Ticháček nebo Škach?

Seriál pozorovacích misí českých reprezentantů v zahraničních ligách poračoval sledováním zápasu Berlín – Friedrichshafen v semifinále německé Bundesligy. Atmosféru jsem popsal již jinde a opakuji, že jsem viděl 5 000 diváků, úvodní laserový ceremoniál, skvělé zpracování vizuální stránky utkání s videoprojekcí, chytře vyřešení „nudných“ volejbalových pauz, propracovaná ritualizace fandění diváků, bezvadný výkon moderátora atd. Zkrátka: jistě je za tím jistě mnoho práce a jistě značné finanční investice atd., ale nechci opakovat slova, která jsem uvedl na jiném webu. Protože jsem byl na oficiálním sledování českých reprezentantů, rád bych se věnoval jejich výkonům.

Začnu u Jiřího Popelky.
Je to hráč, který prošel proměnou z diagonálního hráče na post přihrávajícího smečaře. Musím konstatovat, že jím dnes definitivně je. V Berlíně mě nijak nepřekvapil: uplatnil své hlavní přednosti a to jsou útok a servis, z ostatních vlastností především herní klid a rozvahu. Družstvu navíc přináší jakýsi zvláštní druh optimismu. O limitech jeho přihrávací činnosti víme a stále se nechci smířit s tím, že by nemohl lépe blokovat. Na moje gusto byly i jeho výměny klubů příliš časté a vyvolávají různé interpretace. I když hráč mění kluby, přeci jenom potřebuje tak dvě až tři sezóny, aby mohl zanechat nějakou stopu. Ale možná se mýlím, a hlavně se mi zdá, že v Berlíně se cítí dobře, družstvu jeho příchod velmi prospěl a že by to mohlo nějaký rok trvat.

Martin Kryštof
byl pro nejmilejším překvapením. Vždycky jsem mu tvrdil, že nejlépe hraje, když je ve stavu blízkému transu. V berlínském utkání v něm byl a jestli byl přítomný nějaký vlivný manažer, visí ve vzduchu nabídka z vyššího patra. Na druhé straně bych nepřál Jardovi Škachovi, aby se mu rozpadl personální plán výstavby družstva Berlína, který si jistě pečlivě promyslel a připravil. Každopádně mezi Kryštofem a třeba Verbovem dnes nevidím podstatný rozdíl (podotýkám, pokud je Kryšpín v ráži).

Jardu Škacha a Lukáše Ticháčka vezmu najednou.
Ticháček je rozhodně nahrávač nového střihu: tedy nesmírně rychlý v pohybu pod míč, s výbornou technikou a přesností. Míč mu z rukou létá krásně rychle, je odvážný a vůbec nemá problémy s hrou na hranici rizika. Kromě nahrávky zlepšil pod tlakem i hru v poli. Myslím, že mu chybí trochu lidská vřelost, která je u nahrávače nutným předpokladem. Přeci jenom silný nahrávač musí umět absorbovat některé negativní emoce svých spoluhráčů a proměnit je v konstrukt. V utkání proti Berlínu se rval jako vlk, ale musím říci, že jsem ani chvíli nepochyboval, že jeho družstvo není nastavené na výhru. Škach se stal v Německu velmi akceptovanou osobností (Mistr Spolehlivý ho v jednom článku nazvali). Jeho nejdominantnější vlastností je herní dospělost. Cítí se zodpovědný za celý tým jak na hřišti, tak pravděpodobně i v oblasti managementu a personální politiky. Zřejmě si v klubu vysloužil takovou úctu, že ho nechají mluvit i do managerských oblastí. Ve srovnání s Ticháčkem je spíše nahrávačem ze staré školy, ale je komplexnější v oblasti herního výkonu jako celku. Ticháček je výborný evropský nahrávač, který může hrát zrovna tak v italské A1, ale je ve Friedrichshafenu nahraditelný. Škach by asi nahrávačem pro A1 nebyl, ale v Berlíně je svým komplexním záběrem, širokou lidskou osobností a obrovskou investicí, kterou klubu věnoval, nenahraditelný.

Praha 22. 4. 2009

Zdeněk Haník

Foto: Jiří Koliš