají, byť třeba i dobře a bez chyb, v nasazení a kvalitě, která je „nebolí“. 

V dávných dobách signalizovalo nepohodlí možné ohrožení života. V dnešní době již nejde o život, ale stresovou reakci může vyvolat i pocit, že se mi to nepovede, táta bude naštvaný nebo i třeba to, že mě trenér vystřídá.  Spouštěče obvykle tedy nejsou v situaci život ohrožující, ale reakce zůstává stejná. Stará část našeho mozku stále věří, že být mimo komfortní zónu je „nebezpečné“. Pokud tuto reakci nekontrolujeme, vykolejí náš výkon v situacích, které měly být onou „magickou chvílí“.

Většina lidí zná pocit, kdy se zapne reakce „bojuj nebo uteč“ (sympatický nervový systém): srdce bije rychleji, dýchání se zrychlí a ztuhne, svaly se napnou, vidění se zúží a nejsme schopni jasně přemýšlet nebo mluvit. To je normální mechanismus, který nás má chránit před nebezpečím. Ve sportu však vede k:

• technickým a taktickým chybám (ztráta jemné motoriky)
• špatnému čtení hry (ztráta periferního vidění, zhoršení vnímání, špatné či pomalé vyhodnocení)
• neschopnosti slyšet pokyny či je správně uchopit (sluchové vyloučení)
• zapomínání herního plánu - taktiky (selhání paměti)
• ztrátě emoční rovnováhy (výpady proti soupeřům nebo rozhodčím)

Fyziologická reakce však sama o sobě nemusí vést ke špatnému výkonu. Pokud se naučíme svůj stav vybuzení držet pod hranicí „červené zóny“, můžeme tuto zvýšenou energii využít ve svůj prospěch.

Pět největších mýtů o tlaku

Mýtus č. 1: Výkon pod tlakem je čistě psychologická dovednost

Naše reakce jsou řízeny neurofyziologií a tisíce let starými mechanismy. I ten nejlepší psychologický trénink může být podkopán automatickou reakcí těla. Navíc vnímání tlaku pouze jako „psychologického problému“ odrazuje mnoho sportovců od jeho řešení, protože se bojí, že budou vnímáni jako mentálně slabí.

Mýtus č. 2: Tlak určuje jen to, co se děje v daném okamžiku

Stresová reakce má kumulativní účinek. Pokud jste se nevyspali, pohádali se s partnerem, přečetli si nelichotiví komentář na sociálních sítí nebo řešíte nejistou smlouvu, váš základní stav vybuzení je už před zápasem zvýšený. Adrenalin, jehož hodnota se standardně hráči na začátku utkání zvýší, vás pak snadno „přetlačí“ přes hranici, kterou byste jindy zvládli. Strategie musí zahrnovat i to, co se děje „mimo hřiště“.

Mýtus č. 3: Pokud sportovec pod tlakem selže, je to úzkost a mentální slabost

Mnoho sportovců má obrovskou mentální odolnost a v prostředí pod tlakem vzkvétají. Přesto se jejich fyziologie může pod povrchem vymknout kontrole. Označit to za „úzkost“ ignoruje biologické faktory, které nemají s úzkostí nic společného.

Mýtus č. 4: Lidé se se schopností zvládat tlak rodí

Zvládání tlaku je dovednost stejně trénovatelná jako nahrávka za hlavu nebo podání. Často se na ni v tréninku zapomíná, takže se mezera v dovednostech projeví až v pozdní fázi kariéry při důležitém zápase. Pak se mylně předpokládá, že „na to hráč prostě nemá“. Ve skutečnosti se jen nikdy nenaučil specifické techniky pro regulaci svého stavu.

Mýtus č. 5: Výkon pod tlakem se prostě dostaví sám od sebe

Trenéři často lamentují nad podprůměrným výkonem svých hvězd v klíčových momentech, aniž by si uvědomili, že jde o mezeru ve vzdělání. Hráč nemusí automaticky vědět, co má dělat, když má nepříjemný pocit v břiše, hůře vidí, rozklepou se mu ruce nebo zamrznou nohy.

Cesta k řešení: „Vlevo od výbuchu“

Konzistentní elitní výkon vyžaduje dvě věci: schopnost využít svůj fyzický potenciál a schopnost udržet si kontrolu nad svým stavem vybuzení. Tyto dvě oblasti se vzájemně ovlivňují. Například to, jak dýcháme, když na dýchání nemyslíme, vysílá mozku signál, zda jsme v bezpečí, nebo v ohrožení.

Tradiční přístup je chybný. Pokud hráč opakovaně kazí podání, trenéři ho nutí trénovat techniku či stabilitu servisu (často v klidu). Pokud člověk trpí úzkostí, je medikován nebo ji skrývá. Pokud má někdo behaviorální problémy pod tlakem, je potrestán. To je jako hodit někoho, kdo neumí plavat, do bazénu a křičet, ať se přestane topit.

Cesta k excelenci znamená jít „vlevo od výbuchu“ (vojenský termín pro prevenci před incidentem). Musíme normalizovat fyziologické a kognitivní reakce, které lidé pod tlakem mají. Místo abychom předstírali, že tlak neexistuje, nebo reagovali na následky po „výbuchu“, musíme své lidi vytrénovat tak, aby v tomto prostředí uměli fungovat.

Šampioni nejsou ti, kteří tlak necítí, ale ti, kteří rozumí své fyziologii a umí ji ovládnout dříve, než ona ovládne je.

 

Autor: Ondřej Foltýn, zdroj: Rachel Vickery, Leaders Performance Journal