Jan Galabov zatím svých životních volejbalových rozhodnutí nelituje

Každý tým má své hvězdy a své „dělníky“. Někteří jsou vidět svým extravagantním chováním (Ngapeth), někteří svým účesem (Zaytsev), někteří svým dělovým servisem (Grozer) a někteří svou univerzálností ve všech činnostech. A právě vyrovnaností ve všech herních činnostech se vyznačuje Jan Galabov. Možná trochu nenápadný, ale tím více platný člen našeho národního týmu, který se za dva roky změnil z benjamínka (ME 2017 Polsko) až k jednomu z lídrů naší reprezentace (kvalifikace na OH 2020). Zeptali jsme se „Dubajze“, jak se Honzovi přezdívá, jaká byla jeho volejbalová cesta a kde vidí milníky své kariéry.

Honzo, jak ses dostal k volejbalu a rozhodoval ses ještě mezi jiným sportem?

Možná to tak nevypadá, ale jako mladý jsem trochu koketoval s karatem, ale to mě moc nechytlo. Ale k volejbalu mě přivedli rodiče v Nové Boru, kde byl takový spíš sportovní kroužek než oddíl a kde jsem začal poprvé pinkat. Následně mě taťka začal vozit do České Lípy.

Vím, že máš bulharské předky. Volejbalová velmoc, mělo i toto vliv na tvé rozhodnutí věnovat se volejbalu?

Ne, to ne. Je pravda, že bulharské předky mám, ale posledním „pravým“ Bulharem byl děda. Otec je již Čech a kořeny naší rodiny poznáš už jenom podle příjmení.

Při přechodu na střední školu přišlo tvoje první volejbalové rozhodnutí. Byl jsi v hledáčku mládežnických reprezentačních trenérů a rozhodoval ses mezi Prahou a Libercem. Proč Praha?

Máš pravdu, když mně bylo asi patnáct, rozhodoval jsem se, jestli jít hrát mládežnické kategorie, buď do Liberce nebo do Prahy. V té době jsme v „nároďáku“ měli trenéra z Prahy a věděl jsem, že ČZU hraje vždy o medaile. Přestože Liberec byl blíže domů, rozhodl jsem se pro Prahu a nelituji toho. Studoval jsem na gymnáziu Přípotoční a pod Honzou Malinou jsem se mnoho naučil.

Po ukončení střední školy musíš udělat další své volejbalové rozhodnutí a shodou okolností opět mezi stejnými kluby. Zde už vyhrála Dukla….

Tady to rozhodnutí bylo o hodně těžší. Věděl jsem, že v Dukle je tradice, jak bych to řekl…….. no, preference spíš starších, zkušených hráčů a mladí to mají těžší než jinde. Naopak v ČZU bych asi pravidelně hrál. Hodně lidí mě z přestupu do Dukly zrazovalo. Ani nevím přesně proč jsem se rozhodl pro Liberec, ale asi to byla právě ta výzva jako mladý se prosadit, což se mi postupně i s kouskem štěstí dařilo. Nakonec jsem tam strávil čtyři pěkné volejbalové roky. A opět to bylo dobré rozhodnutí…..(smích)

Po čtyřech letech v Dukle přichází tvoje, vlastně již třetí rozhodnutí a to u zahraničního angažmá. Upisuješ se celku Nice, kterému byly ve Francii predikovány spíš boje o záchranu. Proč tam? Nebyly jiné nabídky?

Jo, byly i jiné nabídky, ale věděl jsem, že potřebuji hrát a u těch dalších tomu tak být nemuselo. Věděl jsem, že Nice má jeden z nejnižších rozpočtů v lize, ale ta pravděpodobnost, že nebudu jenom do počtu na trénink, u mě převážila. A vidíš, vyplatilo se, i když nyní to tak nevypadá……(šibalský úsměv)

To jsem se chtěl zeptat, kroutíš tam druhou sezónu a je to jako „den a noc“. Co se stalo?

Máš pravdu. Loňská sezóna byla fantastická. Jako podceňovaný mančaft jsme prošli až do semifinále, doma jsme prohráli snad jenom dvakrát nebo třikrát. Chemie v mužstvu si sedla a šlapali jsme jako dobře „namazaný stroj“. Fakt to byl zážitek. Letos se vyměnil trenér, ale v tom problém nevidím, spíš se úplně nepodařily tak dobré „nákupy“, jak bychom si představovali a měli jsme na podzim i dost zranění. Ale francouzská liga je neskutečně vyrovnaná, takže stačí vyhrát dva, tři zápasy a hned jsme sedmí, osmí……. tak uvidíme. Jestli i toto rozhodnutí zůstat v Nice bylo správné, ti řeknu na jaře.. (smích)

Jak ses vyrovnával se změnou prostředí? Najednou žiješ někde, kde nikoho neznáš….

To tak složité nebylo, jsem v Nice s přítelkyní, která již dostudovala, a znáš to, když děláš profesionálně sport, tak vlastně na zbytek toho času moc není, takže to bylo v pohodě.

Během dvou let ses z benjamínka stal nepostradatelným členem národního mužstva. Jak vnímáš tuto změnu?

To se mě těžko hodnotí. Možná to někdo tak může posuzovat, protože mě vidí vlastně jenom v reprezentační bloku. Nicméně já se soustředím na svoji „práci“ jak v tréninku, tak i v zápase. V Polsku před dvěma lety jsem spíš okukoval ty „hvězdy“, jak ten volejbal vlastně dělají. Pak si z toho něco vezmeš a chceš to aplikovat na sobě. Když se to podaří, tak se zlepšuješ postupně, až přijde doba, že jsi schopen hrát v základu „nároďáku“. Ale že bych cítil nějakou výraznou změnu, to ne.

Naše mužská reprezentace výrazně omladila. Za necelé dva roky bude ME v Ostravě. Jaké vidíš naše šance?

No, já myslím, že ta generační změna postupně přicházela po ME 2017 v Polsku. Tým je relativně mladý a je dobře, že se zařazuje a hlavně prosazuje ročník 99/00, který „vládnul“ ve svých kategoriích Evropě. Vím, že každý tým si prochází určitou sinusoidou a ten náš má budoucnost před sebou a věřím, že půjdeme již jenom nahoru.

S Honzou byla radost si povídat. Z jeho slov bylo cítit, že rodák ze severočeského Nového Boru to má v hlavě srovnané, kam jeho volejbalová cesta vede a co na ní musí ještě udělat.

Autor: Jiří Carba